Dělník zpívá... (1898)

Verše, Adolf Bogner

Diplomatická verze Ediční verze
DĚLNÍK
ZPÍVÁ...
VERŠE ADOLFA BOGNERA.
Nákladem Jiřího Bečvana. – Tiskem P. Zapletala v Hranicích. 1898.
[1] PRÁVA VYHRAŽENA NAKLADATELEM.
[2] Svým drahým rodičům věnuje A. B.
[3]
Nuže, bratří, zapějte mi píseň, Nuže, bratří, zapějte mi píseň,
 nežli vnořím péro v kalamář, abych nepsal místo slasti tíseň, abych nebyl přede světem lhář. Již zpívá jeden. Tak zní to v uši, jak kladivem když v železo buší, mnohý by řekl: Krásný to zpěv! Však já v něm vidím dělníka krev. A druhý zpívá. Chřtán se mu úží, na krku kosti zříš mu přes kůži. Zapěl by chuďas, zapěl by rád, však z jeho nitra ječí mu hlad. A třetí zpívá, líce své šklebě, zpívá o vodě, soli a chlebě, tak pěje z temna v modravou dál a v písni jeho ukryt je žal. Dosti, bratři, dosti zpěvu toho, již se ruka péra chopila, píši již, vím písní mnoho, mnoho, hlava moje je z nich opilá. [5]
TUŽBA. (P. P. IG. REICHOVI.)
Když k práci chvátám z rána, noc ještě vlahá dýchá, a na nebi tisíce hvězd spřádá kouzlo ticha. Mé oko zírá s úžasem na operlenou báň, a v mžiku slza horká mi skane na mou skráň. Pak šeptne toužná slova můj rozechvělý ret: „O kéž bych mohl jednou k vámvám, hvězdyhvězdy, zaletět!“ 7
JARO V ZIMĚ.
Padá sníh! Třeba zima se mnou chvěje, přece krásné jaro hřeje z oček Tvých! Krutý mráz! Pouze ze tvé krásné tváře příjemná plá slunka záře – jaro zas! Padá sníh! Posněžena každá snítka – a já přece trhám kvítka se rtů Tvých! 8
SESTRÁM.
To bylo poupat na jednom keři – sedmero hochů a dívek šest, to byla krásná, lupínků plná jak vonné lípy ratolesť. Však osud strhal poupata s keře a podzim lístky s větvice svál, sebral nám bratry, sestřinku milou a nás zde v světě zanechal. Dnes sám zde trávím ve vašem kruhu, však slyšteslyšte, sestry, povězte mi, poupátko jsem-li já mezi trním, či trn jsem mezi růžemi? 9
PRO VDOVCE. (KARLU LUTINOVI.)
Hádaly se dvě panenky pro vdovce, když máchaly sukýnky své v potoce. Jedna děla: „Musí býti můj a punkt; tatínek mu slíbil pole a náš grunt!“ Druhá chutě zasmála se: „Hloupá řeč! u nás nechtěl žádné jmění, mne chtěl přec!“ Prvá s pláčem namočila sukničku: „Já mu dala závdavkem již hubičku!“ „Co mi po tom! Já mu dala sladké dvě; ten si musí, chtěj neb nechtějnechtěj, vzíti mě!“ Hádaly se dvě panenky o vdovce, posléze se vymáchaly v potoce! 10
STARÝ MLÁDENEC.
Sedával vždy v koutě, divná jest to věc, říkávali o něm, že jest mládenec. Ač mu vrásky kryly,kryly jeho čelo, líc, z toho si hrdina náš nedělal nic. Vyhledal si děvu šumnou za ženu, rychtářovic mladou hezkou Mařenu. Ale brzo poznal něžné lásky sen, brzo zkusil tíži ruk mlaďoučkých žen. Žínka skládala jen tisíc k tisíci, a muž chudák úpěl v jejím střevíci. Nyní sedá v koutě ženat mládenec, hladí si na zádech modrý růženec. 11
NENÍ SNAD TOLIK...
Není snad tolik zpěváků v zeleném lesním háji, co slaďounkých těch polibků mé bledé rety znají! Není snad tolik hvězdiček tam na nebeské pláni, co jsem své děvě hubiček nasel na její skráni! Že pravdu dím, sám měsíček mi hlavou pokyn dává, on svědkem jest těch hubičekhubiček, když večer hlídkou stává! 12
MÁ DÍVČINA.
