MODLITBA
Maminko,
přesvatá vzpomínko,
anděli bílý,
v nejtěžší života chvíli
halím se v oblak Tvé něhy,
v slz oceán bezebřehý...
Pláču a modlím se: „Jsi-li,
potěš mne, obláčku bílý,
plameni čistý, novorozený,
oviň mne teplými rameny,
v borovic žhavém výdechu
pošli mi útěchu,
Své pošli mi v lučním vánku:
„Můj statečný kapitánku!“
Řekni mi ústy letního dne,
ať žal mne nerozdrtí:
„Zoufalství není bezedné –
láska je silnější smrti...“
Maminko, sestřičko lilijí,
čí slzy ránu mou omyjí?
Hleď, svět je malovaný,
svět nedbá mojí rány – –
Červenec, sluncem spálený,
polmi jde s hnědými rameny,
růže kvetou, slunce svítí,
lípy voní, voní kvítí,
jenom ta rána,
jenom ta rána
boleti nepřestává,
vším rozdrásávána:
30
lip vůní, sluncem, růžemi,
vším krásným a sladkým na zemi,
čím života hovoří sláva.
Maminko jediná, svatá,
maminko nanebevzatá,
nestýská se Ti v ráji?
Tvé věci se po Tobě ptají:
v květníčkách Tvoje květiny,
barvínek nevinný,
fuchsie, pelargonie,
oleandr, hortensie,
Tvá myrta steskem uvadá,
lipami voní Tvá zahrada
a úsměv posílá známý
stráň zelená s pěšinkami,
jež zvaly Tě ještě včera –
vše bolest je tisícerá – –
Maminko vysvobozená,
z plamenů narozená,
kdo žal jak Ty tišit zná růžemi?
Zdá se mimi,
kdybych tisíc let byla živa,
má radost už nezazpívá. –
Zdá se mi, že Tvůj sladký zrak,
jenž vždycky se díval do oblak,
jenž nikdy nic neviděl zlého,
clonou hvězd na mne se dívá – –
Utěš plod života Svého:
nauč mne hrdinně unésti
ohromné břímě bolesti,
nauč mne sebe zapříti,
31
jak Tys to uměla za žití,
dej svému ohni vzplát ve mně
a lehčí mi bude země – –
Modlím se v nejtěžší chvíli:
„Maminko, obláčku bílý,
k domovu svému, k nebi pluj,
na srdce v slzách pamatuj!“
32