Srdce (1922)

Básně, Růžena Schwarzová

Diplomatická verze Ediční verze
„HOLUBICA“ KNIŽNICA ČESKOSLOVENSKÁ SVAZEK III.
RŮŽENA SCHWARZOVÁ:
SRDCE
BÁSNĚ
1922
[1] RŮŽENA SCHWARZOVÁ
SRDCE
BÁSNĚ
NÁKLADOM KRUHU PRIATEĽOV SLOVENSKA V TRENČ. TEPLEJ 1922
[3]
BLATA
Jak jitro v lesích touha po tom teskném kraji ve mně dřímá, potulné vánky mne navštěvují z Blat, dlaň jejich rozmarná mou ve svou jímá, ó Blata, Blata, musím vzpomínat! Za setkání naše, za mír srpnového rána tisíckrát mi buďte požehnána. Na Blatech je boží zahrada, krása vzchází tam a zapadá. Šťastná, mlčelivá záře pozlacuje oči samotáře, který, zbloudiv k nim, slast cítí útočiště. Blata, kdy a jak as sejdeme se příště? Půjde duben veselými kroky po mýtině, petrklíče v klíně? V zlatých světlech léto bude dštíti na trávu, až se plaché břízy rozšumí mi k pozdravu? V rudých skvrnách vřes se v lese uhostíuhostí, jako by tam odpadaly lupeny mé radosti? Aneb jeseň ze svých zlatých košů šperky nahází do hájů a do mlází? Blata, Blata, kdy se sejdeme – pověz mi to, pověz, srdce mé! Kdy uslyším mlčelivou hudbu stínů na paloucích skrytých v lesů vonném klínu? Nad studánkou kdy mi zazáří zas kapradí a kdy vítr zlatou rukou pošetilou kadeř pohladí? Blata, Blata, vysoko své srdce ponesu nad ostrovy lilového vřesu do vsí, do lesů – 7 kolik přívětivých cest můj zláká krok – kolik vesnic na mne zavolá a zdobných statků, kolik štítů, tolik písně slok nechal praděd vnuku na památku – plny písňových jsou zpěvných slov Klečaty, Mažice, Komárov. Na Blatech je boží zahrada, srdce roste tu a v písně zapadá. Kdo k vám, jihočeská Blata, zbloudí, toho vám už nikdo neodloudí – ať jej stokrát strhne města veleproud, musí vrátit se a k vám se přivinout, – kdyby na míle až v dálce žil – trhat chudé květy, do dlaní jež Bůh vám položil. Neboť na dno duše hledět umíte, ó Blata – celé poklady, vím, máte na rozdání pro šťastného, který sen si chrání, s čistým srdcem od měst milenecky jenž k vám chvátá, Blata, Blata, láska má je s vámi! Za srpnových nocí hovoříte se hvězdami, vaše meze, příkopy a skromné trávy prahlubinné, jihočeské ticho slaví, cosi zbožně tesklivého vane z oblohy rozusmívané – na Blatech je boží zahrada, v nevinná tam srdce mír se vekrádá. Vaše zamyšlení, Blata, nezvlní ni vzdech, ticho po vašich jde mezích s prstem na ústech, proto snad tak rád, tak rád 8 k vám vrací se Jihočech, proto tak rád svou duši ztratí ve vaší duši, protože ví, protože neomylně tuší jeho hloubavý, pobožný duch, že hovoří vámi k malému člověku ten, který od věků nad Čechy moudře a laskavě vlád’ – Chelčického mírný a slitovný Bůh... 9
VELIKONOCE
Velikonoční pátek je nejslavnější den, je to můj největší svátek – protože vím, že poklady se otvírají... V našem svatém jihočeském kraji dojata setkávám se s ním. Rok co rok vroucněji jdu k němu ke zpovědi – že budu upřímná, dobře vědí řeka a oblaka a jívy. Veliký pátek přítel je tklivý, na všecky cesty v mém srdci se vyptává – (kde je však vzpomínka bolavá, tam pohladí, neb nerad poraní) – na všecky stromečky v mém poznání, a dlouze na všecky hlasy v mé touze a nejvroucněji na všecky obzory v mé naději... A je tak slavně krásný náš divný rozhovor: veliký pátek rád odpustí