VÁNOCE
Můj Betlém tady není,
je v horách uprostřed lesů,
daleko k zabloudění.
Srdce si k němu sněhem šlape pěšinu,
v naivním plesu
koledy z dětství nese ve klínu,
ty památné, ty nejkrásnější...
Ticho v horách je dobré, ukonejší,
nezná výčitek, posměchu měst.
Za ruce se spolu povedem’,
půjdeme nejkrásnější z cest:
bílou sněhem a modrou snem
pod přetíženými větvemi...
Sníh na řasy veverka střese mi,
zajíci, mrazem půlživí,
velmi se podivípodiví,
statečně krok jak se závějí zápasí.
Veliká hvězda se přihlásí:
„Já jsem to byla,
tři krále jež k Betlému doprovodila.“
Jak dítě se usměji na ni.
A budu blízko. Uhnu jen stráni,
pěšina k mýti se stočí
a drahé, nejdražší oči
jak světla na stromku vánočním
zazáří mi v šeru půlnočním...
Budou mi naráz čtyři léta:
tam v jeslích uzřím lásku, nejkrásnější div světa.
Snad kleknu. A dojetím pobledlá
domodlím se: „Králi,
18
na cestu mi šalmaje hrály
a hvězda mne sem dovedla.
Betlém jsem hledala chudý.
Nesu ti srdce modré a naivní bludy,
kadidlo krásy, snů myrhu, nejčistší lásky zlato.“
V půlnočním lese bude svato.
19