Za městečkem na kopečku vesnice, v té přebývá moje milá děvice. Jest to něžný jara kvítek nevinný, nejhezčí snad z celé této dědiny. Hlavinku má kadeřavou, černý vlas, jak pěnice v šumném háji milý hlas. Rety krásné, jako růží jarních květ, na nich střádá pro hošíka sladký med. To jest láska mého žití jediná, toto poupě, tato děva nevinná. 13
ZTRACENÁ HVĚZDA. (ADĚ BR.)
Po nebi plují hvězdičky, jak milé, družné sestřičky, a provází je měsíček, jak láskyplný bratříček. Každý se blahem usmívá, když na ten sbor se zadívá. Já též jsem zíral jeden čas s radostí na ten zlatý jas, a zvláště jedna hvězdička mi klesla v nitro srdíčka – vždyť její krásná, zlatá tvář mi jevila mé děvy tvář. Rád pod nebem jsem sedával a hvězdičku tu hledával, já poznal ji v těch tisícech po jejich krásných, zlatých snech. I když jsem lehal do lůžka, tu jako jasná světluška zírala oknem na mou tvář, a ona, by mne uspala, se vždycky na mne usmála. Když jsem se v noci probudilprobudil, můj zrak vždy v okno zabloudil, 14 v kterémž můj rozespalý hled,hled vždy našel zlatý hvězdy sled – tak moje hvězda nadějná na stráži stála do rána. Dnes zas pod nebem sedávám a hvězdičku svou hledávám, však čekám marně – hvězdička zmizela ze stád měsíčka, již shasl navždy její lesk a zanechal mi v srdci stesk! 15
VEČERNÍ STRÁŽCE.
Proč se ten měsíček na nás tak zadívá, když mě má dívčina po tváři hladívá? Proč se ten měsíček,měsíček tak mile usměje, když se v mé náručí,náručí dívčina zachvěje? Proč as ten měsíček tak jasně zazáří, když se můj octne ret dívčině na tváři? Proč se ten měsíček tak mračivě dívá, když se má milená se mnou rozcházívá? Pověz mimi, měsíčku, proč nás tak prohlížíš? Snad nám to spojení naše tak závidíš? Měsíčku milený, zapuď tu závisť zlou, máš tolik družek kolkol, namluv si některou! 16 Namluv si některou, líbej jí její vlas, jest-li to neumíšneumíš, přiučuj se od nás! – – – – – – – „Bláhový hošíku, nezávidím ToběTobě, ale rád pohlížím u večerní době na milou dvojici, kterak se objímá, jak na se pohlíží zářnýma očima. Ten obraz kouzelný často mnou zachvěje a ret můj rozjařen mile se usměje. Nežel a netruchli, přeju ti štěstí tvé, věřvěř, dal bych pro vás jas i všecko zlato své! Pro to se nesužuj, že na vás pohlídám, vždyť za to poklad tvůj noc celinkou hlídám!“ 17
RUŠITEL. (Andě.)
Proč jen ten ponocný krajinou houká, když mi můj hošíček,hošíček do očí kouká? Vždycky nás vyruší, když se chcem líbat, takže se musíme s polibky skrývat. Vždycky ty líbánky milé a sladké změní nám ponocný z dlouhých – na krátké. Kdybys ty, ponocný, znal city lásky, běžel bys zulíbat své ženě vrásky. Ale, že o lásce pramálo soudíš, opustíš žínku svou a nocí bloudíš! Proč jen ten ponocný krajinou zvučí, když mě můj miláček lásku znát učí? 18
POD HVĚZDAMI.
Já šel jsem s Tebou jedenkrát za svitu hvězd a měsíčka, my zírali jsme v oblaka, brzo-li spadne hvězdička. Já svíral jsem Tě v náručí, Tvé srdce na mém klepalo, a očko Tvoje modravé do nebe stále zíralo. Však nadarmo, jak na vzdory hvězdička s nebe nespadla, a naše toužná naděje nám docela se rozpadla. Stáli jsme dlouho v mlčení v objetí lásky milostném, a já jsem hledal štěstí své v modravém, krásném očku Tvém. Ty’s nachýlila toužebně ku mojí – svoji hlavinku, a já se tenkrát zapoměl a vtisk Ti na rty – hubinku! Já šel jsem s Tebou jedenkrát za svitu hvězd a měsíčka, a čekali jsme tak dlouho, až spadla – zlatá hvězdička! 19
POLIBEK.
