ACH, AŽ JEDNOU...

Adolf Bogner

ACH, AŽ JEDNOU... S. k. V.
Ach, až jednou lidu zloby ustelou mi postel tvrdou, zbudou přece jedny oči, které pro mě plakat budou. A pak – až mé tělo chladné zasypají černou hrudou, zbudou přece ještě rety, jež se za mě modlit budou. A až jednou z těla mého,mého pouze holé kosti zbudou, naleznou se přece ruce, jež mým troskám žehnat budou. A až všem se hrob můj stane přátelům mým trpkou nudou, naleznou se přece nožky, jež ku hrobu chodit budou. A až na mém černém hrobě pouze trávná stébla zbudou, naleznou se přece prsty, jež tam květy pěstit budou! 22