Hanácká ves.
Domky na patro jak řady bílých ptáků,ptáků sotva vánek lehkým dechem omže. Ticho jako krev Hanáků teče Romže. Na svých gruntech jsou sedláci klidní. Dobrý císař žije kdes ve Vídni, Němci pod horami, v městech židé. Černé lány řepy jak pruh smoly, rusovlasé děvče kope v poli, ví, že jednou muž si pro ně přijde. Hoch hanácký práce hledí a dbá, sotva v díle po děvčeti zapráh, ví, že jednou přijde žena za práh, tři dni a tři noci bude svatba. 7 Hrubý*) sedlák, osmáhlý a rudý, trochu pyšný proti městským lidem, nikdy ze své neuhne ti půdy. Jak, jak jest jinak po Bezkydem! *) Hrubý = mohutné postavy.
8

Kyjov.
Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy, ej, děvčata v suknici rudé – vždy veselo bývalo v Kyjově, vždy veselo v Kyjově bude. Tak jako to táhne z vonných rev, tak jako ty kypíš má sloko – tak hoří ta ohnivá slovácká krev, tak ret pálí a srší oko. Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit? My nevíme o pánu žádném – jak vesele dovedem žít a pít, tak vesele na poli padnem. 9

Národní maškaráda.
V únoru nikdy jsem ze sebe nerobil blázna, můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září. Šťastnější národ nechť karneval miluje a zná, Těšín mi hleděl v kolébku – ty čti mi to z tváří. Maškarní ples jednou oknem jsem zadarmo spatřil: Sokol a hasič a v gázových šatečkách děcko, Španělka, Polka, s níž červený kozák se bratřil, bohyně, andělé, víly a čert ví co všecko. Městečka hlavy tři spanilé dcerky sem hledí: Čechie, Morava, – ta třetí? – plynou pospolu, to bude děvče z Těšínska? Nu to aspoň vědí: růžovou sukni má a černou k ní kamizolu. V únoru nikdy jsem ze sebe nerobil blázna. můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září. Šťastnější národ nechť karneval miluje a zná, Těšín mi hleděl v kolébku – ty čteš mi to z tváří. 10 Pod Lysou děvuchy... uzdu jsem zpomínkám pustil – chvěly se zimou a před okem ohnivým žida. Do týdne budeš ty kur... – já v zem oči spustil, neměly prsů a z retů jim plakala bída. 11

Jedna melodie.
Časem špatné verše píšu, na štěstí mne čtou jen málo, v poloshaslý plamen dýšu, třeba se mi panstvo smálo. Časem tichou píseň zpívám – odpusťte mi špatnou notu – černý kovkop v práci bývám od soboty po sobotu. V bouřnou dobu, kdy jez hučí idejí a fantasie, jednotvárným tonem zvučí jedna u mne melodie. Z lidu mého jeden drak tyl, jedna pěst mu hrdlo svírá, a z mých veršů jeden daktyl, jeden smutek ve svět zírá. 12 Jamb po Labi v tanci skáče, spondej Hanou kráčí s klidem, u mne pořád daktyl pláče jako šalmaj pod Beskydem. Jeden běs můj národ hlídá, jeden kat mu hlavu sklání, pod Beskydem jedna bída, jedno dlouhé umírání. Časem zní to ve sluch hranou, jak bych stál nad bratra rovem; jak kdybych šel Modrou stranou Hučínem a Benešovem. Jednou skočnou hrát vám budu. Snad to bude píseň jiná – marno, už zas smutnou hudu, protože jsem od Těšína. V Belgii když Franků despot s Britem v boj se srazil rudý, skotský pluk mřel šavlí vespod, dudák hrál jim k tomu v dudy. To jen tak jsem zpíval málo, to jen tak jsem pěl svým lidem, by se nám to umíralo líp za hudby pod Beskydem. 13

Jen jedenkrát.
Už nevím, kdy a kde jsem slyšel jednou vypravovat pověsť. Kdes na severu země je smutné údolí, sevřené vrchy; to smutné jest a temné, neb žádný den tam nezasvitne slunce. Tam smutný žije národ u věčném sněhu v začouzených jurtách, kol ohně sedí muži, jimž zlata dražší bývá každé slovo, za nimi teskné ženy, a v zad se tisknou v kožešiny děti. Tu nevím, jak se stalo, či snad se vymkla ze své dráhy země, v den jeden svitlo slunce: A celý národ poděšený září v ráz prchl v černé jurty a balvany zavalil každý východ, a tváří klesl k zemi, 14 k démónu neznáma své prosby sýlal, by šetřil jejich žití... A zatím venku slunečná záře sžehla věčné sněhy a půda nedotknutá pod rety slunce dala fial květ. – Bůh slunečný když viděl to mrtvé ticho a bázlivé prosby, přes údol přešel, a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. – A když strach přešel, a ze stanů se odvážili lidé, a zřeli vlahou zemi, květ neznámý a vůni fial čili, a zřeli, že se dobrý bůh na ně podíval, jimi uražený, a viděli v své duši, že nikdy den ten nevrátí se zpátky, tu smutek hlubší žití v ráz schýlil hlavy zasmušilých mužů, a šíje teskných žen, a v dvojnásobném dále žili smutku, neb cítili, že jednou jas žití šel kol jejich mračné země, a jejich přešel vinou – a víc se nenavrátí! * Jen jedenkráte kolem mne šla láska. Vlas černý pad jí k pasu, 15 a sladkým hlasem hovořila ke mně: Vy dobrého jste srdce, a s Vámi bude šťastna každá žena – a krátký plachý pohled, jenž více řek než její sladká slova, jež řekla sladkým tónem, jak mluví se v mé vlasti u Těšína, šel s její řečí! – A já, jenž dávno vypil až v hořké kvasnice číš svého žití a z knihy žití bílé vytrh listy, já řekl drsným tónem, tak jak mluví dav černých mužů hore tam pod Ostravskou plání: Bez konce, slečno, s oním půjde štěstí, jenž bude Vaším mužem, – však na strom zvadlý nepřipínám růži. A já ji miloval a ona se mi vdala! A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny, a smutek bez konce zde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dvéře svojí chaty, a nikdy víc se nevrátí zpátky! – 16