Co se asi v polibku čarovného skrývá, že po něm tak lahodně kolem srdce bývá? Co v sobě ten polibek kouzelného chová, že vždy po něm budí se opět touha nová? Co ten čárný polibek v sobě asi pěstí, že se srdce zachvěje jako plno štěstí? Je to kouzlo podivné k sobě sblížit rety, zdá se ti, že okoušíš všeho světa květy! V každém sladkém polibku kvíteček se kryje, i bolesť jím zaženeš, když ti v hrudi ryje. Když ti hlavou zmítají neveselí snové, polibek ti přinese krásné snění nové! 20 A když jasné oko tvé,tvé tone někdy v mlze, polibek ti vyžene z oka Tvého slze! Polibek Tě nepustí v náruč bouři, hněvu, ba, ten tě i donutí v žalosti ku zpěvu! Protož, kdo’s jej nepoznal, v kraje lásky cestuj, vyhledej si růžný květ, pak polibek pěstuj! 21
ACH, AŽ JEDNOU... S. k. V.
Ach, až jednou lidu zloby ustelou mi postel tvrdou, zbudou přece jedny oči, které pro mě plakat budou. A pak – až mé tělo chladné zasypají černou hrudou, zbudou přece ještě rety, jež se za mě modlit budou. A až jednou z těla mého,mého pouze holé kosti zbudou, naleznou se přece ruce, jež mým troskám žehnat budou. A až všem se hrob můj stane přátelům mým trpkou nudou, naleznou se přece nožky, jež ku hrobu chodit budou. A až na mém černém hrobě pouze trávná stébla zbudou, naleznou se přece prsty, jež tam květy pěstit budou! 22
PRVNÍ MYRTY KVĚT.
Pěstila jsem za okénkem myrtu zelenou, denně jsem ji zalívala, při čemž jsem si vzpomínala na útěchu svou. Na útěchu, – na hošíka, jenž v cizině dlel, s nímž jsem myrtu zasadila, než jsem se s ním rozloučila, nežli odešel. „Pěstuj ji“,ji,“ – tak pravil ke měmně, „než se vrátím zpět; zalívej ji každé ráno, by mi bylo jednou přáno uzřít její květ!“květ! „AžAž se tato octne v květě, tenkrát přijde čas, že tě budu svojí zváti – tenkrát musíš uchystati skvělý, zvučný kvas!“ Právě první dnes se zjevil na mé myrtě květ, hoch se dosud nenavrací, aniž ví, že milku ztrácí, že opouští svět! 23 Umírám, – kdo mému hochu asi vypoví, jak mi zdobil v rakvi hlavu naší lásce na oslavu věnec myrtový? Buďte s Bohem, moji drazí, já již umírám, vyřiďte, má dobrá máti, až se hoch můj jednou vrátí, že mu posílám první, jejž jsem vypěstilavypěstila, na mé myrtě květ, zjevte mu můj pozdrav slední, jejž mu šeptal v roznícení uvadlý můj – ret!“ret! 24
UKOLÉBAVKA.
Spi, můj drahý andělíčku, dřímej sladký sen; kolíbá tě tvoje máti, polibky ti spánek zlatí, dřímej sladký sen! Hajej, dadej, drahé dítě, kvítku lásky mé! Otec tvůj se nezná k tobě, ač jsi jeho vlastní robě, kvítku lásky mé! Blaze tobě, dokud žiješ v loktech matky své, až mě žaly ve hrob sklátí, musíš učiti se znáti, co jsou boly zlé! Blaze tobě, dokud neznáš lstivý, klamný svět, nevíš, že jsi srdce mého a milence nevěrného pohozený květ! Dřímej, dřímej, kvítku lásky, dřímej v klíně mém, máti tvoje tobě pěje, hořké slzy při tom leje nad svým sirotkem! 25
ÚTĚCHA.
