EPILOG.

Vojtěch Martínek

EPILOG.
Chudobný kostel na půvabné stráni. Je chudobné i stádce Beránkovo. Zde znělo kdysi tiché požehnání i měkká útěcha i slavné slovo. Krok lidí v rosách nenávratně mizí. Stín minula se do kamene ryje. Kdo chodí kolem mne, jsou cizí, cizí. Tvou stopu cítím, Juro Tranoscie! Snad ještě stejná šumí borovice, snad stejný pramen vlaží zemi rodnou, jak tenkrát, když šli věrní zpívajíce Tvou píseň, pastýři, tu na rozchodnou. Teď držím starou ohmatanou knihu, ten kancionál, nad vše velký statek, s ním, dědové, jste unesli svou tíhu, sten otců utkvěl na nich, slza matek. Neumím zpívat melodie jejich, syn pozdních věků jsem už nalomený. Nemám ten kahan, zhas mi ve závějích, na cestách vypad’ poklad vzácné ceny. Však přec mi dýchá plamenná ta víra, jež lidskou třtinu na železo mění. Je věčný řád, jenž nikdy neumírá, a v něm je spása, v něm je zatracení. 45 Nad pomíjivým, kolotavým žitím je Hospodin, náš soudce věčný, jistý. Já jeho slova z písní starých cítím – a musím políbit ty staré listy. Krok lidí v rosách nenávratně mizí. Stín minula se do kamene ryje. Kdo chodí kolem mne, jsou cizí, cizí. Tvou stopu cítím, Juro Tranoscie! 46 Poznámka autorská.
Tyto monology vznikaly v těžkých válečných letech; chtěly být výrazem jejich bolestí, úzkostí, nadějí i víry. Stín dávného vyhnance ze Slezska třásl se nad těmi verši: postava z minulosti se stávala symbolem současných dní. Rozumějte: symbolem; neboť tento básnický Jura Třanovský má jen některé rysy Třanovského historického. Tak se musí chápat symbolicky i jeho věrnost ve zděděné víře: pokušení Jury Třanovského v letech válečných se netýkalo ani tak náboženství toho či onoho, ale bylo pokušením mravním.
[47] Autor Vojtěch Martínek Název Monology Jury Třanovského Kresby a úprava J. V. Sládek Nakladatel Iskra – Ad. Tománek v Opavě, Otická 1 Sbírka „Alej“, svazek 1 Rok 1946 Knihtiskárna 662 Jan Richter, Frýdek Vydání I. knihomilské Cena výtisku Kčs 40. –
E: av; 2006 [48]
Básně v knize Monology Jury Třanovského:
  1. báseň bez názvu
  2. I. Já slyšel mistra na varhany hrát.
  3. II. A přece ministrant, co plaše hrál,
  4. III. Stesk nekonečný do všech nervů vnik.
  5. I. Je noc a černá tma a vítr naříká.
  6. II. Dík za ten kout, dík za chléb, hospodáři,
  7. III. Mám života běh krátce pověděti?
  8. IV. Sen prchavý je v slovech podán zcela:
  9. V. Zas chodím krajinou, z níž vyrostl můj rod.
  10. VI. V těch místech kletých mohu pobýt málo.
  11. VII. Byls někdy pán. Byls mocí svojí jist.
  12. VIII. I k zámku zašel jsem, co vládl kraji.
  13. IX. Je sladko žít a těžko zemříti.
  14. X. A jiné setkání, kdy duše sténá:
  15. XI. „Já viděla, jak rodný vzplanul dům.
  16. XII. l já mám medailon, je zlatý, spanilý.
  17. XIII. Ve chvílích zkoušek, kdy duch poklesá,
  18. XIV. Ty, věčný Pane, umíš v lidských srdcích čísti...
  19. XV. V rozpacích couvám, pane děkane.
  20. XVI. Bratry jsme byli v stejném plápolu.
  21. XVII. A tak mi pravíš: „Druhu, Juro můj,
  22. XVIII. „Jsi, Juro, bloud. Chceš zvrátit času běh.
  23. XIX. Spí slavný děkanský dům ve stínu.
  24. XX. V čas, kdy je vinou: být i viděti,
  25. XXI. Ten bratr věrný, jenž mne vyved teď
  26. XXII. „Hle, otče, domy ty, kde pýcha jest...
  27. XXIII. Všem utištěným druhem hory jsou.
  28. XXIV. V temnotách horských, v nočním zášeří,
  29. XXV. Dnes den je poslední, co doma jsem.
  30. EPILOG.