Ondráš.
Hasly hvězdy, bylo k ránu, do mraků se Lysá zdvihla, v dáli věže Ratiboru, Tatry obzor zastínily, kosi zdvihli píseň v sosnáchsosnách, já šel dolů do Frýdlantu. Cestou velký stín se mihl. Znám ty oči, co se svítí, jak železo rozpuštěné; znám ty pocuchané vlasy, jak četyna přes kmen břemů; znám ty hrubé, těžké ruce, co se o kyj podpírají – Ondráš z Lysé – bratře Ondro! Velikán se zaškaredil, hned se Lysá pomračila, kosi v sosnách dozpívali, mraky srazily se k bokům. 19 „Co tu skoro z rána robíš? Též ty’s jeden z cizích chlopů, co zelené šaty mají, co děvuchy vyhánějí a co cizí řečí řondzumřondźum – čert sám v mé je nasel bory?“ Bratře Ondro, z tvé jsem krve, z tvé ojčizny od Těšína, já písničky tiché zpívám... „A co národ nezpívá už?“ Vyhynuly naše písně, děvuše se zalkne v hrdle, zlým když okem ti ji změří, co zelené šaty mají a co cizí řečí řondźum – čert sám v tvé je nasel bory! Jediná nám zbyla píseň a tož: žol, žol, žol mi bedźe... Pobrali nám naše školy, pobrali nám naše hory, salaše nám pohubili... „Po zákonu tak se dálo?“ Po zákonu, bratře Ondro! „A kdo dává cizí školy?“ 20 Ten, kdo bohat, kdo má hutě. Po našemu po dědinách potichu gorali řondzumřondźum, ale v hutích cizí mluva, a pro ty se školy staví... „Po zákonu tak se děje?“ Po zákonu, bratře Ondro! Po našemu slovo boží ještě slýchat na Borové ještě zavzvní v Janovicích, ale péro paterkovo nesmí písat po našemu... Víš, kdo pánem je Frýdku a kdo pánem ve Vraclavi? „Po zákonu tak se děje?“ Po zákonu, bratře Ondro! Ve Frýdku nás podávili, kde kdo zapřel svoji mluvu, jako jednou zradil Juráš... „Po svědomí tak se děje?“ Po svědomí, bratře Ondro! A juž nevím, jak to bylo. Smích se trhl knírem Ondry, divný smích a nekonečný, 21 (hora hoře vracela jej, hora s hory chytala jej), smích té matky v řecké báji, když jí padlo sedm synů, když jí sedm dcerek padlo – smích jak by to od sta racků Paskovskými nad rybníky. A já jsem se zasmál také. Myslím, též se cosi trhlo tichým smíchem v boku Lysé věčně tiché, mlčelivé, co se dívá přes sto roků na ten útisk při Bezkydu: jak se směje horská matka, když chlop kdesi v dolech shasl, když chce živit sedm ptáčat, a kobzole dávno došly; dětem dávnou poví báji místo kobzol o Ondráši... 22