vzdor, jedinou chvílí rozhřešení mi zjeví: (neb jediné pravdy jsou pravdy chvil, chud, kdo to neví) rok dobrý byl, dík, nebyl bez trní, byl velké však bez viny... Tu slunce zvítězí nad stíny – Krásný mír dětský na dně srdce vzklíčí: 10 jdu za jívami a za petrklíči, veliký obzor vrací mi klid. Veliký obzor! Hle, co musí být! Žel, kdybych kouzla znala, těm chvílím bych trvání staletí dala, z Parcifala motiv kdy slyším znít... Hle, v poledním tichu, v mlčícím kraji, kde není hříchu, poklady nabízí otevřená skála... Já cítím, já vím, že vejít smím, já – „čirý bloud“ – jehož srdce je prosto všech pout – Tu myšlenky zdvihám až na dráhy hvězd. Chci jíti nejstrmější z cest, nač bát se, když láska – má zbraň? Živote, odpusť a – raň! 11
NÁVRAT
Vracím se ze země barev a krásy jak rajských ze zahrad, nesu si v duši zpěvy a hlasy pastevců, zvonce stád, nesu si obrazy podzimních strání, dětvanských topolů žalování, zbořených hradů stesk, růžový Viglaš, Oravu, Trenčín, poskoky bystřin, zasnění mělčin, z Tater orlí lesk. Hoří mi v oku silnice bílé, rozcestí u božích muk, pěšinky vrtivé, tulácké, milé, jež srdce mi zrychlily tluk; v bratrském, prostém kostelíku tlustého zpívám ze zpěvníku, hostinný zve mne práh: s dobrým zas lidem zasedám k stolu, prostý chléb důvěrně lámeme spolu a mír je na dosah. Viď, moje písni, že půjdeme zpátky po mezích sedmikrás, do izeb, kde vrčí kolovrátky, kam zval nás vlídný hlas? Viď, moje písni, že nezapomenem na važecké louky, vonící senem, na bystrické doubravy? Na chumle krojů, na šumící klasy? Kraj líbezný, zemi barevné krásy verš hořící oslaví... 12
ČERVEN
Červnová louko, rozveselená, kvetoucí, je mi, jako bys zpívala. Jdu z města a srdce mám žasnoucí, chci, abys mne hýčkala – v městě jsem byla zrazena a ty jsi pěkná, zelená, víš to? Červnová louko, boží úsměv vlá nad tebou, nevíš, že mládí bolí? Že jsou chvíle, jež zazebou? Láska je chlebem a solí – víš to? Hoří, hoří nad tebou slunce vládnoucí, zamyšlený oblak po tobě se dívá, vítr, jako zlatá řeka tekoucí, zlatý vítr o tobě si zpívá, hvězdy, měsíc, potok, lesy líbeznost tvou znají, všecky cesty pod nebesy po tobě se ptají – víš to? Krásná, krásná, krásná – jak jsem tebou šťastná! Nade mnou se zavřeš – trpět už nebudu – porozumím osudu – utonu v kopretinách, rmenu, na všecko zapomenu. 13 Na jeden úsměv, který pro mne nekvete, na jeden úsměv, který mučí – – Pomněnka má čistý pohled dítěte, kukačka žertovat mne učí – – Ne, nemyslím na modré oči – ne, nemyslím na modré oči – – Jsi to ty, kohoutku růžový, jsi to ty, kopretino, vločko bílá, hračko dětí, vstavači nachový? Tvou slzu jsem, rosičko, pila. Do ráje asi jsem zabloudila. Kde jsou ti, kteří mne ranili? Ne, ani na chvíli nemyslím na modré oči – – Louko, rozkvetlá, velká, tys moje dobrotitelka! Vím, zítra úrodou zavoní jitra, zazlátne pole a prokvete mákem – Vím, pozítří sad uzrálý hospodář pyšným obhlédne zrakem – a popozítří bolest se zjitří, že krásně odchází léto – a že bude chudo tam, kde dnes je zlato a rudo, zlato a rudo, ó, znám krásu září, a rozumím hospodáři – ale vím přece, že nad tebe není, louko, tuláků potěšení, milenko malířů, poetů, kteří jsou dnes tam a zítra tu – Vím, ty a já, my jsme vyvolení – – 14 Jsem, jsem červnovou loukou a budu jí, kopretinou svítím, pomněnkou se raduji, růžovím kohoutkem, vstavačem zavolám, vše trpké z minula odvolám: nevěru v sebe, zlé chvíle, zmatky, na všecko vzpomínám bez hněvu: jsem tichotichý, sladký sen kvetoucích luk o božím úsměvu – – – – – – Ne, nemyslím na modré oči – – 15
