I.
[7]
KRŮPĚJE ROSY.
Roso, rosičko studená!
Pod ní ta travička zelená.
Sluníčko svítí vesele,
v srdci je jako v kostele!...
Kolik je rosných těch perliček,
tolik je v srdci mém písniček.
Sluníčko rosu tu vypije,
písnička v srdcích zas ožije!
9
DÍTĚ
Běželo dítě, nožkou bosou
dotknulo se květů s rosou,
zazpívalo do dáli,
kde ty kraje dřímaly.
Sladká píseň plání výskla,
jak déšť zlatý z ňader tryskla,
padla skalní na stěnu,
zbudila tam ozvěnu.
Ozvěna hned usmála se,
na ní zpět to dítě zase,
tak to znělo smíchem v dál,
a kraj v touze naslouchal.
Dávno větry písně svály,
dítě zmlklo v širé dáli,
a kraj celý dál a dál
dlouho, dlouho naslouchal.
10
JARNÍ TRAVIČKA.
Travička se zelená,
na větru se chvěje,
jako když se děťátko
na mamičku směje.
Větýrek ji kolíbá,
sluníčko ji zulíbá,
deštíček jí perličky
všije do košiličky.
Tak je ráda na světě,
ať roste kdekoli,
na louce i na hrobě,
to ji nezabolí.
Pod ní se tak lehce spí
unavené hlavě,
jako když se děťátko
houpe hravě, hravě.
11
VODA.
Vodo, vodo, černá vodo,
ubíháš tak letmo, hluše,
jako moje mladá léta,
v nichž se trudí moje duše,duše.
Zůstaň státi, vodo chladná,
nebo dej se ke mně zpátky,
vrať mi aspoň hrstku kvítků,
trochu lásky v život krátký!
12
NOČNÍ TICHO V LESE.
Ticho na nebesích,
na zemi je mír.
Ve hlubokých lesích
usnul ruch a vír.
Bez hnutí je nyní
doubrava i keř,
tichounká noc stíní
klidně spící zvěř.
Jenom člověk stojí,
po boku svém zbraň,
právě teď se strojí
na ubohou laň.
Prchni, plachá lani,
skryj se dále v keř!
Ten muž na čekání,
horší je než zvěř!
13
Nahoře se svítí
luny zář a hvězd.
Dole co se třpytí,
strašná zbraň to jest.
Však ta noc tak tichá,
nebes lem tak čist,
kolem nezavzdychá
ze sna ani list.
Mír té noci táhl
dálí v luh i stráň.
V srdce lidské sáhl.
Lovec složil zbraň.
14
DIVOKÉ HUSY.
Letěly husy divoké,
letěly dalekým světem,
letěly od rána do noci
svobodným, šíleným letem.
Znaveny snesly se ku zemi,
svěsily křídla svá dlouhá,
jedna jen dále letěla,
větší, ach, byla v ní touha.
Co je ti, krásné dítě mé,
nač věšíš hlavinku rusou?
– A já bych chtěla letěti
v dálku s tou divokou husou.
Do dálky, daleko, daleko,
až tam, kde neznají hoře,
do toho širého, velkého,
klidného, bezdného moře.
15
LESY.
Tmavé a hluboké lesy,
jaký to vane z vás šum?
O čem to pořáde sníte
ve stánku stoletých dum?
Naslouchám s tajenou bázní,
jaký žal ve vás se shluk’?
Rád bych se rozepěl s vámi
v příbuzný, důvěrný zvuk.
Něco jest, co mne k vám pudí,
rád bych, ach, rozuměl vám,
abych tu nebyl, ó lesy,
zcela tak sám a sám.
16
UPOMÍNKY.
Smutně plují srdcem mým
upomínky steré,
jak jezerem bouřlivým
v noci vlny šeré.
Kdo vás, vlny, zkonejší?
Ta jedna je černější,
a ta za ní jak se shání,
bledší, ale divější.
Nežli jedna zahyne
na své pouti stálé,
sto zas jiných připlyne,
a tak jde to dále.
17
OŘEŠÍ.
Ořešino, samotino,
co tak truchle stojíš?
Všichni ptáci odletěli,
ty se zimy bojíš?
Moje listy opadaly,
oříšky mi otrhali,
v dálce zmizel zpěvný pták,
a kolem je smutno tak!
Opuštěné, zapomněné,
ubohé ty ořeší,
kdo ty dlouhé noci zimní,
kdo ti je, ach, utěší?
18
SIROTEK.
Už to slunce zapadá,
tmí se boží zahrada.
Zkvetlé růže potají
sladkou vůni dýchajídýchají.
A ty velké fialy
jakby na mne kývaly...
Zdřímla v nebi oblaka,
hnízdo čeká na ptáka.
Jak je země daleká,
na mne nikdo nečeká!
I já půjdu, půjdu spat,
a snad se mně bude zdát
o matce, jež ve spaní
teď se ke mně přiklání
19
a rukama drahýma
hladí mne a objímá,
a pláče v můj tichý sen,
že jsem všemi opuštěn.
20
PLEČKA.
Ráno poráníčko
pleju obilíčko.
Napadala rosa
na lístečky prosa,
jak slziček řady
na ten život mladý.
Pleju, nevypleju,
jenom slzy leju.
Slzy lásky – deštíček májový,
a mé slzy – déšť to podzimkový.
Rosu, ranní rosu
teplé slunce ruší,
ale moje líce
nikdo neosuší.
21
RŮZNÉ KVÍTÍ.