Návrat.
Po letech, po letech v rodnou mou ves vrací mne života příval. Můj krok – krok děvčete na prvý ples, hořelo slunce, kos zpíval. Ten starý kostel a ten černý les, domky se pod strání hrbí, pod brvou roztála vzpomínek rez, na řece ty staré vrby! Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes – do cizích rukou grunt kles náš... Nehryzeš? Ach tys-je Dombrovských pes! Viď, synku, že mne juž neznáš. Zdráv farář? Zdráv rektor? Každý mne bil, býval jsem čertovo kvítí, zdráv starý gróf je-li? Byl Němec, byl, v pokoji nechal nás žíti. 23 V drahou mi školu zřím, pod okna rám, srdce se zachvělo v křeči: děti, ty děti, ty modlí se tam protivnou panskou mi řečí. Utíkám k hřbitovu. Co jsem měl rád, dříme tam, – ne v duši mojí; co jsem byl v cizině, kdo šel v zem spát, polský kříž v hlavách mu stojí. V portále zámku vryt dravý je pták, zobákem rovná si péro. Kdo koupil panství, a čí je to znak? Mrtvi jsme. Toť markýz Géro. Šest židů v dědině, burmistr žid, barevna žlutá u řeky. Tak kles už hluboko, Pane, ten lid, že jsi ho proklel na věky? Ještě otázka; ta nechtěla ven, jak by kol šíje šla smyčka, jak by mi dávila poslední sen – zdráva-li... górna*) Maryčka? Milý byl v cizině. Tož zaprosil bohatec, jakých pořídku... pravda, že od rána do noci pil, měl z čeho, ten barvíř z Frydku. *) Z hořejšího stavení.
24 Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž, ret se chvěl, v brázdu se díval. Za hory slunce se sklánělo juzjuž, voněla země, kos zpíval. Sešlý muž, sehnutý, z dědiny šel, v srdci cos těžkého nese... V komické vrásky tvář nabranou měl, vydrž... až sám budeš v lese. *** (Vidíš – a vyl bys jak spráskaný pes, jak by ti v maso rval kleště – vidíš – a je to jen jediná ves – sto jich před Těšínem ještě!) 25

Rektor Halfar.
Rektor Halfar byl hoch dobrý, byl hoch tichý, byl hoch hezkýhezký, ale škaredou měl chybu: i v Těšíně mluvil česky před okresním inspektorem. A když tak se rektor spustí – Víš, jsou hříchy v katechismu, co se nikdy neodpustí. Léta táhnou, vlasy řídnou jako listí před jesení. Halfar pořád za mládence! Pro Halfara místa není. V krčmě zazní skočná hudba. Právě v kapli dalo slovo – co by mělo deset roků čekat děvče Halfarovo? 26 PrijdouPřijdou páni: Škola polská! Burmistr v klín ruce složí. Ale zpurný Halfar učí, jak mu káže zákon boží. Tich po mezích chodí rektor, bez úsměvu, bez myšlenky, v krčmě v noci sám za stolem hledí k zemi, hledí sklenky. V horký večer na klekání, když se jednou ve vsi zvoní, vrazí děvče v černou jizbu: Rektor visí na jabloni! Bez modlitby, bez slzy ho, jak při hříšné duši jisto, v roh hřbitova zakopali, a tak dostal Halfar místo. 27

Setkání.
Na řemeni lankasterku, za kloboučkem sivé péropéro, v srdci lesa borového tak mne potkal markýz Géro. Polské kněze dal do fary, českou školu poněmčil mi. Odpočal si – drahou pušku přehodil přes haluz jilmy. Prokletý vrah mojí mluvy (ale horskou rád má dcerku) dvacet kroků stál ode mne – doma nechám lankasterku. 28

70. 000.
Sedmdesát tisíc je nás před Těšínem, před Těšínem. Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili, v srdce pad mi svatý klid. Když nás zbylo sedmdesát, tisíců jen sedmdesát: smíme žít? Sedmdesát tisíc hrobů kopají nám před Těšínem. Časem někdo k nebi vzlykne, pomoci se nedovolá, cizí bůh smích ve tvář střikne, tupě díváme se v davu, jak nám k špalku kladou hlavuhlavu, jak vůl na porážku vola. 31 Markýz Géro tak je bohat: Dej nám beček sedmdesát, beček tisíc sedmdesát. Poly se ti poněmčíme poly se ti popolštíme, vstříc ti zahřmí retů stero: Hore, hore,*) markýz Géro! Ale prve nežli zhynem, robka s dcerkou, chlop se synem nechť se zpijem rudým vínem před Těšínem, před Těšínem. *) Hore= ať žije!
32

Koniklec.
Bylo z vesny, časně z vesny. A do Vídně na práci ze Smilovic děvče táhlo, doved jsem je ke štaci. Prvý teplý paprsk běžel kamenité po stráni: fialové zvonky stonky ty chlupaté vyhání. A na kopce vzhůru běží pěšina, nepěšina – trhali ty prosté kvítky židé, kupci z Těšína. S Bohem děvče! Na Sasůvku vraceli se kupčíci – po nich kvítí utržené zašlapané silnicí. 33

Dva hrobníci.
Z BoškyBašky zajdi do Těšína a z Těšína pod Lipinku. Snad se cosi udá vidět, co já často vídal, synku. Já chudobný goral z Beskyd chodil v parnu, v zimní slotě. Já viděl dva velké pány za hrobníky při robotě. Plni zlata, biče v botách, na otroky v ruce jarmo, jed a slinu na nás na rtech – Však Vy nejste z Modré darmo! Jak se ničí koukol rudý, co v obilí zlatém bují – Pořád kohos bijí rýčem, pořád kohos zahrabují. Nechce umřít – a přec měl by, když se trápí páni tací při robotě s bídným chlopem. Kdo Vás najal na tu práci? 34 Žil bych bohat jako Midas, bez starosti jako négr, jenom umět kohos šlapat, jen mít jméno? Chodil bych jak krásné jitro, jako kos bych sobě hvízdal, jenom kdybych přišel z Modré a měl jméno? Těžká mluva našich dědů! neumí dva rýmy říci. Snad je najde porobená haluz tam za Ostravicí? 35