ZASLÍBENÍ
Řekly ti to plaché čekanky, že mé srdce po veliké lásce stůně? Prozradily ti to letní vůně? Bez proseb, bez ptaní vyjásali to skřivani, vyzvonil ti to na stráni modrý lesní zvon? V srdci se ozval stříbrný tón – to že je láska? Louky ti to jistě neřekly, protože jsou stále celé bílé, kopretiny by se zarděly, kdyby o tom věděly. Snad hořec to byl, viděl, jak zrak můj tě políbilpolíbil, když jsi jej trhal, víš? Na horách hoří veliká krása, chodí po nich láska objatá s létem. Jsem člověkem – nebo jsem makovým květem? Tolik jich v polích plane, jásá – snad jsem jen makový květ... Vždycky mi říkali, že v životě slevím. Nevím, nevím, kdo ti to prozradil, že bych tě snad dovedla milovat, kdybys mne měl rád – Zrající klasy to byly, které se nad nás nachýlilynachýlily, když jsme usedli na mezi? Něco si o lásce šeptaly – 16 co to jen říkaly, nevíš? Tenkrát, prvního večera rozkvetla důvěra, tušili jsme, co dnes víme: že jsme se našli, že se neopustíme. Zbojníku z lašských hor, barev a linií králi, co hvězdy nám naslibovaly? Že dobrý boj s životem svedeme, kus nebe že pro sebe urveme, ty a já a naše štěstí... Kdo že to na pozdrav mává zelenou ratolestí? Život! – 17
VÁNOCE
Můj Betlém tady není, je v horách uprostřed lesů, daleko k zabloudění. Srdce si k němu sněhem šlape pěšinu, v naivním plesu koledy z dětství nese ve klínu, ty památné, ty nejkrásnější... Ticho v horách je dobré, ukonejší, nezná výčitek, posměchu měst. Za ruce se spolu povedem’, půjdeme nejkrásnější z cest: bílou sněhem a modrou snem pod přetíženými větvemi... Sníh na řasy veverka střese mi, zajíci, mrazem půlživí, velmi se podivípodiví, statečně krok jak se závějí zápasí. Veliká hvězda se přihlásí: „Já jsem to byla, tři krále jež k Betlému doprovodila.“ Jak dítě se usměji na ni. A budu blízko. Uhnu jen stráni, pěšina k mýti se stočí a drahé, nejdražší oči jak světla na stromku vánočním zazáří mi v šeru půlnočním... Budou mi naráz čtyři léta: tam v jeslích uzřím lásku, nejkrásnější div světa. Snad kleknu. A dojetím pobledlá domodlím se: „Králi, 18 na cestu mi šalmaje hrály a hvězda mne sem dovedla. Betlém jsem hledala chudý. Nesu ti srdce modré a naivní bludy, kadidlo krásy, snů myrhu, nejčistší lásky zlato.“ V půlnočním lese bude svato. 19
NOC
Stmívá se, den skonává v ledových korách. Noc bude dobrá pro všecky v horách, ať nejvlídnější je k němu, k vrchů a lesů zajatci osamělému. A ty jej navštiv, dobrý sne: ať budoucnost se mu pokoří, ať všecky překážky poboří a uvěří slibům nového dne, tma pochyby hořké ať odloudí a, až bude nejtišej spát, ať přijde k němu a nezbloudí všecko to, co má rád: veselé, rozesmáté smrčí, zajíc, jenž v brázdě se krčí, šťasten, že uhnul se brokům, kapraď, jež k jeho se lichotí krokům, jehličí, jež spadlo mu na kloboukklobouk, když horský vítr klukovsky fouk’, a s tím vším ať já jej navštívím, ne víc, ne míň než jehličí, veselé smrčí... 20
