LÁSKA
Tvá bolest vyjíždí do světa
a já jí nastavuji prsa, aby mne ranila.
Vidím všecky tvé úsměvy, jež spálila,
ty pučící i ty nezrozené,
které mohly hřát a kvésti,
nebýti tvrdé života pěsti,
která je před zrozením uškrtila.
Nikdy jsem nevěděla, co je to „milá“,
dnes to vím:
(včera jsem snila,
dnes bdím)
ne písnička, radost, pohýčkání,
ne chladný větřík v polední stráni,
ne letní bouřky šťastných slz,
ne úsměvy, jak motýli plápolající,
ne polibky, k vášni dozrávající,
ne zářící oči, zářící hlas, zářící líc,
nic z toho, co jsem myslila –
něco víc, něco daleko víc:
hojivá dlaň, jež slzy stírá,
náruč, jež hoře tišivě svírá
a konejší,
statečnost, jež není vezdejší,
srdce, jež klade se cizí bolesti na koleje,
aby je přejela,
které si přeje,
které si horoucně přeje
přibít se na kříž druhovy úzkosti
a zbavit ho zlého,
veliký život, jemuž umříti pro drahého
jest samozřejmostí...
33
Není tedy láska: klást kytice na prsa,
ale lámat ve dví těžce dobytý chléb i trny,
všecky své naděje vyslat – pokojné srny –
aby utvořily špalír cizí bolesti –
cizími trny se oplésti.
Láska tedy praví:
„Na druhého vždycky pamatuj!“
Chudobu blahoslaví:
„Tys domov můj,
je-li on v tobě doma!“
Bolesti řekne pevnýma rtoma:
„Odnauč mne přec plakati!“
A trpké chvíli:
„Trhej vše kolem sebe,
děkuji ti za blesky s nebe,
rostu jimi do vzdoru, síly!“
A životu,
v prosebném šepotu:
„Toho, v němž se mi zalíbilo,
nezbav zlého,
mávej a volej na něho,
ať oheň tvůj v něm neschladne,
ať kytice blesků tvých nezvadne
v jeho rukou,
pro budoucí dobré dílo
ať vyroste mukou...
A zraje-li nadarmo neklidná krev,
a dozní-li zápasu kovový zpěv
dřívdřív, než bude dobojováno,
nebude-li nám přáno,
34
abychom zapálili svět
a byli v plamenech prví,
dej nám společně dohořet
a utonout v horoucí krvi,
když tvá bude, živote, sázka:
ať padneme spolu, ne každý sám,
tak jako zákony kázaly nám...“
Tak mluví k životu láska...
35