RUCE
Jedny drahé vzdálené ruce
moje vzpomínka miluje,
do dálky jim dobré vzkazy vzkazuje:
„Jste tím, čím jste,
jste takové, jaké vás znám –
radostný náraz jarního větru jsem, co vás mám.“
Podrobily si mnemne, a přec vládnu
jim,
na slunci jich mužnosti se hřeji –
pohladí mne, květem lípy sládnu
a vím:
pampeliškou na louce se směji.
Jsou moje potěšení nejčistší,
chápu: pro ně jsem se narodila, žiji, budu žíti,
se všech lučin světa donesu jim kvítí
a u jejich zasadím je cest,
poprosím o rosu s hvězd,
budu nad nimi bdíti.
Když o nich přemítám,
cítím nadlidskou tesknotu lásky,
jsem úsměv, slza i plam –
docela se jim daruji;
jsou potok, jenž šumí nad oblázky,
jsou vánek, jenž hladí mladé klásky
– a já je miluji!
Myslím na ně, a zpívá mi krev –
kde ony jsou, je všude kol zpěv,
zpěv činu a síly –
23
radost i útrapy práce je pošlechtily,
vše nejlepší ze sebe dávají kradí:
sen líbezný
vrátily mi mládí,
bílý sen princezny
o jednom císaři.
Jak jim to vděčnost má vynahradí,
jak jim poděkuješ, srdce-vladaři?
Našli jsme se slavnou náhodou
převysoko v horách, kde se vesna smála,
když jsme putovali za překrásnou svobodou,
z jednohlasé písně dvojhlasá se stala;
my, čtyři ruce,
přetížené vším, co jsme chtěly dát,
po čem nikdo v celém světě neměl hlad,
my, čtyři ruce,
jež se teď tiskneme na dálku,
blaženě jsme ustrnuly v sobě;
léto nám dalo sladkou zahálku,
slunce a štěstí,
lámaly jsme radost jako ratolesti
života k zdobě...
Řekli jsme si:
„Pohladit hvězdy je naše touha,
je-li cesta k nim dlouhá,
ve dvou snad kratší bude...“
Potom jsme slyšeli, léto jak hude
na rozmarnou flétnu...
Vzkřik srdce – pták: „Vzlétnu!“
Po horách letěla zvěst:
ti zpupní, hle, dotkli se hvězd!
Taková byla láska...
24
Pak jsme se loučili. Uzrál čas,
podzimní les mlčel zlatým tichem:
„Má, dcerko, jsi má!“ vzkřik’ bujarý hlas
a všemohoucím, šťastným cink’ smíchem.
„Než srdce si výskne na cestu,
ukáži horám svou nevěstu!“
Hořelo srdce, hořela hlava, hořelo oko.
Silácké ruce zvedly mne převysoko.
A ty silné, vzdálené ruce
moje vzpomínka miluje,
do dálky jim po oblacích vzkazuje:
„Myslím na vás a překrásně je mi,
nevěřte, že jsme se rozloučili,
na dálku se tiskneme co chvíli,
věrnost vám slibuji na této zemi,
ve vaší péči bezpečně se mi daří.
Dokud mne chránit budete,
můj úsměv žal nepřemůže,
Za to, že jste plny štědrosti,
dám vám prosté, jednoduché radosti,
za splněný sen o císaři
dám vám kus krásného domova:
pokvete
pro vás nachová
lidského štěstí růže...“
25