NEMOC
Dlouhé dni a ještě delší noci
bdím nad tebou,
chvíle bolí, chvíle zazebou,
den doufá,
noc zoufá,
ráno volám ku pomoci,
protože budí naději.
Kam se mi oči tvé ztrácejí,
do jakých snů se propadají
o živým nedostupném ráji?
Vidím tě úsměvnou v dobrých dnech.
Což ani první jara dech
tě nepoveselí?
Dnes v první jarní neděli
lesy oknem přišly k tobě na návštěvu
pozbaveny sněhu.
Usměj se, pohlaď je očima,
za krátko půjdeme za nima,
výskne v nás otců krev zelená,
rozpřáhnem ramena,
přitulíme se k lesu...
A já svoje hoře neunesuneunesu,
budeš-li se na mne stále dívat
očima trpícího dítěte!
Krásně, krásně bylo na světě,
budu ještě někdy zpívat?
27
Maminko,
kam se mi pohled tvůj ztrácí?
Jest-li Bůh pokyne lehýnko
a pozve tě do nebes –
budu jak podzimní němý lesles,
z něhož odlétli ptáci.
28