XIV. Když z večera klečím Ti u nohou,

Karel Mašek

XIV.
Když z večera klečím Ti u nohou,
Když z večera klečím Ti u nohou,
v Tvé dlaně své skrývám líce, proč divíš se, v citu divokém že srdce mé Tvým je otrokem? Oh, umím já mnohem více!
Já umím víc, než-li o lásce Ti blouznit noci celé, víc, než-li jít žebrat za Tebe, víc, než-li se odtrhnout od nebe, jít v propasti pekla vřelé. Já umím nést hanu a potupu, i Tvoje rány chci snésti, vše na světě zapřu, co pro radost a mučivá Tvoje žárlivost mi založí velké štěstí. Oh dovedu zapříti pocitypocity, jež duši jsou bohem dány a kde by Ti osud chtěl sokem být, tam dovedu srdce své nastavit, krev jeho dát za Tvoje rány. 42 A až mne na věky zavrhneš ó potom, v té hrozné době až jiná Ti bude dražší už – já dovedu do prsou vrazit nůž – ne sobě – leč jí a Tobě! 43