Blendovice.

Blendovice.
Blendovským hřbitovem jednou jsem šel, polské jsem počítal kříže. Nechť moravský lid, kněz polský tak chtěl, bude tak do nebe blíže. Noc táhla. Polák od východu dul, sníh padal a mrzlo lítě. Co vidím? Čerstvě hle kopaný důl a při něm plakalo dítě. Sepjalo ručky: „Své děcko si vem, než bude sněhem zaváto!“ – Co pleteš, co třeštíš? – „Tvůj synek jsem Bezruči Petře, můj táto!“ Kéž by tě políbil černý běs sám, chacharče*), ztrať se v noc temnou! Co na světě jsem – já ženy nemám – milenka nespala se mnou. *) Tulácké dítě.
37 „Žal moje máma – tvůj slezský jsem lid, tesknota, bída mé potky!“ – **) Dlo boga svientego! začal jsem klít, což jsem se napil moc vodky? Přes zeď jsem skočil jak bázlivý pes, když nad ním fičí knut volský. Do hrobu černého můj synek kles, jeden víc přibyl kříž polský. **) Potka = kmotra.
38