ZASLÍBENÍ
Řekly ti to plaché čekanky,
že mé srdce po veliké lásce stůně?
Prozradily ti to letní vůně?
Bez proseb, bez ptaní
vyjásali to skřivani,
vyzvonil ti to na stráni
modrý lesní zvon?
V srdci se ozval stříbrný tón –
to že je láska?
Louky ti to jistě neřekly,
protože jsou stále celé bílé,
kopretiny by se zarděly,
kdyby o tom věděly.
Snad hořec to byl,
viděl, jak zrak můj tě políbilpolíbil,
když jsi jej trhal, víš?
Na horách hoří veliká krása,
chodí po nich láska objatá s létem.
Jsem člověkem – nebo jsem makovým květem?
Tolik jich v polích plane, jásá –
snad jsem jen makový květ...
Vždycky mi říkali, že v životě slevím.
Nevím, nevím,
kdo ti to prozradil, že bych tě snad
dovedla milovat, kdybys mne měl rád –
Zrající klasy to byly,
které se nad nás nachýlilynachýlily,
když jsme usedli na mezi?
Něco si o lásce šeptaly –
16
co to jen říkaly,
nevíš?
Tenkrát, prvního večera
rozkvetla důvěra,
tušili jsme, co dnes víme:
že jsme se našli, že se neopustíme.
Zbojníku z lašských hor, barev a linií králi,
co hvězdy nám naslibovaly?
Že dobrý boj s životem svedeme,
kus nebe že pro sebe urveme,
ty a já a naše štěstí...
Kdo že to na pozdrav mává zelenou ratolestí?
Život! –
17