Jak je krásně v máji
v našem českém kraji,
když tu pěkná, pestrá
kvítka vykvetají.
Bílá kvítka kvetou,
kde zpívaly panny,
mají bílá líčka,
fěrtoch malovaný.
Modrá kvítka rostou,
kde plakaly vdovy,
z jejich slzí zkvítá
co den kvítek nový.
Kudy hoši chodí,
červená tam kvetou,
panenky z nich tajně
kytičky si pletou.
22
A já jsem tak mladá,
nemám dosud muže,
na lících i v srdci
jen mi kvetou růže.
23
ZORA.
Po nebi slavně kráčela
jasná, jak panenka svěží,
ve světle kštici svou máčela
a svět jí u nohou leží.
Nežli se zbudí spící svět,
zvíře i ptáče, list i květ
postojí ještě si tiše,
zvolna a z hluboka dýše.
Náhle si vzpomene, poskočí,
kštici kol hlavy si otočí,
světelná kštice ta, zlatá
celou je oblohou vzňatá.
24
ČTVEROLÍSTEK.
Jaro přišlo, slunce svítí,
usmívá se celá zem,
na paloučku kvete kvítí,
čtverolístek roste v něm.
Čtverolístek – kvítek boží,
věštba lidí pravdivá,
pro mladého, pro starého,
mocné kouzlo ukrývá.
Čtverolístku, jetelíčku,
kdo tě bude trhati,
kdo svůj osud ve tvých drobných
lístkách bude hledati?
Bude-li to dítě malé,
potěší jím matku svou,
jestli ona spí už v hrobě,
buď jí děcka modlitbou!
25
Bude-li to junák mladý,
za klobouk si dá ho hned,hned.
Panna jeho dá mu za něj
čtyři hubičky jak med.
Bude-li to švarná dívka,
v knížku si ten lístek dá.
Dej jí Pánbůh, po kom touží,
čtyři syny, až se vdá!
Ale jestli baba bude
s lístkem chtět se ještě vdát
za mladého, za hezkého,
hrom bij do ní čtyřikrát!
Roztřískej ji v čtyři kusy
pro ty její vrtochy,
aby sobě nemyslela
penězi jít na hochy!
26
NÁVRAT Z LESŮ.
Vracím se, vracím se z lesů,
každému kytičku nesu:
kytičku fial a jmelí,
aby mne mládenci chtěli.
Vracím se, vracím se z lesů,
každému kytičku nesu:
kytičku kopřiv a kapradí,
to dědky ode mne odradí.
27
POLIBENÍ.
Polibení – rozjasnění
jako když noc černá v den se změní.
Polibení k nasycení,
a byť’s týden líbal, přece není.
Polibení – okamžení,
a zase bez konce roztoužení.
28
PUKLÉ ZVONY.
Naše zvony nechtěj’ zvonit,
achych, lidi rozmilí,
když ty zvony všecky pukly,
co jste nima zvonili!
Dejte na věž naše srdce,
achych, lidi rozmilí,
jak by potom krásně, mile
zas ty zvony zvonily!
O mladosti, o radosti,
achych, lidi rozmilí,
sami byste až do smrti
těmi zvony zvonili!
29
KOČIČKY.
Ach, na tu neděli květnou, květnou,
dostal jsem pro život na pamětnou!
Maminka pravila, „jdi v boží chrám,
kočičky svěcené přineseš nám!
Kdo kočičku polkne jednu,
nebude stonat od léta k lednu.“
Časně z rána za svítání
zdálo se, ach, mně o milování.
Bylo krásně jako v ráji
v poli i na horách, v lukách, háji.
Ptáci pěli, kvítka kvetla,
všady tak plničko záře, světla.
Nejvíce ho bylo ve mně – –
srdce mi tlouklo tak lehce, jemně.
30
A v kostele kněz stařičký
zval všecky svěcené na kočičky.
Nevím, jak to bylo ani,
dostal jsem kočičku z nenadání.
Kočička ta kudrnatá,
hlavinka růžová, zpola zlatá!
Pane farář, až se třesu,
vždyť já tu kočičku neunesu.
Maminka co bude říkat –
takovou nemůže přec polykat!
Pan farář mi šeptá tence:
„Tohle jsou kočičky pro mládence.
K ní se můžeš jenom shýbat,
hladit ji lehýnce, líbat, líbat.
31
Za pár roků Pán Bůh dá ti
malinké kočičky kolíbati.
Ať je jich u vás ve světničce
jako těch kočiček na větvičce!“
32
II.
[33]
PRVNÍ LÁSKA.
První trávka zvadne,
první kvítko zhyne,
aby na jich místo potom
vzešlo kvítko jiné.
První milování
také zhynout musí –
ale to mé srdce mladé,
co ach pro ně zkusí!
Kdyby ještě stokrát
potom milovalo,
nebude už nikdy jako
tenkrát bývávalo!...
35
NÁVRAT Z POUTI.
„Víš, co mne kormoutí?
Byla jsi na pouti,
maličký dáreček přinesla’s všem,
kohoutka a pannu,
srdce z marcipánu,
každému’s říkala: „vem si to, vem!“
Mně ani za nehet,
ba ani drobný květ,
kde někde u cesty utržený,
mně ani jablíčko,
srdíčko, vajíčko,
jak bych byl ze světa vyvržený!“
Mile se usmála,
milého objala.
„Když je chceš, tedy máš srdéčko mít.
36
Pod tím šněrováním,
s věrným milováním,
na věky ono má, hochu, tvým být!“
Můj„Můj zlatý obrázku –
co je to za lásku,
která jen od dárků daří se nám?
