Já.
I.
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde šírá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
73
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem,
nechť před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávky v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
74
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydách pomalu hasnou,
75
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravskou, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a ze šišek helmua z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvěliskvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
76
(Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?),
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamením zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je na hoře, k žití dá chleba...
vodu dal rybě a motýlu květ.
Ty, ty co jsi vyrostl v Bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten boží svět.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
77
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
78