Dědina nad Ostravicí.
Jak když před dlouhým a žlutým tím murem – blesk hoře bil v otce a rozrazil matku, zoufalá žena na zeď klesla skrání – prachem jej padlého obrance města vlek surový Řek: Jak když pod kopytem římského jezdce dřevěným štítem a kamenným mečem nadarmo máchna vstříc oceli těžké kles do prachu barbar: My do prachu klesli a hryžeme zemi. Grófe ze zámku! Byl krásný to jezdec s vlajícím chocholem, blýskavohelmý? Grófe ze zámku! Já za pluhem šel jsem, Grófe ze zámku, tys kolem mne jel. 36

Blendovice.
Blendovským hřbitovem jednou jsem šel, polské jsem počítal kříže. Nechť moravský lid, kněz polský tak chtěl, bude tak do nebe blíže. Noc táhla. Polák od východu dul, sníh padal a mrzlo lítě. Co vidím? Čerstvě hle kopaný důl a při něm plakalo dítě. Sepjalo ručky: „Své děcko si vem, než bude sněhem zaváto!“ – Co pleteš, co třeštíš? – „Tvůj synek jsem Bezruči Petře, můj táto!“ Kéž by tě políbil černý běs sám, chacharče*), ztrať se v noc temnou! Co na světě jsem – já ženy nemám – milenka nespala se mnou. *) Tulácké dítě.
37 „Žal moje máma – tvůj slezský jsem lid, tesknota, bída mé potky!“ – **) Dlo boga svientego! začal jsem klít, což jsem se napil moc vodky? Přes zeď jsem skočil jak bázlivý pes, když nad ním fičí knut volský. Do hrobu černého můj synek kles, jeden víc přibyl kříž polský. **) Potka = kmotra.
38

Tošonovice.
Z Frydku šel jsem do Těšína. V srpnu bylo, horko bylo, na silnici dohonil jsem hezké děvče z Tošonovic. S Panem Bog’, dźevuška švarna. S Panem Bog’, dźeń dobrý, pane. Z kuń, kaj idźeś? Do fabriky do Ćeszyna z Tošonovic. Tys je Polka? Ni, Moravka. Vyhrnulo bílé zoubky, zle se na mne podívalo hezké děvče z Tošonovic; to jen u nás rektor Polák ten nám dává polské knížky, ale my jen po moravsky řondžimyřondźimy co z Tošonovic. 39 Folvarkem*) řeč naše zněla Harasovských, Tošonovských. Dávno tomu. Cizí řečí mluví teď Tluk z Tošonovic. Až se zase domů vrátím, půjdu z Frydku do Těšína, přejdu Dobrou, Vojkovice, půjdu kolem Tošonovic. Půjdu kolem polské školy, vzpomenu, jak hněvalo se, když jsem myslil, že je Polka, švarné děvče z Tošonovic. *) Folvark – panský dvůr.
40

Maryčka Magdónova.
Šel starý Magdón z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdónova. Vůz plný uhlí se v koleje zvrátil. Pod vozem shasla Magdónova vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdónova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá jísti? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky tak jako ty, Maryčko Magdónova? Bez konce jsou lesy markýze Géra. Otcové když v jeho pobitirobili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdónova? 41 Maryčko, mrzne a není co jísti... Na horách, na horách plno je dřeva... Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat, má mlčet, Maryčko Magdónova? Cos to za ženicha vybrala sobě? Bodák má k rameni, na čapce peří, drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku, půjdeš s ním, Maryčko Magdónova? Cos to za nevěstu? Schýlená hlava, fěrtoch máš na očích, do něho tekou hořké a ohnivé krůpěje s lící, co je ti, Maryčko Magdónova? Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku jízlivou budou se smáti ti řečí, ze síňky uzří tě Hochfelder žid. Jak je ti, Maryčko Magdónova? V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá jísti? Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci po cestě, Maryčko Magdónova? Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frýdku šumivá, divoká Ostravice. Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor? 42 Jeden skok na levo, po všem je, po všem. Černé tvé vlasy se na skále chytly, bílé tvé ruce se zbarvily krví, s Bohem buď, Maryčko Magdónova! Na starých Hamrech na hřbitově při zdi bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží bez víry samovrazi. Tam leží Maryčka Magdónova. 43

