ROZJÍMÁNÍ
V osmatřiceti letech
přehlížím zkoumavě s výše
poznání získaných žitím
řady svých minulých dnů,
očima zralého vůdce,
srovnávám prohry a výhry,
měřím směr cesty, jíž šel jsem
za svojím vytčeným cílem;
posléze uznávám v duchu,
žití že za oběť stálo,
za krve prolité toky.
Do dálky dívám se šeré,
do dálky budoucích roků,
roztínám mečem své vůle
oponu zaclánějící
jeviště příští;
duchem svým měřím směr cesty,
zkoumám svou odvahu, sílu,
shledávám, touha že znovu
po novém zápolu plane!
V přítomnost zrakem se vracím,
doby své prohlížím zmatky,
37
divými života proudy
loďku svou srdnatě řídím,
vírům a úskalím čele
vítězným rozmachem paží.
Vidím své bronzové tváře,
do kterých skutečna bouře
vkreslily osudné runy,
vidím svá semknutá ústa
Muzami líbaná vroucně,
aby v mém zapěly nitru
stříbrné citové housle,
vidím své prošedlé vlasy,
na které starosti letmo
navály předčasných sněhů;
oheň však pod sněhy hárá,
srdce mé spící jest sopkou,
která se probouzí ze sna
v otřesů chvíli.
Nesmírná láska mne plní,
rozžehá v očích mých slunce,
pod jehož blaženou září
rozkvetou srdce jak květy,
z úst mých se rozletí slova,
podobná zpěvavým ptákům,
jaro již zvěstují zemi,
38
za rythmu vroucího srdce
spojí se bratrsky ruce
národů světa,
které jak perutí orlí
objati chtěl bych svým duchem,
abych se hodným stal tebe,
člověče Nového Věku!
*
U dveří pokoje svého
drobnou zřím postavu dívčí:
v ruce své kytičku drží,
chudobku rozkvetlou z jara
u cesty v trávě
(chodci ji přišlápnou krutě
do prachu v chůzi),
chce mně ji podati skromně,
blahopřát také –
beze slov stojí...
Pohlížím do jejích očí,
zrcadel blankytně modrých,
vidím v nich mohutnou palmu
šumící ve výši listy
v zářivé potopě slunce;
u pně, tam dole, se krčí
oddaný břečtan,
39
spíná své úponky zbožně
k vrcholku stromu,
naslouchá modlitbě díků
celému světu!
40