Chodský písně
V Praze 1926
Nakladatelství J. Otto,
společnost s r. o.
[1]
Zpěvačce chodských písní
paní
Elle Musilové-Kreslové,
koncertní pěvkyni v Domažlicích,
v srdečném přátelství
A. K.
[3]
Zpěvačce chodských písní.
Dyž sem tě slyšíl zpívat,
zpěvačko náše mladá,
já cítil, kterak slza
se do vočí mi vkrádá.
Mňe sevřílo to srce,
prsa se počla dmouti,
ha bulo mi tak, jako
bych nemoh vydyjchnouti.
To bula náše píseň,
teskná i čtveračivá,
jako hdyž náše divče
si něhde v poli zpívá.
Jak ze sturánky čistý
by tóny ty se vzely,
5
neb křivánek se vznášel
vysoko nad jetelí.
Jako by vonílo to
na louce nebo v myti
vod bloudí, vod fialek
ha Dorotího kvítí.
Takuvým písním teký
nás hučívala máma,
ha mňe se zdálo: mladost
má přišla ke mňe sama.
Naposled eště přišla
ha s bohem huž mi dává,
hale svým bílým šátkem
mi eště z dálky mává.
V Klenčí 1925
6
Hu vokýnka.
Má Hančičko, mám tě rád,
nechce se mňe hani spát,
buru s tebou hu vokýnka
do bílýho rána stát.
Di, muj chlapše, di huž, di,
ajť tě nihdo nevidí,
dyby tě tu něhdo viděl,
zkusila bych vod lidí.
No tak, já huž tera du,
zyjtra možná nepřídu. –
Počkyj, chlapše, nepospíchyj,
dyjť máš času hromadu!
7
Teký chodská.
Jindřichu Š. Baarovi.
Tak huž stát náš máme,
staví se ha bílí,
hale na Chody ste
při tom zapomíli;
na ty, co hlídali
každou branku v hvozdě –
haby, až se zpomí,
nebulo jen pozdě!
Myslíte, že šecko
sou kontrachty míru,
hale my strach máme,
že to jen hrst pyjru.
Šak ty perkameny
náše teký vzeli,
fik, fik, jednim rázem
přestříhli je celý.
8
Že sme přečkáli tu
i ty Lomikary,
nic nám nezpomohly
perkameny starý,
hale že sme míli,
huž v tý starý době,
jiný, eště lepčí,
skrytý šichní v sobě.
Ha na tich tám stálo,
že my věrni rodu
krev ha život dáme
za řeč, za svobodu;
ha to náše srce
na krvavyjch tkaních
visílo tám samo
jako pečet na nich.
9
Němec povalenyj
líže sobě rány,
hale až von stane,
zabouchá nám v brány;
bure mstít se krutě,
bure mstít se prudce,
proto psa jen k boku
ha ten čakan v ruce!
Šak se hubráníme,
ajť i chtivyj vraždy,
perkamen náš v sobě
bure-li mít každyj,
nedá-li se zmiklat
léčkou hani svodem,
bure-li z nás každyj
v našom státě Chodem!
10
Škalník.
Viděli ste, lidi, něhdy kalníka?
Dyjť pryj lidem hukázal se
tůlika.
Vyletí von vod Kodova
ze škály,
tak jako hdyž pometlo se
zapálí.
Do stavení komínem pak
vjede vám,
smetanu ha máslo slízne
ha ten tám.
Mlsounom je hu nás dobře,
panděto,
do snid máslo, na škalníka
svede to.
11
Sen.
Viděl jsem tě v noci dnes,
hubjičko má rozmilá:
ve snach se mnou dovíkam
nad zemí si letíla.
Já se držíl ruky tvý
ha tak sem se v mráky nes,
myslil sem si: anděl sám
vodvádí mi do nebes.
Hale hdyž sem zbudil se,
to sem tě bul, divče, rád,
dyjť my teký na zemi
můžem ráj si hudělat!
12
Stará mluva chodská.
Prof. Dru J. Thomayerovi.
Stará mluvo chodská, jaká je tě škoda,
že se ztrácíš hu nás jako vězdy za dne,
jako by kus naší zemi vzela voda,
jako hdyž kjet z jera do potoka spadne.
Málo huž se mluví, jak dědci mluvili,
pořád víc z tý naší starý mluvy mizí,
jako bysme za ni, hínaj, se stydíli,
milyjší nám bulo šecko nový, cizí.