Bernard Žár.
Z Frydku je Bernard Žár. Proto svůj zapírá národ – Bernard Žor. Má rád svoji ženu, má rád svoje děti, do kostela chodí a neděle světí, k dobrému vede svůj kmen, dbá, aby prokletých pariů řečí dům nebyl znesvěcen, jí aby nemluvil krom pacholka tvor, tak to poroučí. Bernard Žor. Z Frydku je Bernard Žár. Proto svou zapírá matku – Bernard Žor. Když hosti do domu si k hostině pozve, ven z domu s matkou! Ráda se ozve 44 prokletých pariů řečí – Nemluví, neumí lepších řeč lidilidí, do krve Bernard Žor za ni se stydí – Což věčně žít bude, což věčně znít bude prokletých pariů řeč v domě na rynku, kde cností je sbor a kde je pánem Bernard Žor? Zlý host přišel do domu. Na loži zmítá jím horečka těžká a fantas ho chytá, nadarmo mužové moudří jej léčí, u lože žena a děti mu klečí, (na dvoře matička pláče); v horečce proklatých pariů řečí zpovídá, loučí a modlí se chor. Bernard Žor! Zvoní a hlaholí Frýdecké zvony, do země spouštějí rakev... a řečí panskou modlí se sbor. Kříž řečí panskou lže mrtvého slávu, po skončené pouti tam mdlou složil hlavu Bernard Žor. Kdo v zadu stojí a pláče a klečí u hrobu, pánů když odešel sbor? Tichounko modlí se bázlivým retem matička proklatých pariů řečí, 45 (nemůže jinak, není to vzdor, nemluví jinak, kdo z Bezkyd a z hor!)hor!), aby se nevzbudil, nehněval v hrobě její syn dřímající Bernard Žor. 46

Pětvald.
Z Poremby Dombrovský Petr se dal, děvucha běžela před ním. Kdosi jel z Pětvalda, a kde kdo stál, mžikem v prach klonil se jedním. Koníčky černé, ej kopyta buch, zlacená uzda ej svítí. Půl kroku ještě, a zachraň tě Bůh, mohlo po děvčeti býti. Dombrovský k děvuši přiskočil bled, v náruč strh ji a schvátil. Panský bič hluboko do tváře sed, – Petře, což abys ji vrátil? Uhni, ve Fryštátě byla by zlá, uhni, buď tichý a krotký! Krvavá rýha ti do duše plá – Dombrovský, dost’dost už je vodky. 47 Hodina přijde, den, velký den, obzor je plameny súžen. Zadržte koně! Pša krev, z vozu ven! Dombrovský, vrať, co jsi dlužen! 48

Chycený drozd.
Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým. Chytal a prodával drozdy. Přes květen nedbaje zákazů beskydské prosmýčil hvozdy. Vybral ta střapatá ptáčatka, když se jim kabátek shustil, samečci počali zpívati, kačky do svobody pustil. Sestárl – potkám ho s ptáčetem – Jak jde řemeslo? A spěchám. Ni, to je kořist má poslední, toho si pro stáří nechám. Za měsíc přišel jsem do stryka. Pták tich a vážný jak bača – Stryku, to ptačisko vysmyčte, nězpive – bedźe to Kača. 49 Mudroku, pod zobák podiv se, jak se ten černý pruh stáčá – Chceš učit starého ptáčníka? Sameček – nimo*) že Kača. Po letech stryka jsem navštívil, sivý jak myš, ticho hledí, z dýmečky obláčky vypouští, krotký drozd na stole sedí, sivý a tichý jak starý stryk, vážný a hrubý**) jak bača – Stryk se za ušima poškrabal –- Synku, mel’s pravdu – je Kača. Do lesů nělza víc. Ptáčátku pohladil hlavičku jemnou: Choć***) Kača, choć mi nic nězpive, nech už tu dožije se mnou. Tak také dožijou básníci. Do světa písně ven pošlou, smutek si nesou za výslužku v samotu v budoucnu došlou. *) Nimo = není pravda. *) Hrubý = tlustý. * Choć = nechť.
50

Paskovské rybníky.
Na Frydlant bylo jít z Ostravy – náklad jsem měl trochu těžký – pět hodin šlapat do únavy, feniky ty tam – tož pěšky. Promiňte, každý z nás býval mlád, horká krev, ret vždycky prahnul; v parném dni na cestě já si rád hluboko ze džbánku nahnul. Hrabovský břehbůh chud jak my. Chrám má dřevěný s dřevěnou věží. Daleko do nedozíráma Paskovské rybníky běží. Skláněly hlavičky šikmo své na břehu metlice rusé; rybárky, lysky a rackové chechtali v jednom se kuse. 51 Nemám rád smíšků. Mně protiven ženský ten zvyk je a děcký – Mít svoji pušku s sebou jen, smet bych vás do vody všecky. Šest na ráz? Pět na ráz? Či jen dvě? Ptáčata, robte si závěť. Tak se mi chechtala rouhavě běloperutná ta havěť. Dalo se do deště. Těžký je strom, hrom bije, blesk časem svitne – A co mi voda je, co mi je hrom. Káčera dešt se nechytne. Mládí mi uletlo tak jak dým, jak když se vlaštovky zvednou... Zdali pak ještě vás uvidím, Paskovské rybníky jednou? 52

Ostrava.
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo stuhly. Uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly, ze vlasů, z vousů a z obočí visí mi rampouchy uhlí. Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu. Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kde kdo se začal mi smáti. 55 Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve – napřáh jsem kladivo – teklo v ráz na Polské Ostravě krve! Všichni Vy na Slezské, všichni Vy dím, ať je Vám Petr neb Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel; všichni Vy na Slezské, všichni Vy dím, hlubokých páni Vy dolů; přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, súčtujem spolu! 56