O hladu, o žízni,
o ranách, o trýzni,
chudého, nahého ráda tě mám!“
37
RŮŽE.
Růžinko májová,
k rozvití hotová,
rozvíjej se, moje kráso,
květinko bláhová!
To drobné poupátko
rozkvete za krátko,
však dá nebe, rozvije se
i moje děvčátko.
Má holka – maličká
májová růžička,
vezmu si tu růži s keře,
a ji od tatíčka.
38
OČI.
Má milá má oči –
svět se se mnou točí,
a mé srdce v těle
div se nerozskočí.
Ty když se usmějí,
nebe se otvírá,
ty když se zamračí,
mračno se rozdírá.
Mračno se rozdírá
a šlehají blesky –
a to jen se dívá
my děvčátko hezký.
39
PRAVÝ POČET.
Šel jsem s milou z večera
stezičkou kol jezera,
smáli jsme se, zpívali,
na hvězdy se dívali.
Jak jsme přišli k doubravě,
stromy, keře zvědavě
dívaly se za námi,
kývaly si hlavami.
A já jsem si zazpíval:
Hubičku jsem jednu vzal!
Zmýlil jsi se, to mi věř,
byly dvě, tak šeptal keř.
A já viděl, v hájku tom
tři že byly, šuměl strom.
Voda řekla: mnohem víc,
bylo jich až na tisíc!
40
– Mlčte, nač nás pomlouvat,
pravdu máte všichni snad:
napřed jednu, potom víc,
až jich bylo na tisíc.
41
JARO.
V mém srdci teď jaro je,
radost se v něm rozlije,
jako když se pěkný kvítek
na louce rozvije.
Tak mé srdce zase
rozpučí v tom čase,
a kolem svět celý
na mne usmívá se.
Jak ptáčci zpěváčci
když se rozzpívají,
jako když v kostele
zvonky zacinkají.
To jen promluvila
má holka rozmilá,
a to jen svým zlatým
smíchem zazvonila.
42
VYZNÁNÍ.
Ať dělám co dělám, celý den,
pořád’s mně, můj milý, přítomen.
V klidu i práci srdce se ztrácí
a k tobě letí, k tobě jen.
Tak moje myšlenky zabíráš,
v srdce jak kostel je zavívášzavíráš,
ba ještě v spaní milou svou dlaní
znavené oči mé zastíráš.
Bože můj, milého rač mně dát!
Budem’ všem lidem to povídat,
budeme žíti, rádi se míti,
denně ti kleče děkovat!
43
SILNÁ LÁSKA.
Uvázali mne za silné lano,
abych nemohl za tebou, panno.
Potěšení mé v dálce za lesy,
vím, že po mně steskne si!
A já přetrhal celé vázání,
neboť silnější je mé žádání,
vazbou mocnější Bůh nás k sobě spjal,
než kdy kovář udělal.
Kdybyste dali hory mezi nás,
já bych přešel je, shledal s ní se zas,
přes hlubiny vod přeplavat bych chtěl,
třebas v nich i zhynout měl!
44
Nad otce i máť stokrát rád ji mám,
za ni tisíckrát život mladý dám,
s ní, jen s ní chci žít, s ní, jen s ní chci mřít,
a s ní v jednom hrobě hnít!
45
PÍSEŇ O LNU
Len už pěkně prokvetává,
modrým kvítkem prokmitává,
modrým kvítkem nejinak,
nežli jak mé milé zrak.
Budeme ho trhat, močit,
na přeslici, kužel točit,
dlouhou nit mít budeme
jako vlasy milé mé.
Potom budem přísti, tkáti,
rosou plátno polívati,
pěkný dárek mé milé
na svatební košile.
46
OBILÍ A VLASY.
Zlaté je naše obilí,
bohaté, těžké má klasy,
zvolna se k zemi uklání
jako mé dívčiny vlasy.
Větříček si jím pohrává
a čechrá je tak jemně –
tak hladím vlásky dívčiny,
kdy sklání svou hlavičku ke mně.
47
ZÁZRAK.
Vyšla jest jasná hvězdička
a v pravé poledne,
až zrak všem lidem přechází,
kdo na ni pohledne.
Díval se na ni celý svět,
já ze všech nejvíce,
kde se tu vzala najednou
ta krásná dennice?
Pastucha nechal stádo své,
a sedlák pluh svůj zas,
kněz do kostela pospíchal,
mysle, že na mši čas.
48
Tak všecky hlavy zmámila,
a byl to velký div,
a nikdo z lidí neviděl
ten zázrak, co je živ.
A nebyla to dennice
a hvězda spanilá,
byla to jen má panenka,
má dívka rozmilá!
49
ČARODĚJKA.
Moje krásné dítě
čarovalo skrytě,
kol a kolem rozkládalo
kouzelné své sítě.
Kdo jen do nich vkročí,
hned mu přejdou oči,
celý svět se do kolečka,
do kola s ním točí.
Já nešťastný – běda,
pokoj mně to nedá,
a mé srdce těch sítí se
marně sprostit hledá.
Čarodějko milá,
kéž bys dobrá byla!
Znič mne hned, by duše má se
dlouho netrápila!
50
Já, sirota malá,
že jsem čarovala?
Což jsem kdy očima svýma
po kom házívala?
Kdo to řekl z lidí,
ať se z duše stydí!
Já že jsem ti udělala?
Však mne Pánbůh vidí!