Řekneš starý slovo, tak tě pěkný zdá se,
a huž hulekneš se, jako při zlým říchu:
vohlídneš se strachem po tý mladý chase,
ha ta se tě vzadu vyšklebuje v smíchu.
No, huž s Pánembohem! Šecko mňení tary
na božím se sjetě ha tak ta řeč teký,
13
hale přec mňe líto naší mluvy starý,
jako by s ní mizíl i cit teplyj, mňekkyj.
Ta humíla znít! Tak jádrně ha rázně
ha zas mízala se, bula sladkosť samá,
jako by bouch táta na stůl bez vší bázně
ha zas jako by tě hladila tvá máma.
Jako by tě derekděrek houpal na kolenou,
pohádka vstříc dyjchla v čase, hdyž sou přásky,
jako bysi slyšíl, hdyž se z jera ženou,
náše vody zvučít mílo přes voblázky.
Huž je šemu konec, vodploulo to kamsi,
jináč hučit děti pryj je zapotřebí.
Přemujmilyj Bože, něhdy myslívám si,
asli burou dědci rozumít jim v nebi?
14
Boží soud.
Lomikar sedíl hu stolu
(co v senci světál v plápolu!),
pozval si pány, šlechtice
ha sám pjil ze všech nejvíce.
„Ha páni moji!“ – smíl se jen –
„dnes zrovna je to rok ha den,
co zpupnyj rebel, drzyj chám
mňe na soud boží volál tám.
Von vověšenyj s čakanu
na věčnou visí pohanu,
ha já tu dodnes plnyj sil.“
Ha zase číši zdvíh a pjil.
„Sou zkrocený, sou bez síly,
co robotovat nechtíli,
15
jim práva vzel jsem, lán i les,
je vojskem tisk, vrh do želez,
ha tichá huž má každá ves.
Sou hubitý ha v soužení,
jim dáno věčný mlčení!
Tak na konec přec přišel zdar!“
Ha zas číš zvrátil Lomikar.
„Mám hamry, pece, hutníky
a houžitek z nich veliký:
tepřiva íčko těší sjet
a chci tu byjt pár hezkých let.
Běž, chlapše, nový pro víno
ha ty poj, cháme Kozino,
poj podívat se, rebele,
jak píju tary vesele!“
16
Zvíhli se páni v tý chvíli,
haby na tuto připjili,
hale v tom jako v průvanu
zaplákla sjetla na stranu.
Puch jako z hrobu sencí táh,
hubrus se zvíhal, praskal práh,
že se až votřís mnohyj pán:
vopravdu – dveře dokořán.
Ha Lomikar, co žil tak rád,
na židlici svou zpátky pád,
ha voči k dveřím hupíná:
ve dveřích stojí – Kozina.
Jak plent tám stojí, jako duch
ha na krku má rudyj pruh,
nic nemluví, nic neříká,
17
jen vočma duši proniká
ha prstem volá říšníka.
Ten eště svoji ruku zpřáh
jak na vobranu v mrákotáchmrákotach
ha potý hlyjb se překotil,
křeč v tváři svý, v sloup voči míl.
To shon bul v zámku! Za chvíli
huž humíráček zvonili,
však ve vsích sedlák, skrčen v kout,
si šeptal: „Přec je boží soud.“
18
Boží muka.
Hu Tranova stojí
boží mučení:
sloup na štyrhraným to
slným kameni.
Hu božích muk lezdos
voči vosuší,
hdyž ho něco trápí,
tíží na duši.
Hale jako by se
šichní dohodli,
hu tántich se nihdo
z našich nemodlí.
Dyjť je postavili,
haby vodpustil
19
Pámbů Lomikaru,
že krev naši pjil.
Nihdo nekleká tu,
ruce nespíná,
haby nehněval se
v nebi Kozina.
Leda, do de kolem,
že si něhdy zdych:
Chraň nás šechny Pámbů
ďáblů takuvyjch!
20
Janu Fr. Hruškovi.
Dávno huž, co nehlídáme
královskyj náš hvozd,
haby se k nám nepřivalil
nevítanyj host.
Hale jeren přece hlídá
slávu našich práv
ha tich staryjch Chodů mluvu,
vobyčij ha mrav.
Habysme nezapomíli,
co náš byjval rod,
karak humíl, přemujmilyj
Bože, bjít se Chod.
Našich divčát písně hlídá
jako dukátky
21
ha dyž máme kudibala,*
starý pohádky.
