Vypučel jsem nad bahna...

Stanislav Kostka Neumann

Vypučel jsem nad bahna...
Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou, a ráno, když stříbrnou radost svého života skřivan střásal na zemi, ku žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se zkvétat. Osudu tvrdou pěstí zasetý, přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem akklimatisovat se. Vypučel jsem do vzduchu, jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví, o jehož příchodu zpívám; vypučel jsem vysoko a barvami vetřelce kvetu, nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem. Ale ty v bahnech moje kořeny! Uprostřed pláně stojím samoten a vysoko zdvihám svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti. Sám pyšný věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, ježjiž kolem s jedovou vegetací živoří nečisté dny své, a svoji nenávist jako štít jasný jsem pozvedl a čekám rány. [8] A takový jest můj život: když průvany větrů z dálek zní v tence napjatých strunách, své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných. A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená nechávám stékat s takovou rozkoší faunů, ježjiž tisknout se smějí na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích – o Pane životodárný! – zas jásám a ten život hanebný pěstí bych přidržet chtěl až k poslední kapce. A to, co jest mezi tím, to, co jest nejlepší na mně, to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemi, ten boj za každý krok, ten boj za každé slovo... viď duše: Sám pyšný uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti. [9]

Básně v knize Satanova sláva mezi námi: