JEHO MATKA
Přemýšlím, jak bych jí nejkrásněj’ poděkovala
za to, že život mu dala.
Za jeho něhu, za to,
že v jeho srdci doluji zlato,
za modrý květ štěstí, jejž její mi pěstily dlaně,
za to, že nevykvet planě –
vím, je tak veliká – a já tak malá...
Má ruce zemdlené pracíprací,
a přec jak by z hedvábí byly:
co bylo v nich k boji zaň síly!
Kéž klidu v ně usednou ptáci!
Vždy znova
na rty mi stoupají děkovná slova:
„Ty, životem utýraná,
za trpká rána,
za horečné noci nad jeho kolébkou bděné
má vděčnost tě nezapomene!
Dobrého zrodila’s syna, vládcem je veliké říše...“
– – – – –
Přemýšlím, jak bych jí nejkrásněj’ poděkovala,
jak bych ji nejněžněj’ pojmenovala...
Říkám jí tichotiše:
„Maminko!...“
22