Haby se nic neztratílo
z tuztich věcí všech,
vostálo nám i tich staryjch
srce – k slávě Čech.
Ty tám naše perkameny,
šecko vzel huž ďas –
jeho písma věčně věkuv
burou Chodů hlas.
Pámbů dyj mu zato zdraví,
že tak vo nás dbál
ha že dycky lid svůj chodskyj
tůlik miloval.
* černou hodinku.hodinku
22
Lidská zloba.
Před tou lidskou zlobou
těžko skryjt se v sjetě,
skovyj se hde skovyj,
najde, hudluje tě.
V Klenčí pěknyj kostel,
tám já na pout puru,
k svatýmu Martinu
modlit se tám buru.
Té tvuj svatyj, chlapše,
pomůže nám znova,
von do svýho pláště
voba dva nás sková.
23
Na Haltravě.
Václ. Malému.
Vysoko se k nebi ten náš Haltrav zvíhá
ha tám na ňom v lese samý černý škály;
té tám krása, pane, hdyž mhly spadne tíha,
dovíkam až vidět, hdyž sou časy stálý.
V mechu vodpoč milyj, vokřijou tě voči,
srdce touhou lítat se až zašebelí,
přes propast se koukáš, přes les, přes húbočí,
kerak způrovna tám leží kraj náš celyj.
Tary dole Klenčí ha kus dále Díly,
Postřekovskyj rymík, Tranovo i Hrádek –
ha tich kopců modryjch! sta jich vyskočily,
jako by se jeren dostál do pohádek.
24
Slnice se bělá, louky zelenají,
červenají střechy, zlatem svítí pole;
jednomu až dech se zrovna v prsou tají,
chtíl by vyjsknout, náše že to šecko dole.
Je ha teký bure! Šak nás dědků muky
nahučily stát, hdyž žene se to dravě,
sme jako ty starý jedle tám a buky,
kerý pevnyj kořen mají na Haltravě.
Mechy vobrostou je, pomoždí je mrazy,
blesk je švíkne lezdy, hdyž se zaklikatí,
vichřice je zkroutí, vohne, kotev srazí,
nadělá jim sválů – hale nevyvrátí.
Sme jak tvrdý škály v tutom starým lese,
zkus jen tánten balvan vorundat kus malyj,
třes s nim, co jen můžeš - hani nepohne se,
ha asli snad přece – na tebe se svalí!
25
Náše paní.
Náše paní, té vám paní,
nemuším se stydít za ni,
třijců jen má šest párů,
šatů plnou halmaru.
Náše paní, té vám paní,
chlapci se jen fantí za ní,
přídou večer ke dvoru,
koukají se nahoru.
Náš pán si ji pěkně strojí,
von se vo ní tůlik bojí:
„Di vod vokna, Mankydla,
eště bys mňe nastydla!“
26
Chodská máma.
(Před pomníkem padlých v Draženově.)
V. Bretschneiderovi.
Té náše máma, náše chodská máma,
co tary smutně hlavu delů kloní,
tak jako tenkrat v ten den, Pámbů s náma!
hdyž z houřadu písebnost přišla pro ní:
Že muž jí pád v tý válce, blízko Kovna,
ha že už tary na sjetě je vdova –
tak doma pádla na židlici zrovna
ha sedíla tak smutně beze slova.
Nelomí ruce, netrhá si vlasy,
ha jen z tý tváři mluví bolest velká,
snad „Nebohyj náš táto“ vzdychá asi,
té vidět, trpí, hale přece nelká.
27
Ba, pravdu máš, že snášíš němě šecko,
ty dobrá mámo, slnou svojí vůlí,
dyjť koukni, kerak Martínek, tvý děcko,
se, co tak sedíš, do klína tě tulí.
Je, čelo, husta, voči, celyj táta,
ten vobrázek tě přece vostál z všeho,
ha tátu držíla ta víra svatá,
že brzy huž líp bure synku jeho. –
Ne, cítíš, ta huž sebere svý síly,
ta zmáčkne srce se všim, co v ňom mučí,
ta voči sobě votře příští chvíli
ha Martínka si sevře do náruči.
Ne, cítíš, žalu nezlomí ji tíha,
ta i v tom smutku slná žencká pořád,
ha zdá se tě: huž huž se zase zvíhá
a křičí na dvůr: „Honzo, hybaj vorat!“
28
Kryjčí
Ajci hdo povídá,
co chce zlýho,
my máme kryjčíka
stydlavýho.
