BLATA
Jak jitro v lesích touha po tom teskném kraji ve mně dřímá,
potulné vánky mne navštěvují z Blat,
dlaň jejich rozmarná mou ve svou jímá,
ó Blata, Blata, musím vzpomínat!
Za setkání naše, za mír srpnového rána
tisíckrát mi buďte požehnána.
Na Blatech je boží zahrada,
krása vzchází tam a zapadá.
Šťastná, mlčelivá záře
pozlacuje oči samotáře,
který, zbloudiv k nim, slast cítí útočiště.
Blata, kdy a jak as sejdeme se příště?
Půjde duben veselými kroky po mýtině,
petrklíče v klíně?
V zlatých světlech léto bude dštíti na trávu,
až se plaché břízy rozšumí mi k pozdravu?
V rudých skvrnách vřes se v lese uhostíuhostí,
jako by tam odpadaly lupeny mé radosti?
Aneb jeseň ze svých zlatých košů šperky nahází
do hájů a do mlází?
Blata, Blata, kdy se sejdeme –
pověz mi to, pověz, srdce mé!
Kdy uslyším mlčelivou hudbu stínů
na paloucích skrytých v lesů vonném klínu?
Nad studánkou kdy mi zazáří zas kapradí
a kdy vítr zlatou rukou pošetilou kadeř pohladí?
Blata, Blata, vysoko své srdce ponesu
nad ostrovy lilového vřesu do vsí, do lesů –
7
kolik přívětivých cest můj zláká krok –
kolik vesnic na mne zavolá a zdobných statků,
kolik štítů, tolik písně slok
nechal praděd vnuku na památku –
plny písňových jsou zpěvných slov
Klečaty, Mažice, Komárov.
Na Blatech je boží zahrada,
srdce roste tu a v písně zapadá.
Kdo k vám, jihočeská Blata, zbloudí,
toho vám už nikdo neodloudí –
ať jej stokrát strhne města veleproud,
musí vrátit se a k vám se přivinout,
– kdyby na míle až v dálce žil –
trhat chudé květy, do dlaní jež Bůh vám položil.
Neboť na dno duše hledět umíte, ó Blata –
celé poklady, vím, máte na rozdání
pro šťastného, který sen si chrání,
s čistým srdcem od měst milenecky jenž k vám chvátá,
Blata, Blata,
láska má je s vámi!
Za srpnových nocí hovoříte se hvězdami,
vaše meze, příkopy a skromné trávy
prahlubinné, jihočeské ticho slaví,
cosi zbožně tesklivého vane
z oblohy rozusmívané –
na Blatech je boží zahrada,
v nevinná tam srdce mír se vekrádá.
Vaše zamyšlení, Blata, nezvlní ni vzdech,
ticho po vašich jde mezích s prstem na ústech,
proto snad tak rád, tak rád
8
k vám vrací se Jihočech,
proto tak rád
svou duši ztratí ve vaší duši,
protože ví, protože neomylně tuší
jeho hloubavý, pobožný duch,
že hovoří vámi k malému člověku
ten, který od věků
nad Čechy moudře a laskavě vlád’ –
Chelčického mírný a slitovný Bůh...
9