Jen jedenkrát.
Už nevím, kdy a kde
jsem slyšel jednou vypravovat pověsť.
Kdes na severu země
je smutné údolí, sevřené vrchy;
to smutné jest a temné,
neb žádný den tam nezasvitne slunce.
Tam smutný žije národ
u věčném sněhu v začouzených jurtách,
kol ohně sedí muži,
jimž zlata dražší bývá každé slovo,
za nimi teskné ženy,
a v zad se tisknou v kožešiny děti.
Tu nevím, jak se stalo,
či snad se vymkla ze své dráhy země,
v den jeden svitlo slunce:
A celý národ poděšený září
v ráz prchl v černé jurty
a balvany zavalil každý východ,
a tváří klesl k zemi,
14
k démónu neznáma své prosby sýlal,
by šetřil jejich žití...
A zatím venku
slunečná záře sžehla věčné sněhy
a půda nedotknutá
pod rety slunce dala fial květ. –
Bůh slunečný když viděl
to mrtvé ticho a bázlivé prosby,
přes údol přešel,
a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. –
A když strach přešel,
a ze stanů se odvážili lidé,
a zřeli vlahou zemi,
květ neznámý a vůni fial čili,
a zřeli, že se dobrý bůh
na ně podíval, jimi uražený,
a viděli v své duši,
že nikdy den ten nevrátí se zpátky,
tu smutek hlubší žití
v ráz schýlil hlavy zasmušilých mužů,
a šíje teskných žen,
a v dvojnásobném dále žili smutku,
neb cítili, že jednou
jas žití šel kol jejich mračné země,
a jejich přešel vinou –
a víc se nenavrátí!
*
Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý pad jí k pasu,
15
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
Vy dobrého jste srdce,
a s Vámi bude šťastna každá žena –
a krátký plachý pohled,
jenž více řek než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí! –
A já, jenž dávno vypil
až v hořké kvasnice číš svého žití
a z knihy žití bílé vytrh listy,
já řekl drsným tónem,
tak jak mluví dav černých mužů hore
tam pod Ostravskou plání:
Bez konce, slečno, s oním půjde štěstí,
jenž bude Vaším mužem, –
však na strom zvadlý nepřipínám růži.
A já ji miloval a ona se mi vdala!
A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny,
a smutek bez konce zde mojím žitím,
když vzpomenu si často,
že sladkým krokem kolem mne šla láska,
a já přirazil dvéře svojí chaty,
a nikdy víc se nevrátí zpátky! –
16