Ad te clamamus exules filii Evae.
Ve tmách hoří divoké máky
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.
Jdou léta umdlená parny života,
jdou hluboko dole...
A nad propastmi
na tvrdém, kamenném trůně
zamračený a nahý
sedí
protinožec boha. – – –
Jsou zasmušilí básníci s roznícenými zraky;
ti v opálové misky duše své
třesavé paprsky života
nervosníma dlaněma chytají
a, nemocemi věku pobledlí,
přec nové víry Jani Křtitelé jsou
a k NĚMU v sladkém duši přátelství
přivinuli se.
[10]
Jsou duše vzdorné, velikých moří vlny,
pod zázrakem svého slunce bijící v kameny břehů
s palčivou touhou na dně: rozlít nádheru svoji
v hýření nekonečném barev, lesků a vůní
v prostoru bez hrází
volně,
volně, oh, volně!
Ti žhavými zpyšněli boji
a nenávist našli u králů
a JEMU, prvnímu rebellu,
hrdě říkají: Bratře!
Jsou ženy delikátní s milenci subtilními,
jsou nyvé páry dítek Astartiných,
jež s kalným leskem nostalgie v oku
svá měkká ňadra slunci obnažují
a v divých nocích lásky k NĚMU:
Bože! vzdychají.
A jiné ženy jsou a jiní muži,
z království bídy smutní poddaní,
jimž masky duší život z vosku modeloval
a každý den se rydlem poznamená v tvář jim,
kde stopy krve zůstaly po dlaních,
v něž mdloba sklání je.
Ti mlčky trpí,
mlčky zatínají pěstě
a mlčky čekají, jak čeká velká naděje,
a k němu v duších: Otče! volají. –
A nad propastmi,
na tvrdém, kamenném trůně
sedí
ON,
[11]
Satan,
náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy,
oheň přívětivý v kraji podzimkovém,
síla duší, pýcha srdcí lidských,
a čeká.
Výheň žhavých jeho zřítelnic
plá, maják záchranný, ve tmách země,
svadlé
pod těžkou stopou Nazaretského.
A on čeká
velikým čekáním silných,
neboť i jeho koráby
přirazí ku břehům žití
a vítězné
i polnice jeho zástupů
v Kanaan života vtrhnou,
kde nalité hrozny révy
pro všechna zardí se ústa
na luzích, jež zkvetou barvami,
jak nepoznala jich země,
skropená rosou volných, širokých nebes,
jež morósní suverén opustil,
zahnán radostí lidskou.
To bude člověka chvíle největší.
A žena krásná
s očima sálajícíma
a s ňadry vřelými
na Golgathu vystoupí nahá,
květ stylisovaný v melodii žhavou,
bílý zázrak v metamorfose tvarů,
a jemně skloní
[12]
na ňadra výskající hlavu zkrvavělou
Ukřižovaného
a ruce trčící do výše vyčítavě
od hřebů osvobodí a tělo sejme s dřeva
jež strouchnivělé k nohám se jí sřítí. – – –
Jdou léta umdlená parny života,
jdou hluboko dole
nad řekou špíny, zločinů a krve,
nad slavobranou pro básníky králů,
nad blahoslavením pokojných a tichých...
Však nad propastmi,
na tvrdém kamenném trůně
zamračený a nahý
čeká
protinožec boha.
Ve tmách hoří divoké máky,
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.
[13]