VZKAZ DO HOR
Přes sníh na tvém okně mluvím k tvé samotě; bučí statečný v tesknotě! Zítra již šťastný smích pramenů uslyšíš, tulák-vítr přijde ti na pomoc, rozevlátých oblaků čaromoc – to bude jaro... Les, přítel věrný, vyzve tě: „Pojď! Tys kapitán smělý, já zelená loď, poplujem do neznáma: já, ty, vzpomínka s náma... Dívá se na nás modrýma podléštek dětskýma očima – nevidíš?“ Zítra již zázrak se udá přetiše: rozkvete první petrklíč... Hoď klobouk vysoko do výše, junácky mávej, křič: „Vzpomínko, líbej! Větře duj! Živote, živote, dnes jsem tvůj, ať peklo je v tobě či nebe... Já tebe, ty mne dnes pomiluj!“ 21
JEHO MATKA
Přemýšlím, jak bych jí nejkrásněj’ poděkovala za to, že život mu dala. Za jeho něhu, za to, že v jeho srdci doluji zlato, za modrý květ štěstí, jejž její mi pěstily dlaně, za to, že nevykvet planě – vím, je tak veliká – a já tak malá... Má ruce zemdlené pracíprací, a přec jak by z hedvábí byly: co bylo v nich k boji zaň síly! Kéž klidu v ně usednou ptáci! Vždy znova na rty mi stoupají děkovná slova: „Ty, životem utýraná, za trpká rána, za horečné noci nad jeho kolébkou bděné má vděčnost tě nezapomene! Dobrého zrodila’s syna, vládcem je veliké říše...“ – – – – – Přemýšlím, jak bych jí nejkrásněj’ poděkovala, jak bych ji nejněžněj’ pojmenovala... Říkám jí tichotiše: „Maminko!...“ 22
RUCE
Jedny drahé vzdálené ruce moje vzpomínka miluje, do dálky jim dobré vzkazy vzkazuje: „Jste tím, čím jste, jste takové, jaké vás znám – radostný náraz jarního větru jsem, co vás mám.“ Podrobily si mnemne, a přec vládnu jim, na slunci jich mužnosti se hřeji – pohladí mne, květem lípy sládnu a vím: pampeliškou na louce se směji. Jsou moje potěšení nejčistší, chápu: pro ně jsem se narodila, žiji, budu žíti, se všech lučin světa donesu jim kvítí a u jejich zasadím je cest, poprosím o rosu s hvězd, budu nad nimi bdíti. Když o nich přemítám, cítím nadlidskou tesknotu lásky, jsem úsměv, slza i plam – docela se jim daruji; jsou potok, jenž šumí nad oblázky, jsou vánek, jenž hladí mladé klásky – a já je miluji! Myslím na ně, a zpívá mi krev – kde ony jsou, je všude kol zpěv, zpěv činu a síly – 23 radost i útrapy práce je pošlechtily, vše nejlepší ze sebe dávají kradí: sen líbezný vrátily mi mládí, bílý sen princezny o jednom císaři. Jak jim to vděčnost má vynahradí, jak jim poděkuješ, srdce-vladaři? Našli jsme se slavnou náhodou převysoko v horách, kde se vesna smála, když jsme putovali za překrásnou svobodou, z jednohlasé písně dvojhlasá se stala; my, čtyři ruce, přetížené vším, co jsme chtěly dát, po čem nikdo v celém světě neměl hlad, my, čtyři ruce, jež se teď tiskneme na dálku, blaženě jsme ustrnuly v sobě; léto nám dalo sladkou zahálku, slunce a štěstí, lámaly jsme radost jako ratolesti života k zdobě... Řekli jsme si: „Pohladit hvězdy je naše touha, je-li cesta k nim dlouhá, ve dvou snad kratší bude...“ Potom jsme slyšeli, léto jak hude na rozmarnou flétnu... Vzkřik srdce – pták: „Vzlétnu!“ Po horách letěla zvěst: ti zpupní, hle, dotkli se hvězd! Taková byla láska... 24 Pak jsme se loučili. Uzrál čas, podzimní les mlčel zlatým tichem: „Má, dcerko, jsi má!