Von mňe míl míru brát
na živůtek:
jak sem se rozapla,
strachy hutek.
29
Stará škola klencká.
Jindřichu Jindřichovi.
Stará škola klencká té chaloupka hnízká,
krytina z šindálku, stěny huž se chýlí,
hale vokýnkama eště čistě blyjská,
ha co se tám našináši dědci nahučili!
Psát ha počítat i ve knížkach si říkat
ha znát šecko v sjetě i ty boží vězdy,
ajť i hučitel tám, hdyž začeli bzíkat,
teký nalupat jim spratkům mušel lezdy.
Íčko jako zámky se ty školy staví,
hale srce, srce nedají tám chase,
hde pa by z nich vyšly takuvý nám hlavy,
tvrdý, nepodajný jako v dědků čase.
30
Ha muzika, lidi! Vo pouti ha v svátky!
Pan hučitel Jindřich, ten bul kápo všeho!
Stojím tary, jak bych eště přede vrátky
zaslechnout tu mušel hecho houslí jeho.
31
Povzdech.
Jak se nám ten život divně
zkublal, zkublal,
do našeho miluvání
potůček nám bublal.
Potůček huž v sparnu vyschnoul,
íčko po suchu deš,
hale ty mňe, milá ženo,
pořád bubleš.
32
Na svatýho Vavřenečka.
J. F. Hruškovi.
Ke svatýmu Vavřenečku k pouti
přicházejí samý pěkný panny,
dou se modlit za to, co je rmoutí,
někerá má voči huplakaný.
Hale tánta, co by eště chtíla?
Teverná je jako naštovička,
vočka hrajou, pořád by se smíla,
jak kjet z jera rozkvětlý má líčka.
Dybych já bul svatyj Vavřeneček,
řek bych já jí: „Poj sem, tys jak růže!“
Štíp bych já ji při tom do tvářiček –
svatyj si to dovolit přec může.
„Dám tě lásku, hale pozor na ni,
to snad humíš, hdyž si z naší Stráže,
33
huletí-li do zelený stráni,
nihdo huž ji chytit nedokáže.
Nyjtouž bolí srdce vodjakživa,
zvíčera hdyž sedíš na zahálce,
slyšíš: tvoje chčestí něhde zpívá,
hale v dálce... v takuvý huž dálce!“
34
Pohřeb.
Pjeknyj funus ste to, mámo náše, míla,
ajť i bez muziky, bez zpěvu ha věnce:
na tom našom dvorku stála lidí síla
ha jak natřískaná bula náše sence.
Na fasuněk náš sme zvíhli truhlu s váma,
bul huž vás jen drobet, nebulo to těžký,
ha já sem si zpomíl, co ste se vy sama
bedle vozu toho načlapala pěšky.
Nechtíla ste nihdáš, hdyž ste vezla trávu,
do vozu si sednout – vytáček hned stohy –
to vy ste tak, mámo, šetřívala krávu,
hale nihdýž zato nebohý svý nohy.
Íčko ste se vezla, ve smutným tom čase,
ha ta náše straka, radost váše celá,
35
hdyž sme vás tam zvíhli, na nás vohlídla se
ha pak tůlik smutně, lidi, zabučela.
Íčko ste se vezla, sama, jako paní,
hale v rakvi černý, sturený huž líce,
tety v celým houfu táhly v smutku za ní,
do červenyjch punčoch vobutý a v třijce.
Pjekně se to jelo, vete, mámo zlatá,
ha dyž klenckyj kostel zakyjbal huž z blízka,
vítaly vás zvony, jako by náš táta
huž vás k sobě volál, že se mu tám styjská.
Pořád sem se držíl, i tám na břítově,
hale hdyž huž rakev ztrácela se vočím,
pláč mi popád srce při posledním slově,
myslil sem, že, mámo, za váma tám skočím.
36
Slná Chodka.
Byjvaly na Chodsku
žencký slný,
zvíhly pět věrtálů,
pytel plnyj.
Přes naší Čerchovku
lavku chtíli,
plesknatyj vybrali
kámen bílyj.
Hale pak kámen ten
dlouhyj, houzkyj,
nemohli pozvíhnout
šichní muzský.
Koně hned přivedli
zez mařtalí,
37
hale jen prostranky
přetrhali.
Jedna vtom teta de
s hyjnem husím:
„Té žádný, počkyjte,
já to zkusím!“
Smíli se, hale pak,
na mou duchu:
vona ho přenesla
ve fěrtuchu.
