POHŘBENÁ LÁSKA
Dneska jsem pohřbil svou lásku,
skonavší se slovy díků,
s pohledem rozbolestněným
rozchodem se mnou,
naposled zlíbal jsem ruce,
které mne laskaly něžně,
do vlasů vpletl jí růži,
děl „drahá, sbohem“.
Uložil jsem ji
do rakve teskného srdce,
aby tam odpočívala
v míru a vzpomínkách blaha.
Abych k ní myšlenkou mohl
přijíti tiše
za zlatých večerů jarních,
říci jí upřímné díky
za vše, čím oblažovala
pustý můj život.
Abych ji odprosit mohl
za všecky křivdy a trudy,
kterými zraňoval jsem ji
52
za její úmysly dobré,
za její pohledy, slova,
za její polibky, vášeň,
které mi obětovala
jak kněžka dávného kultu
němému bohu.
Zesnulá, snící má lásko,
mrtvá pro tento život,
který nebyl nám přízniv,
abychom splynouti mohli
v radostnou písničku štěstí,
jež by se rozhlaholila
k blankytu nad zemskou hroudou
jako zpěv skřivánkův z jara,
věřím,
pevně v to věřím,
že kdesi na jiné hvězdě neb v jiném útvaru žití
sejdem’ se opět,
opět se shledáme spolu,
jasnější, připravenější
pro sebe, poslání svoje
na pouti hmoty,
v slavnostní svatební síni
u stolu lásky.
Věčný je život,
věčný!
53