A ty, hochu mladý,
poslechni mé rady,
pomodli se otčenášek –
to pomůže všady.
Proti čarování
lék znám – milování.
Já tě zase odčaruju –
přijď k nám po klekání!
51
DIVNÉ OČI.
Má milá, jaké to divné oči máte,
že mně celou duši z těla vykoukáte?!
Není to mou vinou, je to soudem božím,
když vykoukám vaši, svou zas do vás vložím.
52
RŮŽE.
Růžička, růžička,
spanilá kytička,
já si ji utrhnu
s mladého keříčka.
– Netrhej ji, netrhej,
nech ji dále státi,
nech ji v božím sluníčku
do zvůle se smáti.
Nech ji raděj uvadnout
na tom rodném keři,
nač by tebe měla znát?
Nešťasten, kdo věří.
Netrhej to srdce mé,
nech je dále klidné,
utrhneš a zahodíš,
bude potom bídné.
53
PÍSEŇ SMUTNÁ.
Broučku milý,
mám tě v chvíli,
to se dobře hodí.
Já jsem chudý –
vždy a všudy
chudý s chudou chodí,chodí.
Ne, buď s bohem!
v žalu mnohém
tobě dávám vale.
Milování
bez doufání –
jdi jen, hochu, dále!
Milý broučku,
na paloučku
lehce najdeš všeho,
ale lidé –
bída přijde,
a svůj nezná svého.
54
NEVĚRNÁ.
Holka má nevěrná
jak jsi to pobledla,
to proto, proto jen,
že jsi mne podvedla.
A já jsem věřil ti
jak samému Bohu –
oželím tě, ale
zapomnít nemohu.
Až budu v hrobě spát
v rubášovém šatě,
ještě budu, holka má,
ještě myslet na tě!
55
ZRAZENÁ LÁSKA.
Pověz ty mně, pověz, moje duško malá,
s kým’s to včera večer u potoka stála?
Stála jsem to, stála se svým nejmilejším,
ten mi nad tebe je stokrát upřímnějším.
Kdo by mně byl řekl, že mněmě, holka, šidíš,
vzal bych tenhle kámen, který tady vidíš,
zabil bych jej v místě, rozdrtil jej v kusy,
neboť věrná láska taky věřit musí!
Buďsi tedy s bohem, nevěrná a zrádná,
jak’s mně byla milou, nebude už žádná!
Bodejž tobě Pánbůh nedal štěstí žádné,
jak na pyšnou jabloň suchá rez když padnepadne.
56
MARNÉ SNAŽENÍ.
Kde jsi včera chodila,
že jsi doma nebyla?
Hledal jsem tě jako kvočna,
když kuřátko ztratila.
Ve mrazu a ve sněhu
dal se k tobě do běhu,
doufal jsem, že s koníčkem nám
oběma dáš noclehu.
– Ach, vždyť už to dávno víš,
že se mne nedochodíš.
Pročpak raděj, milý hochu,
s jinou už se nevodíš?
Kdybys čekal do noci,
do mrazu a nemoci,
nemohu ti, můj synečku.synečku,
nemohu ti pomoci.
57
Podkovička strhaná,
tvoje milá zadaná,
s jiným jsem už, můj holečku,
s jiným už jsem spoutaná.
Já též byla na nohou –
pod tou boží oblohou
slibovala, přísahala,
už nás dělit nemohou.
58
ŽEŽULČINO PROROCTVÍ.
Zakukala žežulinka
v lese čtyřikrát,
poslouchala má panenka,
ptá se kolikrát.
Ještě jenom čtyři léta,
rozmarinka pěkně zkvétá,
pak ach mám se vdát!
Žežulinka pravdu měla
– jenom čtyřikrát.
Má panenka zapomněla,
Bůh že mění rád.
Čtyři leta rychle běží,
má panenka v hrobě leží –
škoda nastokrát!
59
MRTVÁ LÁSKA.
Zasil jsem já zlatou pšenku
do té naší kopaniny.
Zasil jsem já mladou lásku,
zaoral ji do hlubiny.
Chodil jsem se dívat na ně
pozdě večer, časně z rána.
Zlatá pšenka pěkně vzešla,
a má láska – zasypána.
Hluboko tam v černé zemi
moje láska mrtva leží.
Černé mraky nad ní táhnou,
mrazný vítr přes ni běží.
60
MARNÝ ODVOD
„Dragouni, dragouni,
lide nepokojný,
a já bych rád s vámi šel,
s vámi šel do vojny!
Dostal bych šavličku,
složil kdes hlavičku,
zapomněl bych aspoň
na zrádnou Aničku!“
Takových dragounů
náš císař pán nechce,
to by jich tisíce
našel všady lehce!
Tolikrát musil by
bílý dát kabátek,
kolik je na světě
falešných děvčátek.
61
Ale my jsme páni,
děláme to sami –
než nás zradit může,
už je prach za námi.
Ať si potom pláče,
koníček si skáče,
nad hlavou nám černý havran
tu vojenskou kráče...
62
SEN
Zdálo se mi, zdálo
na té naší hůrce,
že se mi rozsypaly
perly na mé šňůrce.
Hezky jsem je sebrala,
jedny jenom není,
nejhezčí a nejdražší,
moje potěšení.
Moje potěšení,
než bych tě ztratila,
raděj bych pro tebe
do vody skočila.
Do vody skočila,
až tam dolů ke dnu,
abych vylovila
tu svou perlu jednu!
63
MARNOST STARÝCH.