Neplačte„Neplačte, neplačte, matičko zlatá, zítra je sobota – bude výplata. Jistě vám přinesu několik grošů, na trhu koupíte stravy do košů. NakupteNakupte, matičkomatičko, všeho, co třeba, nejdřív však hleďte jen na sůl a chleba.“ „Koupím ti na trhu, koupím ti všecko, – vždyť jsi můj živitel, mé drahé děcko... Vidím, že bída se odevšad zračí, – však ten tvůj výdělek na vše nestačí.“ „Zítra je výplata, neplačte, mami, sice se rozpláču sám také s vámi.“ 26
VZPOMÍNKA.
Pověz mi, ženuško, jak se ti líbím, – už nejsem takovýmtakovým, jakým jsem býval. Když si tak vzpomenu, vždycky se stydím, co jsem ti za hloupé písničky zpíval. Vždy jsem ti sliboval, že budeš paní, že ti dám služebnou, že budeš nad ni. Že budeš poroučet, rozkazy dávat, že budeš v hebounkých peřinkách spávat. Zatím však dřeme se dnem, nocí oba, při tom nás sužují hlad, zimy zloba – Zlačnělých žaludků písně nám hudou, z večera líháme na pelesť chudou. 27 Pověz mi, ženuško, máš-li mě ráda, vždyť já jsem netušil, co osud spřádá. 28
DĚDICTVÍ.
Pojď„Pojď, můj hochu, pojď do práce se mnou!“ takto ke mně kdysi otec děl, když mne vedl v dílnu začazenou: „Dři se, jako otec tvůj se dřel!“dřel! „DřelDřel jsem se a nemám pranic z toho – musíš hledět vyživit se sám, – ovšem při tom pomůžeš i nám, stál’s nás od dětinství mnoho, mnoho.“ Šel jsem tedy. S údivem jsem zíral na mozolnou svého otce dlaň a na bledou, vrásky krytou skráň, s které neustále pot jen stíral. – – – – – – – – – – – – – Prchl čas. Již otec doma tráví,tráví slední svého živobytí čas. Práce již mu zasněžila vlas, zrak mu vzala, sluch a celé téměř zdraví. Dnes já ve koleji jeho kráčím, bleď mi kryje mladou moji líc, a co mimo toho – ještě víc v potu mozolnou dlaň svoji smáčím. 29 Když tak patřím na své tvrdé dlaně, na ten trpký, horký, slaný pot, na tu smečku, jež mě čeká, psot, tu se žárem rozpálí mé skráně. Vzpomínka však, že též otec cedil proudy potu po tak dlouhý čas, vynutí mi z mého nitra hlas: „NelkejNelkej, hochu! Ty’s to po něm zdědil!“ 30
PO PRÁCI.
Pojď na klín, dítě moje drahé, já neviděl tě celý den! Ach, robátko, jsi celé nahé a v roztrhané košilce jsi jen. Jen počkej, duško, čas se změní, snad kdysi všechno tobě dám – a koupím tobě pěkné ošacení, jen až ten krejcar vydělám! „I hlad přestanu, tati, míti – též matinka přestane lkát? Ach, to budeme blaze žíti, věř, nevíš, jak mám tebe rád!“ A hošík otci ruku líbálíbá, vztahuje ručky k objetí, – dělník se mlčky k němu shýbá, líc slzou smáčí dítěti. 31
SLZA.
Ani mozol na mé dlani, ani pot na čele, skráni, ani žíly na mé páži, když se při práci vyráží, ani sluch můj, když se tratí, ani zrak můj, jenž se krátí – vše to nebolí mne tak, jako když tvé, drahá ženo, vidím srdce zkrváceno, když tě slyším bolně lkáti, nad chudobou naříkati, když tvůj slzný vidím zrak. 32
PRÁCI. (ADOLFU RACKOVI.)
Jsi ctěna jako bohyně! – a – pověz, kdo tě ctí?!! Ti, z nichž naděláš obryně a obry – – pouze ti! Do zlata by tě vsadit dal, tak onen má tě rád, jenž z tebe skvělý prospěch vzal a vybudoval hrad! Však ty jsi také prokleta! Víš, kdo tě proklíná??? mnohá, věř – tohoto světa žebrácká rodina. Tam stařec kráčí! Volej jej! Jde dál, – vzala’s mu sluch! Tam opět pán, nuž zavolej! Hle, dlí v něm pýchy duch! Tam žena tebou sedřená šíj skládá v kostnou dlaň, a jinde ruka šetřená kvetoucí hladí skráň. 33 Tak činíš pány – žebráky, pány ke stolu zveš – a ony chudé mrzáky –? – s těmi se pouze rveš! Čest dá ti, kdo od tebe bral slastí zde na světě, však kdo se s tebou zabýval – ten mnohý proklel tě! 34
OÓ NEZLOŘEČTE BRATŘÍM!
