Ty, jenž jsi bledý Adonis...

Stanislav Kostka Neumann

Ty, jenž jsi bledý Adonis...
Ty, jenž jsi bledý Adonis našeho mládí a lásky, nádherný, krásný Satane s černými, žhoucími zraky, chraň divokou naši lásku, chraň naše objaté duše, na troskách morálky staré chraň velikolepý sabbath! Ať objetí naše plane v žalostném životě dnešku, jak hluboko v černé noci požáru krvavá hvězda, kde šílí to jiskrami, krví to stříká a syčí a praská a výská na hrůzu zbabělé dušičce buržoy rozespalého. Své ruce rozpjati třeba a obnažit svoje ňadra vstříc přívalu zlatého slunce a divoké vášni v plen a všechnu svou sílu zaklít v jásavé zvonění smíchu vstříc zlaté ropuše doby a strážcům morálky její. Je třeba smát se a milovat a slunci, slunci se klanět, bez bohů jako bohové žít na zámcích samoty své! Jen přimkni se, milenko, těsněji ke mně, jde doba zlověstných komet a bude chtít ženy, jimž z bitev domů na štítě vrací se muži. Až půjdeme krajem srážejíce emblemy potupy svojí, až v znamení nového člověka naposled budeme rvát se a ty, jenž jsi dneska Adonis lásky až praotcem vzpoury zas budeš, nádherný, krásný Satane s černými žhnoucími zraky. [39]