Improvisace.

Jiří Karásek

Improvisace. Před obrazem malíře G.
Bylo to včera? Bylo to před sto lety? Nevím, ale byl jsem velmi mdlý a slabý, a kroky mé byly kroky člověka, jenž chodí ve snu. A šel jsem temnými ulicemi, a byly prázdné a pusté, a vítr v nich stenal... Tak smutně stenal... A s věže odbíjely hodiny... a mně se zdálo, že ten hlas mne volá v klenbu chrámu, kde pod těžkými deskami s rytířskými erby spí moji předkové... Jsem živ či mrtev? Nevím, ale zdá se mi, třebas ty ulice byly cizí a mně neznámé, že jsem tudy již někdy šel – bylo to včera či před sto lety? V tomto či v jiném životě? Nevím, ale kroky mé jdou tvrdě a jistě, jako kroky člověka, jenž koná obvyklou chůzi. 49 A slyším skřipot veřejí, a neviditelné ruce otevírají těžká vrata chmurného paláce, a jdu schodištěm z černého mramoru a kroky mé volají do tmy, a mrtvé prostory jim odpovídají... A jdu tak jistě temnotami chodeb a kráčím prázdnotou starých sálů, rodinných sálů, na jichž stěnách tuším obrazy předků a cáry ukořistěných praporů a zrezivělé zbraně z dávných bitev, jež páchnou vraždou... A cítím plíseň, která vše kryje, a ovzduší, které dýchají mrtví, a vidím mihati se temnotou poplašené stíny a smuteční flóry – a cítím, jak mi srdce prudce bije, a skráně jak jsou smočeny potem, a úzkosť jak mě jímá z toho, co jsem prožil a co dávno není – – – 50