CO MOHU TI DÁTI?

CO MOHU TI DÁTI?
Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? Vesmírný poutník, bloudící vírem hvězdnatých světů, opojen zvuky sférické hudby, oslněn září vespolné lásky, nemám než berlu, družku své pouti za světlým cílem... Na kousku hmoty, plující vratce etherným mořem, stojíš a hledíš žíznivě vzhůru v závratný prostor, zdali bys shlédla zavlát můj blankytný plášť? Rozkošná ženo, květinko pozemských luhů, vyrostlá u cesty kdesi, kterou jde nezkrotný život, s hladovou touhou, vyžít chceš písničku země, kterou ti příroda vdechla 47 v útlá tvá prsa, přeješ si urvati světu polibek štěstí, v milostném vánku se kloníš k zářnému slunci, dychtiva paprsku lásky? Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? Hledím v tvé lačnící oči, studánky živoucí vody, ze kterých poutníci pili, minuvší tebe, tknu se rtů, na kterých kvetly úsměvy smavého mládí, které jak motýli pestří zanikly s létem, hladím tvé tělo, jež v oběť zápalnou kladla’s na oltář zvědavých smyslů: Víš-li, kdo já jsem? Myslíš, že někdy mne poznáš? Všechno, co vidíš, je obal, zůstatek zemského žití, z kterého kdysi jsem vyšel na cestu dálnou vesmíru tajem, 48 podoba, která se druží k ostatním lidem; podstata bytosti mojí zcela je jiná, nežli co vidíš z podoby vnější. Oči mé plameny žírné, které, co v dosah jim přijde sežehnou zcela, mluva má vichřice bouřná, která vše láme a hroutí, co v jejím okruhu stojí, ruka má tvůrčí je nástroj, hmotu jenž přetváří stále ke slávě ducha. Myslíš, že souzeno je mi nalézti u krbu teplo, chodci, jenž plamen je stálý, myslíš, že odpočinouti budu snad jedenkrát moci u nohou dívčích, zapomenouti navždy na čárné bloudění živly v prostorách věčna? Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? 49