38
Břítov.
Té klid ha tícho! Pjekně se to dřímá
tim nebožtíkom našim jistě tary.
Dje břízy hu vrát, chvojky, jesan starý
je hlídá, ajt je z jera nebo zima.
Na kříži něhde smazaný huž meno,
jen v srdcích snad je eště paměť živá,
však strnad tu i čermák, zdrozda zpívá
ha kjetů šudýš plno rozhozeno.
Tu na kameně vytesanyj kalich,
ha tám zas srce, vězda, holubice,
ha nihdo v sjetě nepoví tě více,
co husnoulo tu žalů neskonalých.
Sem Haltrav náš ha Čerchov kouká z dáli,
ha sluníčko haž mílo tary hříje,
39
jak nechtílo by vodsaď, se sem smije,
ha slyšíš v kjetech bzučít pjilný vćalyvčaly.
Ha za zdí běží cesta na Kodovo,
ha sem i tám dou lidi do šírání;
té, dyž se sejdou, rozprávek ha ptání,
ha humrdlí tak slyší každykaždý slovo:
„Té letos tráva, vete, po kolena,
jen dyby dal tak Pámbů pěkný časy!“
– To dyby! Krávu přikoupím si asi! –
Ha humrdlí tak vedí: to sou sena!
„De bouřka, včaly hrnouly se k česnu.“
– Ha zyjtra síct si huminoul náš táta. –
Tak humrdlí zas vedí: žeň je zlatá
ha potý vo všom zdává se jim ve snu.
40
Voheň.
Prof. dr. J. Císlerovi.
Svatyj Vavřenečku na Veselý hoře,
co pa zapomíl si, proč si tám nahoře,
proč tě vystavěli kapli mezi Chody?
Habys vochránil nás každý vohně škody.
Šel sem k tobě na pout, viděl’s na oblaku,
že tám hu kostela divčát jako máku,
jako hdyž je kjetem červeno ha bílo,
ha tys nechránil mi – v srci mňe hořílo.
41
Ráno.
Dyž sem šel s Mankou z muziky,
lidi huž stávali k práci,
venku se pjekně bryjdilo,
tůlik huž zpívali ptáci.
Já sem je s Mankou poslouchal,
bula to veliká krása,
cítil sem, ve mňe teký tak
něco že zpívá ha jásá.
Manka mňe pádla na prsa,
šáteček muchlala v pěsti,
tichounce, tiše plakala
ze samý lásky ha chčestí.
42
Klenckyj radášek.
Dávno huž, co míli v Klenčí
na voltáři toho černýho.
Svatyj Prokop na řetěze
sice pevnou rukou držíl ho –
Hale ten čert bul přec jako živý,
ha tak dělal samý neplechy,
haž se dovíjaká čertovina
dostála i z toho pod střechy.
Čertův tabák rozmoh se jim šudýš,
po lesích i v samým vobilí,
v půzimku ha v zimě se tám pořád
sami čertí zrovna ženili.
Hale tuto bulo šecko málo,
věčí trest míl přijít na Klencký:
43
radášek se tuten vod voltáře
vobracíval nyjrač na žencký.
Vočma svýma po ženckých vám blyjskal,
že se hani modlit nemohly,
mušely se teký na něj dívat
ha pak v hlavach míly věce zlý.
Dětma jejich samí čertí šili,
lucipeři buli chasníci,
ha z tich voček divčát, chraň nás Pámbů,
smíli se vám samí čertíci.
Haž pak jedný mámě se to stálo:
zdravý děti dje huž v senci má,
hale co se íčko narodilo,
díďátko je černý s růžkama.
44
Tuto bulo přec huž drobet mnoho,
ha tak čert ten mušel do peci,
hale nevím, asli moudrý bulo:
komínem moh nyjlíp hutéci.
Já sem haspoň viděl v Klenčí vloni
jedny voči – hezký, habych řek,
ha z tich zase koukal a mňe smíl se
možná dost ten klenckyj radášek.
45
Tajemná přadlena.
„Mámo, ach, mamičko,
chystyjte truhlu mi!“
– Cák, divče, říkáš to,
hdo pa tě rozumí? –
„Rakev mňe chystyjte,
droužky ha zpěváky,
humřu ha duše má
vodletí za mráky.“
– Nehde se’s uhříla?
Huřk tě hdo na hyjtě?
Husneš ha do rána
po všom, co bolí tě. –
„Mámo, ach mamičko,
ne, mňe nic nebolí,
46
pro mňe lík neroste
po širým vokolí.
