PO PRÁCI.

Adolf Bogner

PO PRÁCI.
Pojď na klín, dítě moje drahé, já neviděl tě celý den! Ach, robátko, jsi celé nahé a v roztrhané košilce jsi jen. Jen počkej, duško, čas se změní, snad kdysi všechno tobě dám – a koupím tobě pěkné ošacení, jen až ten krejcar vydělám! „I hlad přestanu, tati, míti – též matinka přestane lkát? Ach, to budeme blaze žíti, věř, nevíš, jak mám tebe rád!“ A hošík otci ruku líbálíbá, vztahuje ručky k objetí, – dělník se mlčky k němu shýbá, líc slzou smáčí dítěti. 31