Z Ostravy do Těšína.
Z Ostravy jdu do Těšína, robotnice se mnou z dolů, šachta vzala muže, syna, k Blendovicím jdeme spolu. A dědiny plny židů, cizí dráhy, cizí doly, jen motyka vlastní lidu, cizí chrámy, cizí školy. Markýz Géro...! Vyhneme mu. Muž – nůž v srdce vrazil bys mu, zlatou botku líbá jemu slezský vzor byzantinismu. Zelené byls výspy host-li, zřels lid horší v bídy stanu; ale z toho lidu pošly svaté matky Fénianů. 57

Michalkovice.
Dlouho jsem Caesaru žil. Třicetkrát krví jsem arénu smyl. Teď sám proti dvěma. Neb na horu na kříž. Vol! Tož prvý Thrák Germán a Éthiop Pól. Lanista v arénu bičem mne hnal – tam seděl Caesar – jakobyjako by spal! kol něho šlechticů bez konce řad, matróny, děvčátek růžový sad. Zoufalý pohled můj v hlediště pad, na smrt bylo brzo – já byl ještě mlád. V přilbu a ve štít Thrák mečem mi spěl, trojzub a síť v ruce Éthiop měl. Thrák z předu ved seč, s mečem se křižoval klýskavýblýskavý meč, ze zadu po mně se točí v té uhelné masce dvě pardalí oči... 58 Žluč na všecky strany mně vaří a kypí, vztek jak žhavý ještěr mi vyskočil z chřípí... Éthiop trojzub mi zarazil v týl, přeťal mi žíly; já bolestí vyl, po něm jsem skočil, vztek zaslepil zrak, přes hlavu mečem mne udeřil Thrák. V písek jsem kles, noc vpila se v oči, na rty mne líbá Medúsa. „Habet, jam habet“ – řve luza. 59

Leonidas.
V soutěskách Thermopyl, vstříc hledě záhubě jisté barbarů v půlkruhu postoupil tém, ze zadu zaskočen zrádcem, stál Leonidas. Před cimbuřím Těšína, na břehu Olzy stojím já. Sto sudlic, sto mečů sahá mi k hrudi, tisíce číhavých očí jak pochodně svítí, krev teče mi z čela, krev teče mi z očí, krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou, nohy mi klouzají v červeném moři, na ruce prší červená Niaghára – stojím tu v ohromném lánu vlčího máku; stoupá to rudý dým od země k nebi, či spustila obloha červenou záclonu k zemi? Všecko je červeno. Helmu jsem přes oči stáhl, rudé jsou oštěpy, rudé jsou meče, 60 na rudých komoních v zadu pět jezdců – znám já vás, hrabata, znám já vás, knížata, znám, hleďte a Xerxés, v šarlatě Xerxés! – Co šepce to komonstvu, co zdvihají ze země, co zvoní, co chřestí, co zní mi to v sluch? Bůh tebe zatrať, chceš zas jít přes Bospor? – Ze zadu na nohou přeťali šlachy – zpomněli Poláci na punský vzor – rudý mne políbil anděl, štít z ruky do země padá, já stojím před Těšínem, probodnutými boky o Lysou Horu opřen, jak zákony kázaly mně. 61

Kdo na moje místo?
Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst. Až bude růst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo na moje místo, kdo zdvihne můj štít? Noc zřela mi z očí, plam z nozder mi vál, v dým zahalen vítkovských pecí jsem stál, nechť zářilo slunce, nechť večer se šeřil, já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil; ty bohaté židy, ty grófy ze šlachty, já škaredý kovkop, jak vyskočil z šachty. Nechť diadém jednomu na skráni svítil, každý z nich upjatý pohled můj cítil, mou zaťatou pěsť, můj vzdor, hněv kovkopa z Bezkyd a z hor. – Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst. Až bude růst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo místo mne na stráž, kdo zdvihne můj štít? 62

Hrabyň.
Tak leckdy, kdy lehké topasy prší s topolů v cestu a ve sny mi srší, tak leckdy se mihnou pobožné řady s korouhví napřed a dojemným zpěvem. Ctím tvoji víru, ty staříku sivý, ctím vaši víru, vy děvčata ze vsí. Dávno je tomu, tenkrát jsem býval hezounký hoch – po cestě jsem zpíval, korouhev napřed, za ruku otec vedl mě dolem a vedl mě horem, vedl mě poli a vedl mě borem, až přišla Hrabyň, vysoká Hrabyň, mohutný kostel s Marií Pannou, poutníkům žehnal pan farář Böhm. Byli tu z Modré a byli tu z Polské, byli od Váhu a my od Těšína, nabit byl kostel, sladkými zory 65 hleděla na nás Hrabynská Panna, a před ní kázal pan farář Böhm. Bílé jsem čelo do prachu chýlil, andělů zástup srdcem mi pílil, sladkými zory hleděla na mne Hrabynská Panna, a před ní kázal pan farář Böhm. Čí jsi je synku? Za ruku vzal mne, krámy mm vodil, hladil mi vlasy, Bůh ví, co všecko mi v Hrabyni koupil pan farář Böhm. Dávno je tomu. Z duše mi prchla víra. Mrak škaredý sedl mi v čelo, hřích oko skalil a stáhl mi rty. Bůh nežije pro mne. Ale když žloutnou vrby při řece a jabloně dolů se nahnou, pobožné zástupy „na odpust“ táhnou: shýbám já čelo, hříšný kříž zrobím, jak by se na mne dívala Hrabyň, na konci Hrabyň, vysoká Hrabyň, jak by se na mne sladkými zory dívala Panna, Hrabyňská Panna, a před ní kázal pan farář Böhm. 66

