ZTRACENÁ HVĚZDA.

Adolf Bogner

ZTRACENÁ HVĚZDA. (ADĚ BR.)
Po nebi plují hvězdičky, jak milé, družné sestřičky, a provází je měsíček, jak láskyplný bratříček. Každý se blahem usmívá, když na ten sbor se zadívá. Já též jsem zíral jeden čas s radostí na ten zlatý jas, a zvláště jedna hvězdička mi klesla v nitro srdíčka – vždyť její krásná, zlatá tvář mi jevila mé děvy tvář. Rád pod nebem jsem sedával a hvězdičku tu hledával, já poznal ji v těch tisícech po jejich krásných, zlatých snech. I když jsem lehal do lůžka, tu jako jasná světluška zírala oknem na mou tvář, a ona, by mne uspala, se vždycky na mne usmála. Když jsem se v noci probudilprobudil, můj zrak vždy v okno zabloudil, 14 v kterémž můj rozespalý hled,hled vždy našel zlatý hvězdy sled – tak moje hvězda nadějná na stráži stála do rána. Dnes zas pod nebem sedávám a hvězdičku svou hledávám, však čekám marně – hvězdička zmizela ze stád měsíčka, již shasl navždy její lesk a zanechal mi v srdci stesk! 15