MARNOST STARÝCH.

Augustin Eugen Mužík

MARNOST STARÝCH.
Že dávají mně starého a já ho nechci mít, můj tatík slova dobrého ne ke mně promluvit. Však kdyby dědků bylo sto, co do nich je mně všech – přec neřekne „má nevěsto“ ni jeden z dědků těch! Pryč, starý dědku, plešatý, a hraj si s babou jen! Co chceš mít ještě s děvčaty? Už pominul tvůj den. Tys jako pára nad hrncem, ne v stavu jinačím, a já jak srnka se srncem s mým hochem skotačím. 64 Byla jsem já, když tys byl mlád, ti v cestě taky tak? Kde budeš ty, až padesát mně roků bude pak? Já ještě budu jako květ, můj muž mne zlíbá rád, a z tebe prášku nevidět, až já v hrob půjdu spát! 65