Že dávají mně starého
a já ho nechci mít,
můj tatík slova dobrého
ne ke mně promluvit.
Však kdyby dědků bylo sto,
co do nich je mně všech –
přec neřekne „má nevěsto“
ni jeden z dědků těch!
Pryč, starý dědku, plešatý,
a hraj si s babou jen!
Co chceš mít ještě s děvčaty?
Už pominul tvůj den.
Tys jako pára nad hrncem,
ne v stavu jinačím,
a já jak srnka se srncem
s mým hochem skotačím.
64
Byla jsem já, když tys byl mlád,
ti v cestě taky tak?
Kde budeš ty, až padesát
mně roků bude pak?
Já ještě budu jako květ,
můj muž mne zlíbá rád,
a z tebe prášku nevidět,
až já v hrob půjdu spát!
65
ROZHODNÁ DÍVČINA
Namlouvají mně dědka starýho,
a já v srdci nosím něco lepšího.
Mému potěšení babu dávají –
tak se o nás oba pěkně starají.
A my se o sebe sami staráme,
když sobě hubičky sladkysladký dáváme.
Dědeček s babičkou k sobě hodí se,
ona padá a on sotva drží se.
Oni funus a my svatbu budem mít,
vedle dědka babku můžou položit.
Kdo chce, ať se směje, ať si popláče,
k obojímu budou jedny koláče.
Dej jim Pánbůh věčnou slávu na nebi,
na zemi už víc nemají potřebí.
66
BLÁHOVÁ.
Ach, což jsem já pobloudila,
že jsem sobě umínila
starého si muže vzít,
a s mladým se rozejít!
Starý muž jako nůž –
řeže, píchá, studí jen,
mladý hoch jako hloh –
kvete, voní celý den.
Nynčko už je se mnou amen,
na svou mladost kladu kámen.
Starý sedí u pece,
ale umřít nechce se.
Teď mne přešla moje pýcha,
už je pozdě honit bycha.
Jenom smrt mne spokojí.
Kéž nás brzy rozdvojí!
67
LEN
My pospolu jsme sázeli,
to bylo tenkrát v neděli,
ba nesázeli, seli jen,
a byl to pěkný horský len.
Děvčata, kýž jste věděly,
že nemá sít se v neděli!
My seli přec a potají,
ať táta s mámou hlídají!
Len vzešel nám co nevidět,
a byl to modrý, pěkný květ,
tak modrý květ, ba modrý tak,
jak hocha mého modrý zrak.
To, co jsme tenkrát zaseli,
to vzejde, byť jsme nechtěli,
ta očka malá, malá jen
a modrá jak ten zkvetlý len.
68
LOUČENÍ
Plakaly ty lesy,
plakala ta skála,
kde jsem naposledy
se svým milým stála.
A mé slzy tekly
jako jarní vody
z té mé převeliké,
převeliké škody.
Už se nepotěším
v žalosti a trudu,
v černou zem si lehnu
a tam spáti budu.
69
ZÁVRAŤ.
Můj milý divoké oči má,
černé jak hlubiny vodní,
a já bych do ní hleděla
celičké noci, den po dni.
Zatočí hlava se dívčina,
zatočí hlava se mladá,
já se té hlubiny nelekám,
já jsem té závrati ráda!
Už jsem v té hlubině celičká,
jako to na vodách kvítí
kořínkem na dně se zachytí,
slunéčko v líčko mu svítí.
Lásko, ó lásko bolestná,
a přece sladká, tak sladká
lásko, ó lásko, věčná tak,
a přec tak krátká, ach krátká!
70
KONEC VŠEMU.
Smála bych se, smála dosfdost,
ale srdce bolí,
že můj milý, přemilý
jinou sobě volí.
Hezčí je a bohatší,
pole, luka mnohá,
a já nemám, nemám nic,
nežli Pánaboha.
Pane Bože s výsosti,
dej mně k tobě jíti,
bez milého, drahého
nelze mi tu žíti!
71
III.
[73]
JEČMEN A CHMEL.
Dva bratři vyšli do světa,
kdy z jara všecko rozkvetá,
a jednu matku měli – zem
a tátu – slunce s plamenem,
a vesele se k světu měl
Ječmen i Chmel.
Pan Ječmen nízký mužík byl,
a zeleně se vyšňořil.
Když čertík furie ho kous’,
si nechal státi dlouhý vous,
a čiperně tu jako král
pan Ječmen stál.
Pan Chmel měl slabé nohy zas
a státi nemoh’ v žádný čas.
Však za to – šelma podšitá –
se kolem všeho oplítá,
by ke sluníčku blízko měl –
ten čilý Chmel.
75
Pan Ječmen sestár’ jako kmet,
a Chmelu zase zhořknul svět,
až jednou smutné ve chvíli
je lidé zprudka chytili,
a hlavu rázem sťatu měl
Ječmen i Chmel.
A jak tu s nimi točili!
Je sušili a močili,
a vařili a pražili,
až oba strašné po chvíli
se neznali, že být to měl
Ječmen i Chmel.
Až když spjal oba sudu pruh
tu druha poznal přece druh,
a porozuměli si hned,
a zanevřeli na ten svět,
a divokou jen pomstou vřel
Ječmen i Chmel.
76
Vlil Ječmen Chmelu silnou krev,
Chmel Ječmenu žluč do všech cev,
a kdo se jim jen přiblížil,
ten krutě jen si přitížil,
a zřel, jaký to nepřítel
Ječmen i Chmel!
Jen pomsta jejich heslo jest.
Jak mnohé sklála jejich pěst!
