Popěvky tulácké (1900)

Karel Mašek

Diplomatická verze Ediční verze
KAREL MAŠEK:
POPĚVKY TULÁCKÉ.
V PRAZE. – MCM.
[1] Nákladem Grosmana a Svobody. Tiskem Dra Ed. Grégra.
[2] PŘÍTELI ZDEŇKU KOHLMANNOVI.
[3] REKRUTI.
[5]
I.
Už říjen je, a listí stromů Už říjen je, a listí stromů
 se rychle barví do žluti, studenti táhnou do škol z domů a na vojnu jdou rekruti. A hochům v prsou srdce skáče a s písní táhnou do boje a maminky jsou plny pláče – a přec je marným oboje. Však hochům dojde zpěvů sbírka a nebude jim do písní až začne tuhá execírka a kaprál zle je vyplísní. A srdce matky nechť se skojí a hrdě spíš se vypíná, že vychovala vlasti svojí tak statečného vojína. – 7
II.
Tramtara, tramtara, ram tam tam Tramtara, tramtara, ram tam tam
 bubnu zní píseň čilá – a já se taky na vojnu dám, s bohem buď, ty moje milá. Za zvukem polnice vytáhnu v boj s lepšími kamarády, hezký a pestrý tam budu mít kroj, holky jej mají rády. Zdravá mám prsa a každičký sval jak sluší kasáren dětem, proto já jsem se na vojnu dal, pohrdám celým teď světem. Voják je pánem a voják jen sám v čas míru i válečných štvanic tramtara, tramtara, ram tam tam to ostatní nestojí za nic. 8
III.
Podzimní večer v údolí Podzimní večer v údolí
 v sychravé mlze splýval, hoch pásl krávy na poli a práskal si a zpíval. Ó počkej hochu, za pár let až podzim se zas vrátí, už nebudeš tu zahálet, čas jinou službu dá ti. Však dovedou tě najíti vojenští velcí páni, barevný kabát dají ti, barevné lemování. A až se domů navrátíš z té vojny za tři leta, tvůj domov bude cizím již a po tvém štěstí veta. 9 Svět duši, srdce promění, jím domov bude malý a bujné tvoje hýření tak mnohou chvíli zkalí. V tvém srdci bude jináče, v něm tvoje milá zhyne, a nad kolébkou zapláče tak mnohé děvče jiné. A v pitce, hře a v bitkách též noc za nocí se ztrácí, a jednou z rána nalezneš svou ruku slabou k práci. A jeseně jdou stále už a s nimi bída kletá – ó čím to platí mladý muž za veselá tři leta! 10
IV.
Vojáci – ach, to jsou páni, Vojáci – ach, to jsou páni,
 k postrachu i milování, až jen budou verbovat dám se odvést, půjdu rád. Neplač, děvče zarmoucené, na vojně se zapomene, nemiluji tebe již, jiného si namluvíš. Já mám nyní s pány spolky, musím míti lepší holky, každou chvíli jinačí, jedna jen – mi nestačí. Na krk se mi budou věset, na prst každý chci jich deset, deset holek jako květ, stačím všem osladit svět. 11 Voják přijde, přijde v krátku, chceš-li, dá ti na památku, zlíbá té v svém náručí, kolíbat tě naučí. A až domů přijdu z vojny, zas budu mít výběr hojný, ve vojně i v příměří láska zdar mi naměří! 12
V.
Na vojáky jsem si hrál, Na vojáky jsem si hrál,
 koně, šavli jsem si přál – a když léta uběhla mi, vše, i kabát s výložkami císař pán mi daroval. Nabrousím si šavličku, v let se dej, můj koníčku, do života veselého z domova mne odnes mého – s pánembohem, tatíčku! 13
VI.
Svázala raneček, Svázala raneček,
 na cestu se dala, kudy šli vojácivojáci, po cestě se ptala. – Jaké to, matičko, po vojácích ptaní, vždyť vy jste už stará k jejich milování. Za vojáky přece moje srdce touží, já je najít musím, synek můj tam slouží. – Synek váš už není ve vojanském svazku, ach, on se zastřelil pro nešťastnou lásku. 14 Šidíte mne páni, lživá jsou ta slova, syn můj ještě žije, matku v srdci chová. Vždyť já jsem mu řekla, matka přeubohá: nezapomeň na mne, ni na pána boha. – Zapomenul na vás, na svět, kamarády, pro to děvce jedno zhubil život mladý. – Pro to děvče jedno pro vojanskou svízel, se střelbou a hudbou pod hlinou nám zmizel. Ach synku, synáčku, to ta vojna dělá, že jsi na matičku zapomenul zcela. Ach synku, synáčku, žes nevzpomněl na ni, byl bys ještě doufal v boží slitování. 15 Byl bys v jejím klíně vyplakal svůj smutek, nebyl by ji zabil ukrutný tvůj skutek. 16
VII.