Není nic pod sjetem,
čím já smrt zaženu:
mámo, já viděla
tajemnou přadlenu!
S Mankou ha Hanýžkou
z kostela na Díly
lesem du zrovna, hdyž
poledne zvonili.
Buly sme veselý,
smíly se dost ha dost,
ha v tom sem zblídla – mráz
projel mi každou kost.
47
Šindelářuc to kout
zrovna bul, rozcestí,
hdyž sem ji viděla
na svoje nechčestí.
Stála sem jako sloup
ha pak se počla tříst:
koukla se na mňe, ha
přestála honem příst.
„Kouknite,Kouknite‘ – vykřiknu –
vidíte-li,vidíte-li ji tám?“tám?‘
Vony, že nevidí,
ha já huž vomdlívám.
Mámo, ach, mamičko,
mladých let líto mi,
než příde půzimek,
buru huž pod zemí.“
48
– Snad to bul, divče, plent,
snad lidský báchory,
k faláři pureme,
zavolám dochtory! –
„Mámo, jen zpomeňte
na bábu proroka:
hdo viděl přadlenu,
nebožtík do roka!“
49
Rukávce.
Nemačkyjte se mi
s žádný strany,
mám, chlapci, rukávce
naškrobený.
Vysoký rukávce
jak sněh padlý,
vy ste mňe do srce
nezapádli.
Tiskni mňe, Honzíčku,
tiskni mňe víc –
zmačkáš-li rukávce,
nedělá nic!
50
Babička.
Jos. Doubovi.
Šecko tvý je, divče, jak to tary stojí,
až má duše vzlítne z nebohýho těla,
do rakve jen dyj mi starou vobleč moji,
v kerý chodila sem dycky do kostela.
Sukni modráčkovou, pěknyj fěrtuch na ní,
voblečku mou pjeknou s tima rukávcema,
lajbík, herbábnyj muj šátek k převázání,
jakyj hu nás na vsi hned tak něhdo nemá.
Do červenyjch punčoch voblec nohy moje,
ty sou pjekně teplý, hdyž je vítr dravyj,
ha na věčnost vodsaď, pane, daleko je;
na babku mi šátek huvaž kolem hlavy.
Hdo by tuto nosil? Huž je vám to k smíchu!
Leda tutim něhdy z mňesta bavit pány.
51
Mušela bych v hrobě vobrátit se k říchu,
hdyby míl hdo s tustim dělat tatrmany.
Ičko jiný módě vorevřeny dveře,
každá chcete panckou parádu jen jemnou.
Ha tak pověsít to, skovát do halmeře?
Ne, ajť rač má vobleč teký humře se mnou!
Hale asli s tustim do nebe se vetru,
husmije se každyj, hdo mě z našich potká,
andělům tám řekne i svatýmu Petru:
„Kouknite se, na ní, té, hleč, vod nás Chodka!“
52
Sjetlíčko.
Demů Brychta v noci šel,
bludnyj přečláp kořen,
neveděl huž kury kam,
v tmoucí tmě pád zmořen.
Ha v tom, ajta, sjetlíčko –
přec je chčestí v sjetě!
Dyj si pozor, Brychto, dyj,
v močár zavede tě!
Nebulo to sjetlíčko,
nevzel Brychta škody,
bulo to jen sjetýlko
z Kozinuc hospody.
Nebulo to sjetlíčko,
huž by íčko nežil,
53
ha přec ho to zavedlo:
ráno v škarpě ležíl.
54
Na Tranovckým zámku.
Janu Vrbovi.
Na Tranovckým zámku
náše vojsko leží,
v sencích se tám smije,
vrata zámku střeží,
po chodbach pobíhá,
ve dvoře se tísní,
šecko se rozlíhá
íčko naší písní.
Pane Lomikare,
dybys moh se z prachu
vrátit v tuto místo,
jak bys zblíd tu v strachu.
Nebo zrud bys ztekem,
potrestat ho bažil,
hdo tě vsadit vojsko
sem se vopovážil!
55
Proč pa bys šak stával?
Té huž zámek jiný,
než hde hudloval si
chodskyjch matek syny;
vostálo jen místo,
staryj satanáši,
hale duch tvuj na ňom
přece eště straší.
Můžeš-li pa zpomít,
jak si, Pámbů s námi,
posílával vojsko
na ty selcký chámy?