Opava.
Víš, jak to bývá, když dychtivá krve zem rozepne žíznivé rety, když pozdvihnou prapor a pohnou se v útoku vzhůru ty nejprvší řady, ty nejprvší zástupy čelem polehnou – žatva děl – do země, přes ně pak kráčí k vítězství přítel. Zdá se a zdá se, že polehnem jedenkrát do země kolem těch murů, že poletí černý pták s bělavým zobákem přes nás, že s blyskavým soudruhem kdosi ze severu přijde, ale ne přítel. Vidím vát prapory na věžích bílého města. 67

Hučín.
Odru jsem přešel. A na Střebovice, na Děhylovo a Dobroslavice,Dobroslavice. Žultý lán řepky mi zalehl cestu, skřivánčích písní jsem počítal ke stu, buď zdráva, má země! Tiše svou dýcháme řečí, sekyru v ruce kdos za stromem klečí, na modré straně je Hučín. Viď, moje země, my měli se rádi. Na rtech a v očích mi smálo se mládí, daleko daleko za hory přešlo. Svadlých co květů a listů se vešlo v podjeseň žití! Ticho a teskno je ve mně jak večer pod Beskydem. Viď, moje země? Na modré straně je Hučín. Tam nad Těšínem, kde Lucyna šumí, rostlo mé děvče, co rozbilo v rumy 68 komusi život. (Ty vzpomínky tísní...) Já měl jen srdce a trochu těch písní, on dům ve Frydku a prsteny zlaté, koho si vzala? A co se mne ptáte – na modré straně je Hučín. Kam to šlo všecko, kam se to dělo? V cizině žiju. V dál uletělo do nevrátima mé mladí, má láska, v popelu sivém juž poslední praská jiskra vzpomínky. Daleko jsou Střebovice, v dáli Děhylovo, Dobroslavice, na modré straně je Hučín. 69