Až já na tu vojnu půjdu Až já na tu vojnu půjdu
 do pláče se nesmím dát, až se přijde loučit matka, sestra, milá, kamarád. Maminka si při loučení staré očí vypláče, sestra dobrá do uzlíčku napeče mi koláče. Moje milá ponese jeje, dokud žal jí nezmůže, kamarád můj nejmilejší snísti je mi pomůže. 17
VIII.
Už mám tu modrou čepici, Už mám tu modrou čepici,
 pohleďte jak mi sluší, na hlavu jak ji posadímposadím, jiný jsem, na mou duši! Brzy mne s muzikou odvedouodvedou, regiment náš kde leží, tam si na naší vesnici vzpomenu jenom stěží. Tak už si vemte, tatíčku, všecko, co bylo mou prací, naposled dneska synek váš s pluhem se z pole vrací. Naposled češe ve stáji ty vaše vrané koně, zejtra už placený čeledín musí si přijít pro ně. 18 Naposled pro ně nasekám píce v těch našich lukách, – však se vám brzy zasteskne po těch mých pilných rukách. Na roky tři a na dýl snad budete o ně chudší, na vojně teď váš synáček jiným se věcem učí. 19
IX.
Šli vojáci z execírky domů, Šli vojáci z execírky domů,
 muzika jim pěkně hrála k tomu a my v chudém údolí dřeli jsme se na poli. Ach, vojáci, chtěl bych s vámi jíti, vy přec máte jinší živobytí, voják, to je velký pán, mně jen bídu dá můj lán. Kam sedláčku, kam to myslíš hloupý, když tě doma nikdo nezastoupí, trochu dřít ti neškodí, k nám se každý nehodí. Jen se pěkně starej o svá pole, sij a sklízej, střádej ve stodole, až bude mít voják hladhlad, aby si moh vybírat. 20
X.
Vojáci jsou páni, ovládají svět, Vojáci jsou páni, ovládají svět,
 jak je děvče vidí, náleží jim hned. Mají pěkné šaty, oficír i kmán, taky hezké koně dá jim císař pán. Po smrti pak mají slávu velikou, na funus jde vojsko s krásnou muzikou. 21
XI.
Když na vojnu jdou vojáci, Když na vojnu jdou vojáci,
 strach mají v srdci, chudáci, jak nový svět je pohostí svou starostí i radostí. A než překročí domu prah, chce matička ten sejmout strach a v srdce své, tak smutné již, chce ještě tuto složit tíž. Na srdci, ústech, u čela mu svatý křížek udělá, pak slzám, knize modlící, svou duši svěří plačící. A v radosti i nesnázi jej modlitbou svou provází, ať přijde týž, ať pozměněn, vždy její láska roste jen. 22 A bez matky kdo je a sám, ať na hřbitov k ní zajde tam, na hrobě jméno vysloví a srdce její odpoví. I pod hlinou to ucítí, že starost v srdci kotví ti, svým mírem tebe zastírá – vždyť láska její nezmírá. 23
XII.
(Epilog zpěvákův.)
Já nesloužil jsem císaři, mne k vojsku neodvedli, a přece – viď, ty srdce mé – jsme mnohou bitvu svedli. V tom vojsku, kde jsem sloužil jájá, tam láska byla pánem, pět let jsem statně bojoval a pořád jsem byl kmánem. Však praporu jsem nezradil, dál v boji šel jsem stálém, buď padnu hrdě – zemru rád – buď budu generálem. Vše co mi stálo na cestěcestě, jsem bez milosti pobil, a přec ty svoje ostruhy jsem konečně si dobyl. O velikým teď pánem jsem a vznesen nad tisíce, a jak dostanu hubičku, mám o hvězdičku více. 24
PÍSNĚ LEHKOMYSLNÉ MILENKY.
Až umře mládímládí, vzpomeneš, jak jsme se mívali rádi?
[25]
I.