“ vzkřik’ bujarý hlas a všemohoucím, šťastným cink’ smíchem. „Než srdce si výskne na cestu, ukáži horám svou nevěstu!“ Hořelo srdce, hořela hlava, hořelo oko. Silácké ruce zvedly mne převysoko. A ty silné, vzdálené ruce moje vzpomínka miluje, do dálky jim po oblacích vzkazuje: „Myslím na vás a překrásně je mi, nevěřte, že jsme se rozloučili, na dálku se tiskneme co chvíli, věrnost vám slibuji na této zemi, ve vaší péči bezpečně se mi daří. Dokud mne chránit budete, můj úsměv žal nepřemůže, Za to, že jste plny štědrosti, dám vám prosté, jednoduché radosti, za splněný sen o císaři dám vám kus krásného domova: pokvete pro vás nachová lidského štěstí růže...“ 25
JESEŇ
Hoří les a já jím bloudím sama – včera, dnes, včera, dnes – nevím, kam vede pěšinka známá, jenom vím, že zabloudím někam do pohádky... Pěšinka nějaká běží zpátky – nějaká vlídná pěšinka bílá – všecko mi zpřítomnila: fialové hory, jich svobodu, čar, tvých polibků žár a všecko letní štěstí... Srdce chce vzpomínkou kvésti. Modré hory, modré nebe, modrá dál... Kdo dal mi tebe? Mne tobě kdo dal? Není odpovědi k tomu. Hoří les. Chci do hor, chci domů... 26
NEMOC
Dlouhé dni a ještě delší noci bdím nad tebou, chvíle bolí, chvíle zazebou, den doufá, noc zoufá, ráno volám ku pomoci, protože budí naději. Kam se mi oči tvé ztrácejí, do jakých snů se propadají o živým nedostupném ráji? Vidím tě úsměvnou v dobrých dnech. Což ani první jara dech tě nepoveselí? Dnes v první jarní neděli lesy oknem přišly k tobě na návštěvu pozbaveny sněhu. Usměj se, pohlaď je očima, za krátko půjdeme za nima, výskne v nás otců krev zelená, rozpřáhnem ramena, přitulíme se k lesu... A já svoje hoře neunesuneunesu, budeš-li se na mne stále dívat očima trpícího dítěte! Krásně, krásně bylo na světě, budu ještě někdy zpívat? 27 Maminko, kam se mi pohled tvůj ztrácí? Jest-li Bůh pokyne lehýnko a pozve tě do nebes – budu jak podzimní němý lesles, z něhož odlétli ptáci. 28
JARO
Hledám, hledám, bloudím po lese... Stříbrné jívy, nehněvejte se! Nerada věru život vám beru, pro radost nemocné paní, jež neví aniani, že už je jaro... Ptá se stále, co se děje v lese. Jívy, jívy, sehněte se! Pohladím vás jenom, neraním, chorá usměje se tklivým usmáním. Pro ten úsměv bledý, chorý šla bych za sedmery hory... Jak se diví: „Jaro že už bloudí po lese?“ Jívy, jívy, nehněvejte se! 29
MODLITBA
Maminko, přesvatá vzpomínko, anděli bílý, v nejtěžší života chvíli halím se v oblak Tvé něhy, v slz oceán bezebřehý... Pláču a modlím se: „Jsi-li, potěš mne, obláčku bílý, plameni čistý, novorozený, oviň mne teplými rameny, v borovic žhavém výdechu pošli mi útěchu, Své pošli mi v lučním vánku: „Můj statečný kapitánku!“ Řekni mi ústy letního dne, ať žal mne nerozdrtí: „Zoufalství není bezedné – láska je silnější smrti...“ Maminko, sestřičko lilijí, čí slzy ránu mou omyjí? Hleď, svět je malovaný, svět nedbá mojí rány – – Červenec, sluncem spálený, polmi jde s hnědými rameny, růže kvetou, slunce svítí, lípy voní, voní kvítí, jenom ta rána, jenom ta rána boleti nepřestává, vším rozdrásávána: 30 lip vůní, sluncem, růžemi, vším krásným a sladkým na zemi, čím života hovoří sláva. Maminko jediná, svatá, maminko nanebevzatá, nestýská se Ti v ráji? Tvé věci se po Tobě ptají: v květníčkách Tvoje