Ave, Nero!

Ave, Nero!
To až půjdeme spolu, má Beatrice ďábelská a svůdná, za ruce se vedouce a vdechujíce lačně vzduch prosycený žárem paprsků slávy, o níž jsme snili a zpívali, vypravujíce si o Vladaři pekel... To až půjdeme spolu, hluboko v propasti zanechávajíce zemi, dvě duše vzepjaté k žhnoucímu centru životů, těch, které jsme žiližili, i těch, jež budeme teprve žíti. Tehdáž také Jeho uzříme v slávě, již vyvoleným dítkám připravil Otec blízko slunce na vrcholcích modrých pohoří: subtilního césara, jemuž podobáme se tolik, otřásajíce klenbami uproklínaného věku, zpívajíce hymny nad požárem Měst příliš starých, žháři a básníci! *
Viď, divoký imperatore, sedíš vedle Poppeiy své, [35] v nahotu jejío nahotu jejích ňader opíraje svou hlavu, a hledíš zasmušile na Romu svou a imperium svoje, na barbary a na vše, čeho’s ani neznal. Zříš věnec růží, s nímž jsi hodoval, to světlé signum radosti a lásky, ve prachu svadlý, zašlapaný v kalu, zříš Ježíše a Církev svatou a onu hrůzu, jež se tehdá líhla strašlivá ve tmavých doupatech, jak rozhazuje děsivý svůj symbol zemizemí stesknělou, a život pokrytecký zříš a k nesnesení bídný. Ave, Nero! V neskonalý smutek věku volám tvé jméno, uprostřed cností špinavých a přetvářky a hanby, uprostřed triumfu těch, jichž pochopit, šťastný, jsi nemoh’. Miloval jsi nejkrásnější ženu, miloval jsi básníky a víno, miloval jsi požáry a pýchu a velikost a krásu... a zoufanlivé pochodně dal’s vrhnout v tmu, jež plížila se...! Ave, Nero! [36]