Srdce se chvěje, Srdce se chvěje,
 kolébá lásku – kdo si jí přeje? Dávám ji v sázku! Ta láska moje blud je to starý, v marné ty boje zavolej „vari!“ Nevěř té touzetouze, která mne chvátí – na chvílí pouze bude mi pláti. Pomiluj chvilku, potom jdi dále, zanech tu milku v hoři a žale. 27 Ať si tu pláče, ať si tu vzlyká, – srdce, to ptáče, smutku si zvyká. Pak zvolá znova stará svá slova: Kdo chce mou lásku? Dávám ji v sázku! 28
II.
Na mou lásku každý snadno zapomíná, Na mou lásku každý snadno zapomíná,
 v zahrádce mé nevypučí rozmarina. Ani rozmarina ni svatební routa, která dvojí srdce věčně věků spoutá. Pokvetou tam u cest jenom růže bledé, do kostela cesta jimi nepovede. Cesta půjde dále, za kostelík bílý, kde se smutná vrba na řad křížů chýlí. Pod tou vrbou usnu se svou láskou klamnou, některý z mých hochů zda tam přijde za mnou? 29
III.
Na palouku života Na palouku života
 tančím mezi květy – lehko v mysli veselé, touhou prahnou rety. Čím víc srdce bolelo tím víc ret můj zpíval, kdokoli tu cestou šel s úsměvem se díval. Šel tu poutník za sluncem, k večeru už bylo – o tom, čím zrak jeho plálplál, dávno se mi snilo. Zašel poutník za lesy, v srdci hůř je mnohem, květnatý můj palouku s bohem buď, ó s bohem. S bohem, mysli veselá, v rej mne nelze svésti, vešla láska s nadějí, prchly klid a štěstí. 30
IV.
Propletu si vlasy Propletu si vlasy
 květem růží bílým, nikdo nesmí zvědět, za jakým jdu milým. Ověnčím si skráně žhavým vlčím mákem, nikdo nesmí zvědět, jdu-li za vojákem. Samo srdce moje za kým půjdu, neví, tomu klesnu v náruč, kdo se první zjeví. S písničkami svými stanu na rozcestí, kdo se zalíbí mimi, najde u mne štěstí. Jemu píseň lásky zazní sladkozvuká – ale nedozví sese, že mé srdce puká, pro koho mi puká! 31
V.
Západ v šeru hyne, Západ v šeru hyne,
 nikde hvězdy ani, hrůza noci stinné pouti naší brání – pojď mé srdce, pojď! než ta tma nás zcela zděsízděsí, domov někde najdeme si, pojď mé srdce, pojď! – Nemohu, já nesu tíž, pod břemenem klesám již! Zahoď břímě svoje, je to přítěž pouhá, zbylá z žití boje naděje a touha. – pojď mé srdce, pojď! zahoď ta svá snění lstivá, vidíš – v dálce klid ti kývá, pojď mé srdce, pojď! 32 – Co mi domov, co mi klid, bez těch snů svých nechci žít, ponesu tu tíž, ať si smrt tam ve tmách najdu, rádo zemru – s nimunimi zajduzajdu, lásko, ve tvou říš! 33
VI.
Tys děl, že máš mne rád? Tys děl, že máš mne rád?
 Ó neklamal mne sluch? Ozvěnou tisíckrát to odvětil můj duch. Ten všední slova zvuk jak často zazněl tam, a pramenem byl muk a vždycky skrýval klam. To býval touhy trest, lék, v němž se skrýval jed. Dnes totéž slovo jest – však jiný děl je ret. Zda pravdou je ten hlas a věčnou spásou on? Zda vzkřísení to čas, či hranou zazněl zvon? 34
VII.
Jde srdce světa samotou Jde srdce světa samotou
 a cesta zdá se mu tak dlouha a jediným mu průvodčím je rostoucí vždy lásky touha. Jde spolu chvilku naděje, však zahyne, než dojdou k cíli a touha retem žíznivým k pramenům nejbližším se chýlí. Šlo světem srdce tesklivé na budoucnost svou kupíc viny – ó hochu, jak mi líto dnes, že před tebou mne líbal jiný! 35
VIII.
Přišli jsme pozdě – ah, pozdě tak Přišli jsme pozdě – ah, pozdě tak
 přešli jsme dráhu svoji a lítost pro marný čas minulý se v žárlivost krutou pojí. Těch minulých časů každý den mé vášnivé lásky je sokem....sokem... a přec bylo také v srdci mém víc nevěry každým rokem. Dnes, kdy se mi zjevil lásky Bůh v své velké svatosti celé, tu do prachu klesla bytost má a činila pokání vřelé. Vše, Bože, víš – snad i odpouštíš, Tvým mého dechu jest chvění – ó smiř mne též s tím co minulo a nedopusť rozloučení! 36
IX.
