USMĚVAVÝ SMUTEK
K žalu dnes ladím svou harfu, k žalu dnes ladím své srdce,
milence zemřelo dítě, milence skonala dcera,
nádherná, ruměnná růže.
Zemřela v rozpuku jarém, uchřadla na trsu žití,
podťata chorobou zlobnou, nevinný, milostný kvítek,
laskaný polibky slunce.
Milenko, skloň smutnou hlavu na moje bratrské rámě,
vyplač se, duše má drahá, vyroň svou mateřskou bolest,
osuš slz perly mým vlasem.
Pohleď, jak krajina září, poslyš, jak ptáci kol pějí,
myslíš, že dcera tvá mrtva, zatím však dcera tvá žije,
před námi znovu se rodí.
Neplač, má milenko sladká! Neplač, ó duše mé duše!
V růžové lodyze najdeš, v ševelu listoví poznáš
odešlou, mrtvou svou dceru;
v nesmělých pohledech dětí, zrozených k životu právě,
v kouzelném jaru a létu, v jeseni, v zasněné zimě
spřízněně pozdraví tebe.
26
Neplač, má milenko sladká! Neplač, ó duše mé duše!
všechno, co v žití nás potká tklivého, bezútěšného,
clonou je vnějšího světa!
Život je úchvatný, krásný, život je šlechetný, slavný,
dcera tvá z života vyšla, v život se promění znovu,
v radostné podobě vstane.
Milenko, světlá má ženo, mužnosti slunce mé jasné,
netruchli nad mrtvým tělem, z kterého vylétla duše,
z kukly jak vylétá motýl,
s úsměvem pochovej dceru v oddanou, přítulnou zemi,
vrátí se jedenkrát k tobě, vrátí, ó milenko, jistě
v nesčetných zázracích země!
27