NA HIMALAJÍCH
Mlčelivé, teskné dítě,
jež mne věrně doprovázíš na mé bludné horské cestě,
řízením snad vyšší síly
setkavší se se mnou kdysi
za divoké sněžné bouře,
kdy jsem bloudil závějemi
nevěře již v zachránění –
drž mou ruku pevně ve své, nepouštěj jí, nevzdaluj se,
nezanech mne samotného
prostřed ledu, srázných výšin nebetyčných Himalají.
Usedni zde po mém boku
na ten balvan, stranou cesty
(chci si trochu odpočinout,
jdu již dlouho, velmi dlouho,
déle než si můžeš myslit)
a pak chci ti pověděti,
proč jen s tebou mohu kráčet,
proč jen s tebou dojdu cíle...
– –
Život můj kdys bujně plynul
jako dravá skalní ručej,
šuměl, kypěl nespoutaně,
41
rval, co viděl, vysmíval se pohrdlivě skromným květům,
plný touhy, nezkrotnosti
vyzývavé odvážnosti
snil, že samo valné moře obejme jej zaníceně.
Plýtval svojí mladou silou,
ničil k vůli svému štěstí spokojenost, blaho jiných,
zapomínal na vše dobré,
co mu země věnem dala,
bez víry a bez stálosti
v širý svět se směle vydal...
Celý svět mi zdál se býti
stvořen jen k mé rozmarnosti,
vše, co snil jsem, co jsem přál si, byl jsem zvyklý uskutečnit,
pohrdavě zrak můj shlížel
na soudruhy méně šťastné,
přátelství jsem odměňoval
lží a citem neupřímným,
nad lásku jsem rozkoš cenil,
nad rodinu pestrý život.
– –
Než mé cesty skřížil osud...
Přišly těžké doby na mne.
Rodinný můj krb se rozpad’,
bohatství mé vichr rozvál,
42
přátelé mně odplatili stejnou mincí za mé činy,
a mé síly, burné síly
počly zvolna ochabovat.
Starosti mne políbily,
šedivěly černé vlasy,
samota mne obklíčila,
pusto bylo v pustém nitru...
–
Na boha jsem rozpomněl se,
na člověka ve své hrudi,
pozdě, ale přec’ jsem vzkřísil
v sobě víru, záblesk lásky,
která jako smutná kaluž z mládí v srdci bleskotala,
žel, ó žel! vždy zasypána rmutem zla a sobeckosti!
Posléz’ se mi podařilo
přiblížit se k věčné pravdě,
k bohu věcí, k bohu lidí,
k všehomíru, ku přírodě
nelíčené, prosté, přísné,
která svoje zrcadlo mi před obličej přidržela.
Hrůza, zřel jsem svoje rysy
zrůdněné a zpitvořené,
pochopil tíž’ svojí viny,
43
cítil lítost, touhu v nitru
káti se a očistiti.
A tu kterés’ zimní noci
přízrak zářný zjevil se mi:
V rukou držel režný rubáš,
sandály a šedou kápi,
dlouho v zrak mi pevně zíral,
poté složil oblek k loži,
ruku zvedl velitelsky
do tmy, v které hvězdy plály,
hlasem temným zvolna pravil:
„Jdi a omyj svoje nitro,
hledej klid svůj v Himalajích!“
Na pouť jsem se z jitra vydal,
na pouť dálnou v dálné kraje,
pokoru jsem jal se hledat,
očisťovat svoje nitro
odříkáním, sebekázní.
Kruté bylo putování
srázy, vrchy, roklinami
nehostinných Himalají.
Nekonečná byla cesta, nekonečná osamělost! –
V kruté bídě, ze dna útrap
nitra svého modlil jsem se:
„Ty, jenž zkoušce podrobils’ mne,
44
neodpírej všeho v žití,
aspoň sestru dej mi s sebou
na mé trpké dlouhé pouti...“
A tu kdysi v sněžné bouři,
když jsem mnil, že zhynout musím,
ruka tvá mé ujala se.
Nevím jak se vše již stalo,
ruku tvou jsem náhle cítil,
věděl, že teď dobře půjdu,
že snad přece cíle dojdu.
Co jsi muk a zoufalosti
se mnou cestou prodělala.
Co jsi žízně, hladu zlého
se mnou cestou zakusila.
Nevrlostí, zloby staré,
které dosud neutuchly,
poutí dosud nezdolány
v nitru mém, jež někdy přece
touží býti očistěno...
–
A tak nyní spolu jdeme
ku vrcholivrcholu, na němž stojí
od pradávných časů klášter
moudrých mnichů boha znalých,
45
útulek všech, kdož se kají,
kdo své nitro očistiti
tichem, modlitbami mají
ode všeho pozemského...
Snad mne přijmou starce mdlého?
Nyní půjdem’, podej berlu...
46