ČERVEN
Červnová louko, rozveselená, kvetoucí,
je mi, jako bys zpívala.
Jdu z města a srdce mám žasnoucí,
chci, abys mne hýčkala –
v městě jsem byla zrazena
a ty jsi pěkná, zelená,
víš to?
Červnová louko, boží úsměv vlá nad tebou,
nevíš, že mládí bolí?
Že jsou chvíle, jež zazebou?
Láska je chlebem a solí –
víš to?
Hoří,
hoří nad tebou slunce vládnoucí,
zamyšlený oblak po tobě se dívá,
vítr, jako zlatá řeka tekoucí,
zlatý vítr o tobě si zpívá,
hvězdy, měsíc, potok, lesy
líbeznost tvou znají,
všecky cesty pod nebesy
po tobě se ptají –
víš to?
Krásná, krásná, krásná –
jak jsem tebou šťastná!
Nade mnou se zavřeš –
trpět už nebudu –
porozumím osudu –
utonu v kopretinách, rmenu,
na všecko zapomenu.
13
Na jeden úsměv, který pro mne nekvete,
na jeden úsměv, který mučí – –
Pomněnka má čistý pohled dítěte,
kukačka žertovat mne učí – –
Ne, nemyslím na modré oči –
ne, nemyslím na modré oči – –
Jsi to ty, kohoutku růžový,
jsi to ty, kopretino, vločko bílá,
hračko dětí, vstavači nachový?
Tvou slzu jsem, rosičko, pila.
Do ráje asi jsem zabloudila.
Kde jsou ti, kteří mne ranili?
Ne, ani na chvíli
nemyslím na modré oči – –
Louko, rozkvetlá, velká,
tys moje dobrotitelka!
Vím, zítra
úrodou zavoní jitra,
zazlátne pole a prokvete mákem –
Vím, pozítří
sad uzrálý hospodář pyšným obhlédne zrakem –
a popozítří
bolest se zjitří,
že krásně odchází léto – a že bude chudo
tam, kde dnes je zlato a rudo, zlato a rudo,
ó, znám krásu září,
a rozumím hospodáři –
ale vím přece, že nad tebe není,
louko, tuláků potěšení,
milenko malířů, poetů,
kteří jsou dnes tam a zítra tu –
Vím, ty a já, my jsme vyvolení – –
14
Jsem,
jsem červnovou loukou a budu jí,
kopretinou svítím, pomněnkou se raduji,
růžovím kohoutkem, vstavačem zavolám,
vše trpké z minula odvolám:
nevěru v sebe, zlé chvíle, zmatky,
na všecko vzpomínám bez hněvu:
jsem tichotichý, sladký
sen kvetoucích luk o božím úsměvu –
– – – – –
Ne, nemyslím na modré oči – –
15