Ó neklňte bratřím, jež vlasti neznají, jež národnosti lají, ó neklňte bratřím. Ó neklňte bratřím, tam vlasť, tam jejich vládce, kde kývá na ně práce, – ó neklňte bratřím. Ó neklňte bratřím – jež národnosť svou mají tam, kde jim chleba dají – ó neklňte a nezlořečte jim! 35
BÍLÉ PANÍ.
K pánům chodíš sama vždycky jako besedou, kývneš na ně, oni táhnou bez bolestí za tebou. K chudáku však, Bože dobrý, jinak chodíš zas, sedřeš jej, pak hlad naň pošlešpošleš, nahotu a mráz. Nedbáš proseb – nedbáš pláče, když jej trápí hlad, když jej zima v údy štípe jako z lesní sluje had! – – – – – – – – – – Až jej ztrápíš, že jest chuďas kůže jen a kost, teprv přijdouc kývneš kosou: „Nuže, pojď, máš toho dost!“ Přijdi raděj, přijdi sama! Nahotu a hlad pošli raděj někam jinam, kde by mohli, víš, co brát! 36
SKÝVA CHLEBA.
Snídal. Práci nezastavil, kousek chleba v ústech žvýkal, snídal, ale do ocele vesele kladivem třískal. Se špalku mu skýva spadla, dělník mrkl po ní okem, kladivo mu ťalo v ruku, – krev se řine prudkým tokem. Zaťal zuby, zvedl skývu, skryl ji v kapse u kabátu, za obvazek sloužilo mu kus podšívky z jeho šatu. – – – – – – – – – – Je po práci. Kráčí domů. V ústrety mu dítko chvátá: „Otče, otče, neseš chleba?“ Od domku zní: „Táta, táta“...táta...“ „Zde mám kousek od snídaně!“ sahá otec v kapsu svoji – však podivno, proč se dítko ve svém hladu chleba bojí? Pohled’ na tu černou skývu, uzřel krevné kapky svoje: „Neboj se, mé dítě drahé, s chutí jez, toť krev jest moje!“ 37
DOBROU NOC.
Oblekl si modré plátenice, kabát; čapku na hlavu si dal. Zlíbal ženu, dětem zlíbal líce, a tak do práce se z domu bral. „Dobrou noc“,noc,“ tak šeptal na rozchodné, „spěte sladce, opatruj vás Bůh. Jdu do práce, nebezpečí hodné; snad se zříme – již mě volá druh“.druh.“ Odešel a sotva břesklo ráno, děsná zvěsť – v šachtě se výbuch stal, na sta lidí jest v ní pochováno, všude nářek vdov a dítek žal. Večer líbal ještě děti, ženu; dobrou noc jim šeptal jeho ret – Zdaž již v duchu tušil onu změnu, že do rána zmizí v lepší svět? 38
DĚLNÍKOVA NEDĚLE.
Neděle. Již slunce vzešlo. Z věže volá zvonů hlas, lid se schází v chrámu síni – pobožnosti nastal čas. Varhan jasné zvuky plynou svatolodí chrámovou, každý ret se pohybuje písní aneb modlitbou. Jen ten dělník poutem spjatý nezná Bohu určen’ den, vzdálen chrámu ve svém díle pobožnosti tráví sen. Místo zbožných varhan tónů,tónů kladiv velkých slyšet tluk, místo jasných z věže zvonů povelů jen drsný zvuk. A ten šum, jejž tuto slyší, není chrámový to zpěv, nýbrž jako na pustině divé zvěře bujný řev. 39 Není divu, že pak dělník srdce má jak z ocele, když tak ztráví v celém roce v bahně hříchů neděle! Neděle; již slunce vzešlo, z věže volá zvonů hlas, pouze dělník nepospíchá: k pobožnosti nemá čas. 40
MODLITBA DÍTKA.