květiny, barvínek nevinný, fuchsie, pelargonie, oleandr, hortensie, Tvá myrta steskem uvadá, lipami voní Tvá zahrada a úsměv posílá známý stráň zelená s pěšinkami, jež zvaly Tě ještě včera – vše bolest je tisícerá – – Maminko vysvobozená, z plamenů narozená, kdo žal jak Ty tišit zná růžemi? Zdá se mimi, kdybych tisíc let byla živa, má radost už nezazpívá. – Zdá se mi, že Tvůj sladký zrak, jenž vždycky se díval do oblak, jenž nikdy nic neviděl zlého, clonou hvězd na mne se dívá – – Utěš plod života Svého: nauč mne hrdinně unésti ohromné břímě bolesti, nauč mne sebe zapříti, 31 jak Tys to uměla za žití, dej svému ohni vzplát ve mně a lehčí mi bude země – – Modlím se v nejtěžší chvíli: „Maminko, obláčku bílý, k domovu svému, k nebi pluj, na srdce v slzách pamatuj!“ 32
LÁSKA
Tvá bolest vyjíždí do světa a já jí nastavuji prsa, aby mne ranila. Vidím všecky tvé úsměvy, jež spálila, ty pučící i ty nezrozené, které mohly hřát a kvésti, nebýti tvrdé života pěsti, která je před zrozením uškrtila. Nikdy jsem nevěděla, co je to „milá“, dnes to vím: (včera jsem snila, dnes bdím) ne písnička, radost, pohýčkání, ne chladný větřík v polední stráni, ne letní bouřky šťastných slz, ne úsměvy, jak motýli plápolající, ne polibky, k vášni dozrávající, ne zářící oči, zářící hlas, zářící líc, nic z toho, co jsem myslila – něco víc, něco daleko víc: hojivá dlaň, jež slzy stírá, náruč, jež hoře tišivě svírá a konejší, statečnost, jež není vezdejší, srdce, jež klade se cizí bolesti na koleje, aby je přejela, které si přeje, které si horoucně přeje přibít se na kříž druhovy úzkosti a zbavit ho zlého, veliký život, jemuž umříti pro drahého jest samozřejmostí... 33 Není tedy láska: klást kytice na prsa, ale lámat ve dví těžce dobytý chléb i trny, všecky své naděje vyslat – pokojné srny – aby utvořily špalír cizí bolesti – cizími trny se oplésti. Láska tedy praví: „Na druhého vždycky pamatuj!“ Chudobu blahoslaví: „Tys domov můj, je-li on v tobě doma!“ Bolesti řekne pevnýma rtoma: „Odnauč mne přec plakati!“ A trpké chvíli: „Trhej vše kolem sebe, děkuji ti za blesky s nebe, rostu jimi do vzdoru, síly!“ A životu, v prosebném šepotu: „Toho, v němž se mi zalíbilo, nezbav zlého, mávej a volej na něho, ať oheň tvůj v něm neschladne, ať kytice blesků tvých nezvadne v jeho rukou, pro budoucí dobré dílo ať vyroste mukou... A zraje-li nadarmo neklidná krev, a dozní-li zápasu kovový zpěv dřívdřív, než bude dobojováno, nebude-li nám přáno, 34 abychom zapálili svět a byli v plamenech prví, dej nám společně dohořet a utonout v horoucí krvi, když tvá bude, živote, sázka: ať padneme spolu, ne každý sám, tak jako zákony kázaly nám...“ Tak mluví k životu láska... 35
MY
Uzrál jsi bolestmi před časem, vyrost jsi zápasem, ztvrdl jsi do křemene, nevěříš v zámky sklenné. Vzít cokoli jsi hrdý, dát cokoli vždy připraven, skrýt bolest umíš, tvrdý, vždy pevný, vždy jistý. A přec máš rád můj modrý sen, můj úsměv optimisty, o který byl’s životem oloupen. Má víra zázraky čeká, tvá trpkost před ničím nepokleká. Ty černými dny jdeš, já modrými, a přece není „já“, jsme „my“ – dva o jediné zápasíme. Bijeme se. Krvácíme. Já s vírou, ty bez ní utrhnem ovoce zítřka... 36
PÍSEŇ PÍSNÍ
Hornímu chlapci.