Prachdědkům je vsadil’s
pro ty perkameny,
tůlik si jim trápil
divčata i ženy.
56
Vidíš, Lomikare,
jak se vám to zmáchlo,
huž tu vaši slávu
notně vody spláchlo!
My tě dali vojsko,
jako ty nám prve,
dyjť hdo poručil mu,
teký selcký krve.
57
Stesk.
Co se tich vězdiček
na nebi blyjská,
ha mňe se, hubjičko,
po tobě styjská.
Hani se nestyjská,
humřít se mi chce,
že si tak daleko
vod tvýho chlapse.
Na kjety v zahráce
padá tě rosa,
ha ty tám v ní chodíš,
hubjičko, bosa.
Dyby tám mý slzy
pádly v tu chvíli,
vony by ty kjety
šecky spálily.
58
Kozinovo ruce.
Hdyž se, jak ji vezli, ruce hurazíly
Kozinovo soše, tý, co stojí v Hrádku,
zazdili sme si je aspoň do zdi bílý
v Houvězdě tám v jeho dvoře na památku.
Ha ty ruce íčko černají se ve zdi,
na vočích je máme, příklad chase naší,
hale ti, co z dáli na hyjtu k nám jezdí,
říkají, že tuty ruce hrozbou straší.
Jaký pa to řeči, tuto pravda není,
přijte na voračky, na pout nebo přásky,
šudýš vztahujou se ruce zez stavení
k tim, co dou k nám hyjtu, z přátelstva ha z lásky.
Hale dyby sjet chtíl svobodu vzít v novo
59
nám ha naší zemi – krví splatila ji –
zahrozí mu ruce nejen z Kozinovo,
hale ze všech dvorů, co jich v chodským kraji.
60
Zvíčera.
K. Wellnerovi.
Huž se zlatý slunce za hory hukládá,
červený je nebe celý vod zápaly,
ptáci hutichají, cvrčků zvoní sváda,
hory hustupujou do takuvý dáli.
Pomálu kraj celyj husne v tmavý noci,
šudýš spánek příde tiše ke člověku,
jen ti, co krev naši prolili v svý moci,
nespí, hale bloudit muší věčně věku.
Jako mhly se táhnou po mokřišťát půdě,
v behniskach se plouží něhde v noční chvíli.
Postřekovskyj rymík zahoříl, hleč, rudě,
jako by v ňom ruce krvavý se myjly.
61
Loučení.
Ty luženský horyhory,
nad ty v sjetě není –
huž se s tebou loučím,
moje potěšení.
Do sjeta jít muším,
cizím buru sloužit,
hale v mý domovo
po tobě jen toužit.
Hudělám se větrem
ha buru tě líbat,
až bureš vokýnko
ráno vorevírat.
62
Lomikarovo alej.
Ba ba, ta alej vod Tranova stará,
ta pomatuje eště Lomikara,
von dal ji sázet asi na památku
ha chtíl snad teký jezdit tary v chládku.
Nu, nedočkál se. Pád za svoje říchy,
rost do nebe až nemoh ten strom pyjchypyjchy,
ty lípy hale rostly jako z vody
ha vydržíly naší do svobody.
Huž tři by kmen jim sotva vobemknouli,
ha jak strom slná kotev každá v půli,
huž vyzděný sou lezde, samý svály,
ha kvítnou přec, ha jak v nich bzučí včaly!
Té vůně v lítě, dyž sou celý v kjetu,
dyž šudýš sparno, mílo, chládek je tu,
63
že jeren, jak sem příde z toho žáru,
by vodpustil rok pekla Lomikaru.
Je půvěra, spas, Bože, naši duši!
že za půzimku zas tu jezdit muší
na černým koni se vlající řívou,
ha iskry srší za nim jízdou divou.
Já neviděl ho, hani moje máma,
ha teký bych si nepříl, Pámbů s náma!
Můj děrek hale dobře viděl pryj ho,
hdyž jerenkrat šel tury – ducha zlýho.
Jak humrlec bul bledyj, na svým koni
jíl divoce, jak černý dyž ho honí,
šel z něho puch ha zima jako z hrobu,
no, k Dušičkám to bulo – tuvtu dobu.
64
Ha tu se tříst hned počly lípy tuty,
ha s kotví pršílo jim listí žlutý,
ha černyj smíl se něhde: Tu máš zlato!
Kříž dělal děrek, jak jen zpomíl na to.
65
Hu „Dobrý vody“.
