HOŘÍCÍ PÍSEŇ
SInivé, jásavé barvy
rozstříknout chtěl bych v své zpěvy,
vlajkami třepotavými
ověnčit lodi svých vodstev,
z paprsků svátostných zornic
rozklenout svítivý blankyt
nad vroucím povrchem zemským,
aby má blouznivá radost
rozkvetla v úsměvech slunce.
Nebe mi milenku dalo,
milenku luznější růží,
hřející polibkem smavým
jižního žírného slunce,
vonící pozdravem hájů
myrtových, pomorančových,
svěžím a ozdravujícím
oddechem mořského vánku.
V očí hře, milenko sladká,
vesmír se zrcadlit vidím,
slunce v nich krouží a hvězdy,
daleké, zářivé světy,
23
záhadné, překvapující,
které mé poutají oko,
hvězdáře nenasytného
hloubkami tvými a divy.
V rukou tvých, milenko sladká,
ledovců vznešenost shlížím,
netknuté sněhy tvé pleti
jiskří jak souhvězdí vloček
navátých v pravěku země
na hroty výsostných vrchů,
ke kterým zvědavě stoupám,
pocestný nezměrně lačný
rozhledu nadoblačného.
V kštici tvé, milenko sladká,
šumící zahrady slyším,
vůni jich kořennou lokám,
smysly jež zpíjí a mámí,
prochazeč očarovaný
poklady přírody, nebes.
V ústech tvých, milenko sladká,
závratných rozkoší urně,
nacházím živoucí zřídlo,
z kterého polibků víno
24
prýští jak praménky svěží,
ze kterých tiším svou žízeň,
hledáním znavený poutník.
Tělo tvé, opojné tělo,
milenko blouznivě sladká,
neporovnatelné tělo,
které je souhrnem krásy,
lidský zrak pojmout již může,
pažemi vzepříti chtěl bych,
k blankytu nad hlavou vznésti,
podoben bájnému obru,
nésti je, zářící, klidné,
v hodovní Olympu síně,
kajícný Prometheovec,
věčného božstva bych smířil
hněv, který pojalo k lidstvu,
plamennou obětí živou,
jíž hořím!
25