Ty víš, můj milý, můj budoucí muži, že bázeň se ke mnemně nepřidruží a že mi cizí lež, statečnou že jsi našel si ženu – léto mé bude ve tvém jménu, jdu, kam mne povedeš. Já vím, můj milý, můj budoucí muži, že nebude to věnec z růží, jejž položíš na mou skráň – trnový – na zlatou korunku ženy – osudem umělci přitlačený až okrvaví dlaň. Ty víš, můj milý, můj budoucí muži, že každá rána nás ještě víc sdruží, že vzdor dá dlani dlaň, já dám ti svůj úsměv, ty dej mi své hoře, viď, ve dvou se brázda lépe oře a nelze být pošlapán. Já vím, můj milý, můj synečku ryzí, že domovu srdce se neodcizí, jej na horách budem vždy mít – svou píseň písní tam vyzpíváme, po zbojnicku si zajásáme a pak se půjdem bít... A jak onoho chlapce v báji nás raněné ještě zavolají, 37 krev stěží zdrží dlaň – bezdeše vyběhnem vzhůru, chorý zrak políbí ještě naposled hory – pak, smrti, tvá vůle se staň – ! 38
SRDCE
Já jsem jen srdcesrdce, a přec ve mně celý je svět: lásky k jedinému silný a radostný květ, lásky k jedinému čistý, vysoký plamplam, a přec ve mně není on sámsám, ač miluji bohatýra. Ke čtyřem koutům vlám boží země – jezera něhy jsou ve mně: miluji domov svůj, zádumčivý český jih, kde veliké ticho neumírá, – ticho bílé a teskné jak sníh, v němž Jihočech tone tak rád – vše je tam vzpomínka na Jana a po Bohu hlad a v oblačno víra. A všechen můj horoucí tep líbezné zemi patří, kde barevná vlaje píseň, kolovrat vrčí a směje se cep a sladce ret hovoří bratří; do drsných a hnědých rukou mne, žasnoucí, vzala a upřímně pobozkala. A pak, ty víš, miluji Bezkyd slavnou a pohanskou tiš, můj Janošíku. Jedinou modlitbou díků je zářící zrak, bloudící po obzoru: Kněhyni líbá, Radhošt, Ondřejník, Lysou Horu. Tu rost jsi a zrál a s vichry se rval, 39 zde sílil tvůj vzdor, a tu k tobě temně volala smutná, trpící země – synečku pohanských hor... A tys černého kraje počítat sešel rány. Jen ten, kdo srdcem je čist, černým a ohnivým písmem psaný přísný děj jeho dovede číst. Tam neplanou máky, tam nezáří chrpy, tam se jen trpí a trpí a trpí – proto tu zemi nejvíce milovat třeba, že černý a trpký pro své má chléb, proto ji máme na srdce tisknout samé, že když Bůh rozdával, tady byl slep, sazí a uhlí láska se neleká – tu, srdce, potkat lze člověka... Já jsem jen srdce a nyní vím, že rádo zapomenu na smích potoků, že budu, že smím jedinému po boku bojovat o úsměv smutné země, o lidské ráno líbezné, že nikoli nadarmo tluku: že smím stisknouti člověku ruku na prahu nového dne... 40 OBSAH:
BLATA7 VELIKONOCE10 NÁVRAT12 ČERVEN13 ZASLÍBENÍ16 VÁNOCE18 NOC20 VZKAZ DO HOR21 JEHO MATKA22 RUCE23 JESEŇ26 NEMOC27 JARO29 MODLITBA30 LÁSKA33 MY36 PÍSEŇ PÍSNÍ37 SRDCE39
[41] VÝZDOBU DO DŘEVA VYRYL FERDIŠ DUŠA VYTISKLI KRYL A SCOTTI KNIHTISKAŘI V NOVÉM JIČÍNĚ NA MORAVĚ
[43] „HOLUBICA“ KNIŽNICA ČESKOSLOVENSKÁ POŘÁDÁ JOŽA POSPÍŠIL A FERDIŠ DUŠA VYDÁVÁ KRUH PRIATEĽOV SLOVENSKA V TRENČ. TEPLEJ NA SKLADĚ MÁ JOŽA POSPÍŠIL UČITEL V TRENČ. TEPLEJ, SLOVENSKO
[45] „HOLUBICA“ KNIŽNICA ČESKOSLOVENSKÁ
E: až; 2007 [46]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Holubica, Knižnica Československá; Kruh priateľov Slovenska; Pospíšil, Joža; Duša, Ferdiš; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand
(„Holubica“ knižnica Československá, svazek 3. – Pořádá Joža Pospíšil a Ferdiš Duša – Vydává Kruh priateľov Slovenska v Trenč. Teplej – Na skladě má Joža Pospíšil učitel v Trenč. Teplej, Slovensko – Výzdobu do dřeva vyryl Ferdiš Duša – Vytiskli Kryl a Scotti knihtiskaři v Novém Jičíně na Moravě)

Místo: Trenčianska Teplá; Nový Jičín

Vydání: 1.

Počet stran: 48