Co kdy v mém srdci bylo, Co kdy v mém srdci bylo,
 vše bylo marností – jen ne to blouznivé snění jež čekalo v utajeníutajení, že lásku uhostí. Dnes přišla láska, štěstí, ba víc – zjevil se Bůh, však bázeň též, v světa poutí že v bídu a žal se shroutí za hříchy své můj duch. Já vím – ty ruku v ruce jdeš, lásko, se smrtí – ó zasaď mi ránu rychle ať srdce mé – v touze stichlé ve štěstí rozdrtí. 37
X.
Chci, bys věděl, že mé lásce Chci, bys věděl, že mé lásce
 není rovna v světě celém, každá chvíle, kdy Tě nezřímnezřím, je mým nepřítelem. Každá chvílechvíle, o níž nevímnevím, símě smrti pro mne chová a mé touze jen tak málo říkají Tvá slova. Darmo věrností se chlubí stín, jenž za Tvou patou spěje, v noci mizí – ale dech můj dál se s Tebou chvěje. Víš, žes srdcem mého srdce, že jsi duší duše mojí? Každým tepem srdce mého Bůh mne k Tobě pojí. 38
XI.
Nech mne jíti s TebouTebou, Nech mne jíti s TebouTebou,
 ať mi smutno není, dosti záhy přijde rozloučení! Ještě dnes kéž ruce kol mé šíje skleneš, však Ty dosti záhy zapomeneš! Ještě dnes kéž cítím polibek Tvůj vřelý, – záhy, příliš záhy vlas nám sbělí! Než však zvyk a doba naši lásku zmohouzmohou, umřít musím štěstím u Tvých nohou. 39
XII.
S časem se srdce mé sváří, S časem se srdce mé sváří,
 bojí se smrti a stáří – oh, přijdou záhy tak! Mládí a krása zhyne, Ty dáš své srdce jiné – co bude se mnou pak? Z duše Ti vzpomínka zmizí, jako dřív budu Ti cizí, ba, musí se tak stát... Ale já na to scestíscestí, kde mne dřív klamalo štěstíštěstí, už neumím se dát. Z všeho pak nejvíc mne raní, žes to snad nevěděl aniani, jak velká je láska má, myslíš, že též srdce moje tak snadno jak na jiné boje na Tebe zapomíná....zapomíná... 40
XIII.
Kdy – ptáš se – dojdu odměny Kdy – ptáš se – dojdu odměny
 za všecku lásku svojí? Jediný vlídný pohled tvůj bol mojí touhy zhojí! Až – jak již jednou – ruku svou položíš na mé čeločelo, by do mých snů tím dotekem svaté se štěstí schvělo. Až – jak již jednou – svoji skráň přitiskneš k mojí skráni, duši mé hříchy odpustíš ve smírném požehnání. Pak dojdu štěstí... Ptáš se však, kdy láska má dojde klidu? Ach, teprve až mne zavrhneš a zoufalost skončí mou bídu. 41
XIV.
Když z večera klečím Ti u nohou, Když z večera klečím Ti u nohou,
 v Tvé dlaně své skrývám líce, proč divíš se, v citu divokém že srdce mé Tvým je otrokem? Oh, umím já mnohem více! Já umím víc, než-li o lásce Ti blouznit noci celé, víc, než-li jít žebrat za Tebe, víc, než-li se odtrhnout od nebe, jít v propasti pekla vřelé. Já umím nést hanu a potupu, i Tvoje rány chci snésti, vše na světě zapřu, co pro radost a mučivá Tvoje žárlivost mi založí velké štěstí. Oh dovedu zapříti pocitypocity, jež duši jsou bohem dány a kde by Ti osud chtěl sokem být, tam dovedu srdce své nastavit, krev jeho dát za Tvoje rány. 42 A až mne na věky zavrhneš ó potom, v té hrozné době až jiná Ti bude dražší už – já dovedu do prsou vrazit nůž – ne sobě – leč jí a Tobě! 43
XV.
(Nápis na hrobě v zemi neposvěcené.)
Svět snadno soudí... Mnohý snad cnost její nazve křehkou, – to dítě však umělo milovat, nu, budiž mu země lehkou. To dítě umělo milovatmilovat, ten srdce žár nebyl tak málem a kdo jím byl poctěn – ten hoden bylbyl, by v lásky říši byl králem. 44
V ZÁJEZDNÍM HOSTINCI „U ŠTĚSTĚNY".