Já.
I. Já, já toho věštec od Bezkydu lidu. Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země, kde zlaté obilí k obzoru běží, kde fialky voní a pomněnky kvetou, kde zvoní cymbál a při tanci housle, kde šírá jsou města a nádherné hrady, bohaté chrámy a loďky na řece, důvěra v nebe a radost a ples! Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli, ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba, na skále seděl, s ním odvěký vzdor. Černým jak noc okem pohleděl jednou pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu. Stoletý útisk, pod kterým se sehla 73 kovkopa šíje jak nahnutá větev, urputná cizáků pěst, která z retů dětem rve shasínající tón mluvy, znamení zrady a sepjatých rukou, za sto let které se do očí vtisklo, pohnulo démonem. Udeřil v balvan, ze skály vyskočil škaredý věštec, z poroby vyrostlý, ze zrádné krve, k měsíci zaštkal a do slunce zaklel, sevřenou pěstí se k azuru rozmách’, všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem, nechť před nimi klečeli jako před bohy tam před Těšínem ti otroci dolů, do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem, věnem to, jež mu dal do žití démon, – ze skály vyskočil já! II. Rudým a svislým pod paprskem slunce v srpnu když balvany dýchají žáry, bystřina Morávky v lože se vpije, horníci pod zemí zdvihají rámě, kováři v červené železo buší, na dlani pole na Krásné, na Pražmě v úžehu slunce jich kloní se ženy: já z toho tichého národa vzešlý, 74 poroba jemuž při kolébce stála, robota děcko juž za ručky chytla, nezdárný kovkopů, kovářů synek z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky, z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, kladivo, motyku v kopalnu hodil, matku a sestru jsem na poli nechal, dědovy housle jsem s hřebíku strhl, já na ně zahrál. Snad jednou z nich zněly veselé tóny, tož mládí a láska. Nevím, už nevím. – Je tomu dávno. Tři struny praskly. Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu, rektora z cizácké udeřil školy, les, co mi pobrali, zapálil v noci, panského ušáka na poli skolil, smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly. Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem, pod rudým jeřábem na větvi vrabcům. Z dědiny k dědině chodil jsem horkem, horkem a zimou a sněhem a deštěm. Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem, jedinou strunu mají mé skřipky, těžký dech sedmdesáti tisíců, co hasli pod Lysou, při Bohumíně, v borových urvaných hájích co hasli, v urvaných Bezkydách pomalu hasnou, 75 v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli, v Datyních hasnou a v Dětmarovicích, v Porembě shasli a v Dombrové hasnou. Strhněte stany a zahaste ohně! Hnulo se sedmdesáte tisíců, na Olze před lety rozbit byl tábor, daleko uhli jsme za Lucynu, přejdem na Moravskou, za Ostravici, mlčící národ a vyhaslý kmen. Před nimi tančí jak David před archou, jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku, komický rapsód těch sedmdesáti tisíců, don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí, brnění z mechu a ze šišek helmu, z Lysé hřib za štít a ze šišek helmua z kapradí hledí, chytit chce úporné rameno sudby, černý meč rytíře v krunýři zlatém: Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, toulavý šumař a bláznivý gajdoš, šílený rebel a napilý zpěvák, zlověstný sýček na těšínské věži, hraju a zpívám, co kladiva duní z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami. Kolem jdou bohatci cizí mi víry, (Bezruči Petře, jak je máš rád!), mužové slavných a vznešených názvů, skvěliskvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy, 76 (Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?), kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy, kolem jdou mužové, vážní i mocní, na Dunaji mocní, ve zlatém městě, kolem jdou básníci z vltavských břehů co milují ženy, jak kázala Paříž, pod smyčcem zoufalá chvěje se struna, těžký dech sedmdesáti tisíců, kamením zpívám a balvanům hraju, hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar? III. Já prvý jsem z toho od Těšína lidu, bard prvý z Bezkyd, co promluvil. Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů, mléko a voda jim utíká z žil. Má každý z nich na nebi jednoho boha, druhého většího na zemi. Daň tomu, co hore je, v kostele platí, druhému krví a dlaněmi. Ten, ten co je na hoře, k žití dá chleba... vodu dal rybě a motýlu květ. Ty, ty co jsi vyrostl v Bezkydských horách, tobě dal pod Lysou ten boží svět. On dal ti ty hory a dal ti ty lesy, vůni, již z hájů van rozstele; ten druhý ti vzal všecko jediným rázem, běž a plač k tomu tam v kostele. 77 Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost, dobré to ponese ovoce. Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, ty se jim kloníš tak hluboce! „Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? Padni a zem polib v pokoře! ven z panských lesů a hore do Frydku!“ Co tomu říkáš Ty nahoře? A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost, ty strážné anděly uráží. Zahoď ji, lépe se povede tobě, tvůj synek teprv to uváží. Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem, zahynem, nežli se rozední. V té noci já modlil se k démonu Pomsty, prvý bard z Bezkyd a poslední. 78

Čtenáři veršů.
Z života prosy a bodláčí když sobě’s na Parnas vyšel, zbožný-lis a když ti nestačí, aby tě Pán Bůh jen slyšel; když děvce švarné máš jako květ a když si pýcha tvá žádá, aby se dověděl celý svět, že ti dá hubičku ráda; bez srdce ukrutné děvče-li, v podpatky tebe si lepí, dnes aby všici to věděli, že je tvé štěstí na střepy; když ti do kadeří prvá šeď vplížila krokem se hadím, kde kdo nechť pomůže tobě teď plakat nad ztraceným mládím; – dvojité veselí nadchne tě, a bol se nese tak krásně: jen když jsou dobráci na světě, dobráci, kteří čtou básně. 79 Něžnosti jadérka v život strou, nejsou to tykve jen prázné, šlechetní lidé, co verše čtou, Bezruči Petře, ty blázne, možná, když časem tvé písně čtou, tep srdce v okamžik stichne, podepře v dlaň čtenář hlavu mdlou, potichu do řádků vzdychne: Jak hasnou bezkydští gorali za zvuků veršů tak krásně – Co chceš ty rapsode zoufalý: Jsou lidé, kteří čtou básně. 80

Na kmen svůj myslíš hynoucí a tlící. Na kmen svůj myslíš hynoucí a tlící.
Co, vypovíš ten útisk nekonečný, jak hraje všemi borvamibarvami a vidmy? Šlechetnými s lidmi se setkáš v žití – nemáš víc co říci. 81 Vysvětlení některých slov: četyna – jehličí, břem – modřín, kobzole – brambory, řondzum – mluví, otcové – rodiče, na odpust – na pouť, žultý – žlutý.
82 OBSAH:
Strana Červený květ3
Básník v cizině. Hanácká ves7 Kyjov9 Národní maškaráda10 Jedna melodie12 Jen jedenkrát14
Návrat do vlasti. Ondráš19 Návrat23 Rektor Halfar26 Setkání28
Putování Těšínskem. 70.00031 Koniklec33 Dva hrobníci34 Dědina nad Ostravicí36 Blendovice37 Tošonovice39 Maryčka Magdónova41 Bernard Žár44 83 Strana Pětvald47 Chycený drozd49 Paskovské rybníky51
Mezi kovkopy. Ostrava55 Z Ostravy do Těšína57 Michalkovice58 Leonidas60 Kde jeKdo na moje místo62
Na Opavsku. Hrabyň65 Opava67 Hučín68
Básník. Já73 Čtenáři veršů79
E: mk; 2006 84