Pomodlím se za tatínka hezky vroucně otčenáš, však mu za toto, Pane BožeBože, zdraví, sílu k práci dáš. Za matinku také jeden, že nás učí Tebe znát, že nám v ústa všecko dává, třebas sama trpí hlad. A za sebe ještě třetí, abych brzo velkým byl, abych otce a matinku také někdy vyživil! 41
V DÍLNĚ.
I. Dílna. Stroje syčí jako hadi v lese, dělník chuďas při práci se třese, aby řemen nohu, aneb ruku nevyrval mu. NedejNedej, BožeBože, muku! Dělník vzdychne, oko jeho zírá v konec dílny. Kolem tma je čírá, jen na konci lampička plá čistá, ozařujíc kříž a tělo Krista. „Pomoz, pomoz, přej mi, Pane, síly, posil, posil,posil zmožené mé žíly, požehnej mi na můj život celý. Bože milý, drahý Spasiteli!“ Povzdechl si, znova k práci sahá, snad mu v ruku vjela nová vláha. II. „Dej práci naší zdar!“ tak rety pějí,pějí tam v dálnou, modrou končinu, s všech retů slova ta se lejí a letí v slastí otčinu. „Ó Bože, přej zdar práci naší, tak mile s kříže na nás zříš, 42 ač mnohdy řev náš Tebe plaší, přece doufám, že nás vyslyšíš. Ty zíráš na nás s dřeva kříže, zříš na náš pot, na těla zmar, ó ubeř nám té drobet tíže a uděl práci naší zdar. Ač v divokosti často díme, že všechno šalba jest a klam, přec v mysli zcela jinak sníme: „OO Bóže, Bóže, odpusť nám!“ 43
SMUTNÝ OBRÁZEK.
Sem„Sem, bratří, sem! Zde blaho naše, zde v krčmě utopíme žal, zde koupíme si dobrý rozmar za ten groš, co kdo vydělal.“ „Sem prchněme, sem, drazí bratří, zde necítíme žízeň, hlad, zde najdem všecko, všecko, všecko, co který jí a pije rád.“ „A žena s dětmi? – Nechať žebrá, ten malý groš jí nestačí nahotu skrýt a chřtány plnit, nechť žebračí, nechť žebračí!“ – – – – – – – – – – – – – Noc. Dělník spitý beze groše vrhá se lůžka na pelesť. Z kouta pláč ženy, – dítek nářek – on notí si: Buď práci česť! 44
SVÝM DRUHŮM.
Jedna mysl, jeden duch v nás žije, bratrství nám drahým heslem jest – jedno srdce v ňadrech našich bije. Jedna touha, jedna tužba čistá, jedno povržení, jedna česť, jeden odjezd a jen v jedna místa. Jeden Bůh a jedna víra svatá, od otců a matek zděděná, jedné lásky jedna studně zlatá. Jedna naše, jedna vezdy sláva, jedním kvítím suchým zvěnčená, s nímž jest jedna ozdobena hlava. Jeden žal v nás, jedno naše všecko, jedna naše radosť, jedna slasť, jedna rodná víska, jedna vlasť, jedné dobré matky jedno děcko. 45 OBSAH.
Tužba87 Jaro v zimě8 Sestrám9 Pro vdovce10 Starý mládenec11 Není snad tolik...12 Má dívčina13 Ztracená hvězda14 Večerní strážce16 Rušitel1718 Pod hvězdami19 Polibek20 Ach, až jednou22 První myrty květ23 Ukolébavka25 Útěcha26 Vzpomínka27 Dědictví29 Po práci31 Slza32 Práci33 Ó nezlořečte bratřím!35 Bílé paní36 Skýva chleba37 Dobrou noc38 Dělníkova neděle39 Modlitba dítka41 V dílně42 Smutný obrázek44 Svým druhům45
E: av; 2004 [47]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bečvan, Jiří; Zapletal, Prokop
(Nákladem Jiřího Bečvana. - Tiskem P. Zapletala v Hranicích.)

Místo: Hranice

Vydání: [1.]

Počet stran: 47

Věnování: Bogner, [?]; Bognerová, [?]
(Svým drahým rodičům věnuje A. B.)