[45]
I.
Tulácké srdce – Tulácké srdce –
 tulácký zpěv! Nitro co tísní vlévá se v písni v nejasný zjev. Sám se vás, písně, udiven ptám: Co vás zve k žití? Co duše cítícítí, vím jen já sám! Prázdným jste zvukem pro cizí sluch, touha však nedá – znovu se zvedá ku zpěvu duch. Ani snad jinak nemůž to být; reptám vždy znova: Mdlejší jsou slova čím hlubší cit! 47
II.
Ó štěstí, vím teď, že jsi pohostinným, Ó štěstí, vím teď, že jsi pohostinným,
 mně dalo’s více nežli dáváš jiným. Pod střechou tvou já klidně dýši zatím – jen někdy myslím: čím as řád ten splatím? A až kdys půjdu odsud v noci temné až zavřeš dům – kam cesta povede mne? 48
III.
Byl jeden zpěvák mladýmladý, Byl jeden zpěvák mladýmladý,
 měl vždycky písní dost, pěl o bojích a víně a v háj i v hradní síně lhal lásky blaženost. Byl jeden zpěvák mladý – když milost vzplála v němněm, na kámen smuten sedl a snil a toužil, bledl, a hořem hynul něm. 49
IV.
Do dvora přišli cikáni Do dvora přišli cikáni
 se svojí hudbou divnou – jaké v tom jejich skřípání nezvyklé písně živnou! Nadšení sídlí ve zraku, nouze v tom šatě bídném; divná ta píseň tuláků zaznívá v domě klidném. Nedůvěra je přijala smísena s pověrou, bázní – mizí však cit ten znenáhlaznenáhla, když jejich hudba zazní. Zvláštně to k srdci hovoří, divně to mysl chvátí, v minulost duch se ponoří, mnohé se štěstí vrátí. Srdce mé, cikán toulavý, také tak na pouti bývá, lidem v jich pestré zábavy u krbů klidných zpívá. 50 Rozteskní mnohé i zveselí rozmarem svého hlasu – pak se mu almužna udělí a ať si jde třeba k ďasu! 51
V.
Staral se chudej s chudouchudou, Staral se chudej s chudouchudou,
 jak spolu živi budou. Pánbůh jim povídalpovídal, že má víc, než rozdal, že jim dá pytel mouky, aby si napekli dolky. Staral se chudej s chudouchudou, jak děti živit budou; chudejch je plnej světsvět, nikdo jich nespočet, jenom ten Pánbůh milý – s moukou pro ně nestačili. Vařili chudí z vody, byly to špatné hody, ohníček brzy shasshas, s hladem se spojil mrázmráz, čím dál tím hůře bude – co s vámi, vy děti chudé? 52 Kdo málo má, dá málo, víc dá, komu nebe přálo, Bůh má víc než rozdal, do světa zavolal a hlas ten lásky sladký z mnohých zněl srdcí zpátky. Vzpomínám zas a znova na matky svojí slova, kterými těšila přání má spozdilá: – Vzpomeň – ať jakkoli je ti – na nouzi chudých dětí. – 53
VI.
Bojím se samoty – nechte mne jít Bojím se samoty – nechte mne jít
 ve hlučivé, husté davy, děsí mne ticho a děsí mne klid, chci vrhnout se v příval dravý. Na pestrá tržiště, v života rej, na hlomozné křižovatky jdu vyložit s křikem na prodej své duše nejdražší statky. A koupí-li někdo mé srdce snad a láskou svou mi je splatí – ó potom se zase duch můj rád v tu nejpustší samotu vrátí. 54
VII.
Když srdce blaží lásky vznět, Když srdce blaží lásky vznět,
 když píseň opouští můj ret, když na keři zřím planout květ, či když se oko v západ noří, kde slunce hoří vždy dím: Dnes naposled! Když v smutek dny mne svádějísvádějí, dál v prsou chovám naději, že lepší den mi přijde zpět; když v hrudi své však štěstí nosím, tu o smír prosímprosím, řka: Vím – dnes naposled! Víc nechci, než být připraven, že méně podá příští den a klidně opouštěti svět a srdce, jímž vždy bázeň chvěje mít bez naděje, až zazní naposled. 55
VIII.