A já jsem stokrát svědkem byl
a sám na sobě pocítil
co značí to, když v hlavu vjel
Ječmen i Chmel!
77
Z JARA.
Každá babka stará
vylízá ven z jara,
o berličku opírá se,
v mladé nebe zadívá se
bezzubá a chará.
Sedne na travičku,
mládne na sluníčku.
Lehké vrásky, husté stíny
jako drobné povučinypavučiny
v jejím scvrklém líčku.
Tu skřivánek pěje,
tu sluníčko hřeje,
a na babku udivenou
mladou tváří rozjasněnou
celý svět se směje.
78
Ona vzpomíná si
na své mladé časy,
staré údy ohmatává,
chvějnou rukou rozčechrává
svoje bílé vlasy.
79
LACINÉ PANNY.
V Hradci u Moravské brány
prodávali jsou tam panny.
Kdo chce jakou, ať jde tam,
moc lacino přijdou vám.
Mandel stojí desetníček
a tři tucty čtvrtzlatníček.
Na pět tuctů, MatějiMatěji,
deset ti jich přidají.
Za to hoši, kdyby zlatý
klad’ kdo dukát za dukáty
od večera k svítání,
ještě nejsou k dostání!
80
DIVNÁ MUZIKA.
Housle, housle, housličky,
ty jsou jak ty holčičky!
O lásce a o ráji
tenkým hláskem zpívají.
Muzikantů lesní roh
hude si jak švarný hoch.
Za to basa pořád hučíhučí,
jak kdy stará baba bručí.
Brum, brum, co je do všeho,
když už nemám mladého!
A vy holky, čáry, máry,
však budete taky stáry!
Však vám hlava sešediví,
budete-li takhle živy!
81
Tenhle květ je plný hříchů –
padej, hrome, na tu pýchu!
Tak ta baba bručavá
jako basa vyhrává.
Zatím holky babě s očí
při housličkách jen se točí.
Tak se točí celou noc,
to jim ještě není moc.
Jak s měsíčkem hvězdičkyhvězdičky,
jak v nebi andělíčky!
82
PEKLO.
Já se pekla nebojím,
veselo tam bývá,
muziky tam dost a dost,
satanáš tam zpívá.
Všichni čerti tancují
kalamajku skočnou,
že teď mladé holky k nim
posílati počnou.
Nikde není pěkně tak,
jak u pana ďasa,
na pečínku zbude nám
vždycky kousek masa.
Trochu piva v džbánečku
počkají mu všude –
nalívá mu dušička
snad jí taky zbude!
83
MŮRA.
Naši Anku trápí žaly:
Kam jste mně to odestlali?
Nelehnu si na vzdory
do té naší komory!
Já budu spát na pavlači,
v komoře mě můra tlačí.
Na pavlač jí ustlali,
spáti ji tam nechali.
Přišel táta, přišla máma,
naše Anka není sama –
jaké je to vidění:
je to můra neb není?
Jak je můra uviděla,
pojednou chvat velký měla,
s pavlače skočila,
nožku sobě zlomila.
84
Jaká je to divná můra?
Ach to bude těžká kúra!
Je to hoch sousedůsousedů,
k Hořičkám s ním pojedu.
Na pavlači u zahrady
létají tam můry všady,
a jak táta jde s mámou,
tak si nožky polámou.
85
UBOHÝ.
Ach já bloud a ubožák,
nevím už teď, co a jak!
Upadl jsem v nesnázi,
baba, ach, mne obchází.
Kam se vrtnu, sem i tam,
všady babu v cestě mám,
a kam kouknu den co den,
staré tváře vidím jen.
Baba, která chce se vdát,
horší holek tisíckrát.
S babou není věru žert,
té neujde ani čert!
86
HLOUPÝ JANEK.
Včera do hospody přišel Janek,
dal sobě nalíti piva džbánek.
A nežli se napil, pustil džbánek,
protože to byl jen hloupý Janek.
Ti naši chasníci špatní byli:
ještě ho z hospody vyhodili.
87
SLÁDEK.
Není nad řemeslo jako sládek,
třebas on byl jenom holobrádek.
Jemu pivečko se v kádi daří,
a když ho vypije, zas ho vaří.
U sudu si sedne, nabumbá se,
o lidi, o ďábly nestará se.
A žena ho domů neodvleče:
jeho domov, kde pivečko teče.
Ženuško, ženuško, nech mne býti,
vždyť je pivo moje živobytí!
88
ŠEVCŮV RODOKMEN.
Ach, jaká to divná věc:
narodil se mladý švec.
Otec jeho ševcem byl,
z ševcové se narodil.
Máma byla ševce dceř,
báby muž byl ševcem, věř!
Křtil ho starý kapucín,
ten byl taky ševce syn.
Bába přišlá k porodu
z ševcova je původu.
Mladý ševče, těš se, těš,
jaké štěstí nalezneš!
Z hřbetu jak z vepřoviny
porostou ti štětiny.
89
Ty je budeš trhati,
dratve z nich si dělati.
Směj se, mladý ševče, směj,
oj, což bude tobě hej!
Ze svého si ševcovství
koupíš ptačí království.
90
KREJČÍ.
Byl jsem v městě na jarmarce,
koupil jsem tam sukni Barce,
sobě jsem sukna koupil zvlášť,
ušije mně krejčí plášť.
Když jsem přišel ke krejčímu,
hlásil jsem se k plášti svýmu.
Na vestu se to srazilo,
ani klůcku nezbylo!
