Glossy k životu a uměniumění.
Eines jedoch darf nimmer vergessen werden, dass alles Kunstschaffen im Sexualleben wurzelt, dass, wie die Religion nur „verkappte Wollust“, so auch die Kunst – transponirter Sexualismus ist.
Franz Servaes.
Der schlechte Gott.......... uferlos liess er alle Instinkte in dem Strombett des Geschlechts sich breiten, und nannte es Kunst.
St. Przybyszewski.
I.
Ve vlažném kraji,
kde vzduch má příchuť
rozkvetlých zahrad hospitalů,
a kde v nocích selenových
mdle vydychují vegetace
nezrozených barev,
ve vlažném kraji pramení
v puberty nejistotách.
V křehkých skalách
sbírá své vody.
Jsou květy sněhových kalichů –
a oplozeny se lámou;
jsou neposkvrněné zeleně –
a žloutnou pod žárem slunce.
[22]
A pramen pomalu,
a pramen závratně rychle někdy
slzami večerů sentimentálních,
slzami výbuchů prvých
roste a roste a řítí se
nejistým šeřením duše,
jež neví, má-li snad vzdorovat
či pokorně bleskům se vzdáti.
On, pupence ňader, jež dmou se
při doteku horkých retů!
A hlavy rozpálené
při splynutích nevyčerpatelných!
Z miniových obzorů touhy
hle, bledá Astarta vstává
a bílou intensitu rozkoše
rozlévá nocí lásky
a žhavé krůpěje kanou
do srdcí, do duší a pálí,
pálí a pálí...
A proud roste, roste
slzami spasmické muky,
roste, roste
slzami zápasů divých.
Milenče!
je třeba býti psa lísavějším
a devotně Madonnu ždáti;
je třeba býti lstivějším kočky,
než na bílé hrdlo se vrhneš!
[23]
Hle! pod dotekem objetí tvého
uvadly květy jara a panenství
a Satan velí,
kde Bůh byl dřív pánem. –
Buď požehnán, proude sladkého moku,
v němž znova křtí se pro království JEHO!
Řítíš se veliký,
šumivý, syčící
s vodopády vášně,
řítíš se dušemi
vždy jiný a přece týž,
instinkty člověka s tebou – – –
[24]
II.
Moře!
Moře moří a vášní!
U tvých pramenů jsme sedali
a nejlepší své písně ti zpívali.
Moře!
Moře moří a vášní!
Na tvých hladinách veslujeme,
a v hloubkách tvých hledáme perly,
v tvých vlnách koupáme duši svou
a ústy zanícenými
promlouváme pohádkůpohádku o Anadyomeně,
tvé pěny vůni nesouce v život.
Moře!
Moře moří a vášní!
[25]
III.
Uprostřed z hlubin palác ční,
okna mu žárem pochodní
zardělá planou,
a kolem vlny se řítí a dmou
divokou, vášnivou, syčící hrou,
až krůpěje po stěnách kanou...
Uprostřed bílý palác ční,
vysoko mávejme pochodní
rudou.
Pochodní hříchu, vášně a síly,
pochodní instinktů, jež od věků byly,
pochodní radosti lidské...
Chcem na nebi na zemi plameny,
chcem květy, jež vůní jsou zmámenyzmámeny,
a ženy, jež očima svítí;
chcem horkou krví se opojit
a ve svém paláci smát se a snít,
chcem veliký požár žití!
[26]