CO MOHU TI DÁTI?
Co mohu ti dáti,
rozkošná ženo
pozemských luhů?
Vesmírný poutník, bloudící vírem hvězdnatých světů,
opojen zvuky sférické hudby,
oslněn září vespolné lásky,
nemám než berlu,
družku své pouti
za světlým cílem...
Na kousku hmoty,
plující vratce etherným mořem,
stojíš a hledíš
žíznivě vzhůru v závratný prostor,
zdali bys shlédla
zavlát můj blankytný plášť?
Rozkošná ženo,
květinko pozemských luhů,
vyrostlá u cesty kdesi, kterou jde nezkrotný život,
s hladovou touhou,
vyžít chceš písničku země,
kterou ti příroda vdechla
47
v útlá tvá prsa,
přeješ si urvati světu
polibek štěstí,
v milostném vánku se kloníš
k zářnému slunci,
dychtiva paprsku lásky?
Co mohu ti dáti,
rozkošná ženo
pozemských luhů?
Hledím v tvé lačnící oči,
studánky živoucí vody,
ze kterých poutníci pili, minuvší tebe,
tknu se rtů, na kterých kvetly
úsměvy smavého mládí,
které jak motýli pestří zanikly s létem,
hladím tvé tělo, jež v oběť zápalnou kladla’s
na oltář zvědavých smyslů:
Víš-li, kdo já jsem?
Myslíš, že někdy mne poznáš?
Všechno, co vidíš, je obal,
zůstatek zemského žití,
z kterého kdysi jsem vyšel na cestu dálnou
vesmíru tajem,
48
podoba, která se druží k ostatním lidem;
podstata bytosti mojí zcela je jiná,
nežli co vidíš
z podoby vnější.
Oči mé plameny žírné,
které, co v dosah jim přijde
sežehnou zcela,
mluva má vichřice bouřná,
která vše láme a hroutí,
co v jejím okruhu stojí,
ruka má tvůrčí je nástroj,
hmotu jenž přetváří stále
ke slávě ducha.
Myslíš, že souzeno je mi
nalézti u krbu teplo,
chodci, jenž plamen je stálý,
myslíš, že odpočinouti
budu snad jedenkrát moci
u nohou dívčích,
zapomenouti navždy na čárné bloudění živly
v prostorách věčna?
Co mohu ti dáti,
rozkošná ženo
pozemských luhů?
49