Ó poutníče, s nímž štěstí Ó poutníče, s nímž štěstí
 mne vedlo přes lesy, kdys přijdem na rozcestí a „s bohem“ dáme si, tam osud bude státi a určí kudy kam, mne do mých lesů vrátí a tebe k zahradám. Tam, kde ty lesy táhlé, byl mnohý pustý kout, kde smutné srdce náhle si přeje spočinout, tam potok s písní ptačí a vlhký jedlí stín bol zaplašiti stačí ti duše ze hlubin. Až kdys tě smutek zmůže, až přesytí tě ples, až sevšední ti růže – ó vrať se pak v náš les, ze světa jásavého se navrať spočinout v stín tichý srdce mého, v ten pustý lesní kout. 56
IX.
Včera štěstí – dneska žal, Včera štěstí – dneska žal,
 zítra přijdou oba, tak je osud k sobě spjal, tak je vede doba. Bez předchozích šťastných dnů nemoh žal by zkvésti, kdyby žal ti nebyl známznám, nepoznal bys štěstí. Ze druhova života čerpá druh své žití: oba buďte žehnáni průvodcové žití! 57
X.
Po touhách i plese Po touhách i plese
 jak mládí je nesenese, mně nezbyl z těch závratí všech leč vzdech, kde láska se chvělachvěla, tam naděj už mřela – tu vyplněn v poslední den můj sen! V budoucno temné lákavě zve mne, ó tulácká svobodo, zas tvůj hlas: – Ať úspěch – ať zmar tu, vsaď na tu kartu a vším, co jsi získal, se zbroj v ten boj! – Dřív život dal málo, teď štěstí ti přálo, ó rychle teď uchvátit spěš mne též! – Ó svobodo svatá, hle, cikán už chvátá ať mrtev či živ – stihne již tvou říš! 58
XI.
To símě smutku zrádné To símě smutku zrádné
 tak těžce v srdce padnepadne, snad na rtu píseň zbudí, mníš, snadno že s ní odletí, však nepřestane boleti a dále v prsou studí. Je píseň volné ptáče – jak slza v proudu pláče, jen jedna krůpěj hoře. Jich tisíc z očí odkaneodkane, však v srdci přece zůstane to celé smutku moře. 59
XII.
Bludům všem jsem výhost dal, Bludům všem jsem výhost dal,
 jimiž duch můj vířil, s lidmi jsem se vyrovnal, s osudem se smířil. Nevyzvána, ruko má, v struny citu sáhlas! Nuž – kdo nechceš, neposlouchej, nezpívám tak nahlas. Tobě však, jenž se mnou jdešjdeš, nebudiž to líto, že jsi vlídným shovíváním zbudil písně tyto. Uvykl jsem mlčky jít, jda vždy sám, jen s bázní, pláčem – štěstím probuzena teprv píseň zazní. Což ta píseň! Marnou je! Zbývá touha smělá: jednou smět, ah, aspoň jednou, vyblouznit se zcela. 60 OBSAH: REKRUTI. Už říjen je7 Tramtara, tramtara8 Podzimní večer v údolí9 Vojáci – ach, to jsou páni11 Na vojáky jsem si hrál13 Svázala raneček14 Až já na tu vojnu půjdu17 UŽ mám tu modrou čepici18 Šli vojáci z execírky domů20 Vojáci jsou páni21 Když na vojnu jdou vojáci22 Epilog zpěvákův24
PÍSNĚ LEHKOMYSLNÉ MILENKY. Srdce se chvěje27 Na mou lásku každý snadno zapomíná29 Na palouku života30 Propletu si vlasy31 Tys dél, že máš mne rád34 Jde srdce světa samotou35 Přišli jsme pozdě – ach pozdě tak36 Co kdy v mém srdci bylo37 Nech mne jíti s tebou39 S časem se srdce mé sváří40 Když ptáš se – dojdu odměny41 Když z večera klečím Ti u nohou42 Nápis na hrobě v zemi neposvěcené44
[61] V ZÁJEZDNÍM HOSTINCI “U ŠTĚSTĚNY”. Tulácké srdce47 Ó štěstí, vím teď48 Byl jeden zpěvák mladý49 Do dvora přišli cikáni50 Staral se chudej s chudou52 Bojím se samoty54 Když srdce blaží lásky vznět55 Ó poutníče, s nímž štěstí56 Včera štěstí – dneska žal57 Po touhách i plese58 To símě smutku zrádné59 Bludům všem jsem výhost dal60
E: tb; 2004 [62]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grosman, Josef; Svoboda, Václav; Grégr, Eduard
(Nákladem Grosmana a Svobody. Tiskem Dra Ed. Grégra)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 62

Věnování: Kohlmann, Zdeněk
(Příteli Zdeňku Kohlmannovi.)