91
NAROZENÍ ŽIDOVO.
Slyšte, lidé, jak to bylo,
když se žídě narodilo.
Táta – ten byl od Kamýka,
máma zas až od Mělníka.
Jeden dědek od Kouříma
a ten druhý ten byl z Příma.
Jedna bába byla z Blovic,
druhá byla z Čelakovic.
V Čáslavi se narodilo,
v Hoře obřezáno bylo.
A ten rabín z Bělohradu
šedivou měl kozlí bradu.
92
Až do Německého Brodu
jde židovka ku ouvodu.
Zpívá, jdouc skrz Dlouhou Lhotu:
Měj se, žídě, ku životu!
93
PÁTER QUARDIÁN.
To je páter quardián –
proti hříchům káže,
mládencům a panenkám
štolou ruce váže.
Všecky lidi dostal tak
do pěkného nebe –
počkej, počkej, pátere,
čert si vezme tebe!
Hochu, nic se nelekej
a džbáneček dopí –
v pekle páter quardián
ať za tebe topí!
94
NEŠŤASTNÁ CESTA.
Když jsem šel za holkou
do Lhoty, do Lhoty,
psi mně tam zedrali
kalhoty, kalhoty.
Ó té přenešťastné
hodiny, hodiny,
jsou to my kalhoty
jediny, jediny.
95
KREJČÍ A KOZEL.
Krejčí z rána v hodin šest
kozlíka chce na trh vést.
Ale kozel protiva
nechce, nechce ze chlíva.
Krejčí ten měl velký vztek –
kozel pořád „mek, mek, mek“!
A jak hlavy ze dveří,
nikdo očím nevěří:
K bradě brada ryšavá –
to jsou, lidé, kozli dva!
96
IV.
[97]
NOVÁ PÍSEŇ TRUHLÁŘE.
Jen lítej, lítej, moje pílo,
nám lehko při tom oběma.
Tam čekají už nedočkavě,
až dokoná se práce má.
Zde kolíbka se bude skvíti,
dvou srdcí sladká naděje,
to hnízdo drobné, a v ní dítě
se jako ptáček zasměje.
Tam bude stůl, kam ku pohově
se sejde celá rodina,
a v žertu, řečích, směšné vádě
tak mnohá mine hodina.
Zde truhla bude pro výbavu,
kus dívčího spí srdce v ní;
zřím děvče nad ni sklánět hlavu
a skládat písně svatební.
99
A zde se bude tměti rakev,
kam padne hlava časně snad.
Však kdo vždy poctiv býval v žití,
ten klidně v ní pak bude spát.
Ten život dlouhý je dva sáhy,
tři pídě jen těch vrátkých dřev –
tu láska skládá kolíbečku,
a tam smrt měří na rakev.
A nežli zvíš, již mine život,
a píly zvuk náš plní sluch.
Jest ještě kolíbka to dětská,
či rakev, již nám sbíjí Bůh?
A já chci přece býti vesel,
mne smrt ni hřbitov neleká:
já stále robil milá lůžka
pro tichý spánek člověka.
100
STARÝ DUDÁK.
Zrodil jsem se jako chudák,
ale stal se ze mne dudák.
Hrál jsem, rádi tancovali
a mně taky napít dali.
Žil jsem – chuďas – v trudu stálém,
a přec nechci měnit s králem.
Až pak zasypou mne hrudou,
dudy moje plakat budou.
Dudy moje samy hrají,
pro dudáka naříkají.
101
TKALCI.
Ach, vy tkalci, ubožáci,
co děláte?
Ráno, večer a den celý
jenom tkáte.
Bez oddechu, v jednom spěchu
i když spítespíte,
nit po niti svoje žití
odvijíte.
Plátno bílé na košile
jiným dáte,
sami sobě jenom šerý
rubáš tkáte.
Smrti bílé na loktušku,
sobě v truhlu na podušku,
to je všecko, co po sobě
zanecháte!
102
NAUČENÍ KMOTROVO.
Postav se z příma na nohy,
sám stůj, jak sluší se muži,
sám sebe haj, sic, ubohý,
ti roznesou tělo i kůži!
Levicí hlaď, leč pravici měj
vždy hotovu k poctivé ráně,
a kyjem svým do čela bíti znej,
však nikdy ne nevinně, nikdy ne maně!
Tu první ránu nech bez odplaty,
na druhou kyj zvedni s usmíváním,
a třetí – no, pomoz mu jeho svatý:
tím kyjem jak hromem hoď za ním!
103
POVZDECH ZA OTCEM.
Ach táto, táto, co děláte,
tak dlouho spíte, nevstáváte!
Týden, už týden, ba rok celý,
co jsme vás v poli neviděli.
A vaše postel – černá hlína,
každý už na vás zapomíná.
Ba i to pole pokosené
pomalu na vás zapomene.
Na všecku vaši těžkou práci,
než člověk pro ně vykrváci.
104
NÁHROBNÍ NÁPIS.
Jak to jméno smazáno,
kdo by čet’ ho, není,
jak to srdce dole pod ním
vešlo v zapomnění!
Kdyby žila matka jeho,
jméno to by znala.
Kdyby žila, nad tím srdcem
by si zaplakala.
Oko, srdce matčino
všecko to pochopí,
než je slza zalije,
než je krev zatopí.
105
MRTVÁ MATKA.
Zakopali v černou jámu
naši mámu, naši mámu.
Zakopali, zasypali,
zaházeli, zahrabali.
Naše stará, dobrá máma,
jako Pánbůh mezi náma!
