DĚDICTVÍ.

DĚDICTVÍ.
Pojď„Pojď, můj hochu, pojď do práce se mnou!“ takto ke mně kdysi otec děl, když mne vedl v dílnu začazenou: „Dři se, jako otec tvůj se dřel!“dřel! „DřelDřel jsem se a nemám pranic z toho – musíš hledět vyživit se sám, – ovšem při tom pomůžeš i nám, stál’s nás od dětinství mnoho, mnoho.“ Šel jsem tedy. S údivem jsem zíral na mozolnou svého otce dlaň a na bledou, vrásky krytou skráň, s které neustále pot jen stíral. – – – – – – – – – – – – – Prchl čas. Již otec doma tráví,tráví slední svého živobytí čas. Práce již mu zasněžila vlas, zrak mu vzala, sluch a celé téměř zdraví. Dnes já ve koleji jeho kráčím, bleď mi kryje mladou moji líc, a co mimo toho – ještě víc v potu mozolnou dlaň svoji smáčím. 29 Když tak patřím na své tvrdé dlaně, na ten trpký, horký, slaný pot, na tu smečku, jež mě čeká, psot, tu se žárem rozpálí mé skráně. Vzpomínka však, že též otec cedil proudy potu po tak dlouhý čas, vynutí mi z mého nitra hlas: „NelkejNelkej, hochu! Ty’s to po něm zdědil!“ 30