JEČMEN A CHMEL.

JEČMEN A CHMEL.
Dva bratři vyšli do světa, kdy z jara všecko rozkvetá, a jednu matku měli – zem a tátu – slunce s plamenem, a vesele se k světu měl Ječmen i Chmel. Pan Ječmen nízký mužík byl, a zeleně se vyšňořil. Když čertík furie ho kous’, si nechal státi dlouhý vous, a čiperně tu jako král pan Ječmen stál. Pan Chmel měl slabé nohy zas a státi nemoh’ v žádný čas. Však za to – šelma podšitá – se kolem všeho oplítá, by ke sluníčku blízko měl – ten čilý Chmel. 75 Pan Ječmen sestár’ jako kmet, a Chmelu zase zhořknul svět, až jednou smutné ve chvíli je lidé zprudka chytili, a hlavu rázem sťatu měl Ječmen i Chmel. A jak tu s nimi točili! Je sušili a močili, a vařili a pražili, až oba strašné po chvíli se neznali, že být to měl Ječmen i Chmel. Až když spjal oba sudu pruh tu druha poznal přece druh, a porozuměli si hned, a zanevřeli na ten svět, a divokou jen pomstou vřel Ječmen i Chmel. 76 Vlil Ječmen Chmelu silnou krev, Chmel Ječmenu žluč do všech cev, a kdo se jim jen přiblížil, ten krutě jen si přitížil, a zřel, jaký to nepřítel Ječmen i Chmel! Jen pomsta jejich heslo jest. Jak mnohé sklála jejich pěst! A já jsem stokrát svědkem byl a sám na sobě pocítil co značí to, když v hlavu vjel Ječmen i Chmel! 77