MILENCOVA ÚTĚCHA
Milenka protla má prsa, v krvi si umyla ruce,
milenka lichotných vděků.
Pláčeš a kvílíš, mé srdce?
Pohleď jen na sad, jenž kvete v laškovných záblescích slunce,
přibliž svá ústa jen květu, kalichu vonného medu,
uzříš, že na tebe všude oddaná milenka čeká!
Milenka nemá již pro mne vášnivých polibků žáru,
milenka radostných loktů.
Pláčeš a krvácíš, srdce?
Na měsíc pohleď a hvězdy, na východ, na západ slunce,
ponoř se v přírodní divy, jimiž se odívá země,
znovu se zchmuřená krev tvá roznítí milostným žárem.
Všechno jsem opustil pro ni, všechno jsem opustil, ztratil,
pro čárnou milenku světlou.
Pláčeš a umíráš, srdce?
Celý svět otvírá tobě náruč, jež, klenotů plna,
září a jiskří a svítí zrcadly oddanějšími
nad oči milenky klamné.
32