Ruka její těžká byla,
a přec lehce pohladila!...
Slova její tvrdá byla,
a přec měkké srdce kryla.
Jako černá skýva chleba,
a přec chutná, když je třeba.
106
Už nebude, jako bylo,
co nás tady potěšilo!
Naše máma v zemi leží,
její děti k cizím běží.
Její děti jako ptáci,
když jim kdo strom s hnízdem skácí!
107
UMŘEL.
Umřel, umřel český král,
dědek náš ho ještě znal.
Umřel, umřel český král,
který lidu svému přál.
Je to dávno, dávno moc,
od těch dob je jako noc...
Od těch dob v té zemi
jak kdy každý oněmí.
Od těch dob jako strach,
jako bolest po Čechách...
Jako když po otci
zůstanou jen sirotci!...
108
ŽIVOT.
Ze hlíny nás Pánbůh stvoří,
do hlíny nás zase sboří,
mezi tím jen chvilku máš,
trochu práce, trochu lásky,
to je celý život náš.
Dnové naši vodou plynou,
jako vítr čerstva minou.
A nežli se ohledneš,
než si zvykneš dýchat, žít,
už zas z toho světa jdeš.
A co já tu činit mohu?
Poručím vše Pánubohu.
Chci býti jen veselý,
chci, aby se dny mé mladé
jarním leskem zaskvěly.
109
My to všichni dobře víme,
že to nijak nezměníme.
Po starých my přišli sem,
po nás přijdou zase jiní
v naši dobrou, štědrou zem.
Dej nám Pánbůh koutek malý,
kde bychom se milovali.
Já chci při práci se smát.
Kdo byl ve dne vesel, tomu
v noci pak je lehko spát.
110
POŘÁD TOTÉŽ.
Jak to praděd dělával,
když své pole orával,
tak je oral dědek po něm,
ráno vyjel se svým koněm.
Večer zas se navracel,
únavou se potácel,
pro své děti, pro své vnuky,
aby jedli z jeho ruky.
Mrazy, vojny, mor a hlad
ať přikvačí ode všad,
pole vždycky rodí znovu
tomu rodu sedlákovu.
Po dědkovi syn a vnuk,
bůhví kolik hlav a ruk,
na pole a z pole domů –
a kdy bude konec tomu?
111
A to pole od věků
od člověka k člověku
bez oddechu, beze změny
jak stůl pořád naplněný.
Požehnej nám věčný Bůh
ten náš dobrý rodný luh,
pro každého poctivého,
bratra, Čecha upřímného!
112
SEDLÁK A PÁNI.
Šel sedláček mezi pány,
jako když vyroste žitný klas
mezi tulipány.
On s českým pozdravem na ně,
a oni na to „nix pémiš“
velmi nafoukaně.
Sedlák vytáh’ koláč hezký,
a ten pánpán, jako když namaže,
každý uměl česky.
„Dej, sedláček, taky,
vždyť jsme tví přátelé, a rádi
máme vás, sedláky.“
A sedlák se usmál tomu,
upjal si jenom víc halenu,
klidně bral se domů.
113
OŘECH.
Do hrobu nás zakopali,
my jsme z něho zase vstali,
jak to setí, které z jara
vždycky vydá země stará.
Vždyť jsme ještě na své půdě,
na té svojí rodné hrudě,
a dokud jí život letí,
živy jsou i její děti.
Od pradávna, od jakživa
bylo, jak to dosud bývá:
bez lítosti, bez váhání
prali do nás na potkání.
Kde to bolí, ať to bolí,
jak ten český ořech v poli,
jak do něho nepere se,
on ovoce nepřinese!
114
A ten ořech – tatík starý
divné plodů skytá dary;
v skořápce, jež tvrdou zdá se,
měkké jádro ukrývá se.
A v tom, bratři drazí, smělí
svoji máme slávu:
srdce změkka pro svět celý,
ale tvrdou hlavu!
115
OBSAH:
I.
Str.
Krůpěje rosy9
Dítě10
Jarní travička11
Voda12
Noční ticho v lese13
Divoké husy15
Lesy16
Upomínky17
Ořeší18
Sirotek19
Plečka21
Různé kvítí22
Zora24
Čtverolístek25
Návrat z lesů27
Polibení28
Puklé zvony29
Kočičky30
II.
První láska35
Návrat z pouti36
Růže38
Oči39
Pravý počet40
Jaro42
Vyznání43
[117]
Str.
Silná láska44
Píseň o lnu46
Obilí a vlasy47
Zázrak48
Čarodějka50
Divné oči52
Růže53
Píseň smutná54
Nevěrná55
Zrazená láska56
Marné snažení57
Žežulčino proroctví59
Mrtvá láska60
Marný odvod61
Sen63
Marnost starých64
Rozhodná dívčina66
Bláhová67
Len68
Loučení69
Závrať70
Konec všemu71
III.
Ječmen a chmel75
Z jara78
Laciné panny80
Divná muzika81
Peklo83
Můra84
Ubohý86
Hloupý Janek87
[118]
Str.
Sládek88
Ševcův rodokmen89
Krejčí91
Narození židovo92
Páter quardián94
Nešťastná cesta95
Krejčí a kozel96
IV.
Nová píseň truhláře99
Starý dudák101
Tkalci102
Naučení kmotrovo103
Povzdech za otcem104
Náhrobní nápis105
Mrtvá matka106
Umřel108
Život109
Pořád totéž111
Sedlák a páni113
Ořech114
E: zd; 2002
[119]