Tám hu Dobrý vody
v Draženovský hoře
Panynka Marija
hojí každý hoře.
Každýmu pomůže
voda z tý sturánky,
jen mňe nepomohla
zapomít tě, Manky.
Zapomít, jak věčnou
slibovala’s lásku,
srce touž mi bolí,
muj zlatyj vobrázku.
66
Tranovcký lesy.
Ty Tranovcký lesy, to sou náše lesy,
ty nám na tom sjetě nihdo nesmí brát;
za ty náši dědci trpívali přeci,
trpívali muky mnohomnůstvíkrat.
Královský to hvozdy buly dlouhý věky,
dědci hlídali v nich každou branku v zem,
káceli v nich drva lezdy na záseky,
humírali na nich chlapsky s čakanem.
Zato brali dřevo z lesů na svý krovy,
chodili v nich volně, nerobotnyj lid,
lesy zaznívaly často jejich lovy,
jejich bul i nedvěd, hdyž se v jámu chyt.
Hale potý přišli páni ha jen řekli:
„Lesy ty sou náše se všim, co je v nich!
67
Ha ty, selckyj cháme, zalez jen, pse zteklý,
robotovat bureš v lese, na polích!“
Dědci bouřili se, hale málo platný:
soudy buly s pány, s pány císař bul,
perkameny vzeli – vojsko na rebely! –
nad svobodou naší přelomena hůl.
Do Tranovckyjch lesů zas lid chodskyj chodil,
hale bul jen rob v nich, pro pány pot lil,
dělal jim tam cesty, pro zvěř se jim brodil,
k zámku vozil dříví, haby pán se hříl.
Hale tu ty lesy šumíly mu zticha:
Trp jen, trp ha čekyj, nedbyj svojich ran,
dočkáš se, že bure pokořena pyjcha,
v prach že bure sražen za svý říchy pán!
68
Nu, my dočkáli se, den huž září bílyj,
dědci by nám řekli, že to ráj je sám,
hale proč pa byste lesy brát nám chtíli,
našich zlatých polí zelený ten rám?
Ty Tranovcký lesy, to sou naše lesy,
ty nám patří za ty muky z minula!
Vzít nám je jak páni – to by v sjetě hani,
to by Spravedlnost v sjetě nebula!
69
Památce Baarově.
Zes chodskýho hradu
černý prapor vlaje,
smutnou volá zprávu
do chodskýho kraje:
Plačte šecky zvony,
lkyjte šecky srce,
hdo nás tůlik rád míl,
toho není více:
Baar náš humříl!
Šecky hned se zvony
rozplakaly v kraji,
šecky srce žalem
jak hdyž puknout mají,
zahučíly lesy
smutným dlouhým vzdechem,
celým krajem táhlo
70
jako pláče hechem:
Baar náš humříl!
Pracoval ha žil si
pro nás každou chvíli,
co bysme tě, svatyj,
vodpouštět jen míli?
Vodpust ty nám rači,
že sme tvýho hlasu
nedbáli, hdyž chtíl si
jenom naši spásu,
mistře drahyj!
Íčko, hdy tvý husta
na věky sou němý,
za tebou jít chceme
pro lásku k svý zemi.
Ha ty posiluj nás,
na naši hleď bědu,
71
žehnyj šechnim Chodom
s nebeskyjch Vyjhledů,
mistře drahyj!
72
Doslov.
Chodsko, jeho lid, kroj i nářečí zamiloval jsem si již před drahnými lety. Už jako mladý jurista navštívil jsem výletem z Chudenic s Jar. Kvapilem, jenž tehdy měl právě ve Světozoru otištěny první své verše, starobylé Domažlice, viděl tam chodské kroje, ba měl dokonce štěstí spatřiti náhodou celou svatební družinu chodskou a slyšeti z úst „divčát“ jejich nejmilejší: Aj ty svatyj Vavřinečku. Později mocně na mne zapůsobily Jiráskovy Psohlavci, a folkloristické obrázky prof. J. F. Hrušky, nejlepšího znalce Chodska, jež tehdy uveřejňoval ve Světozoru a Květech, čítal jsem s pravou pochoutkou. Chodské obrazy Václava Jansy a Václava Malého, obou mých dobrých a milých přátel, touhu mou poznati Chodsko jen posilovaly.
73
Když jsem r. 1918 překládal pro Smíchovské divadlo Schönherrovy Řezbáře, zdálo se mi vhodným transponovat děj s Alp na Šumavu a nahraditi lidovou řeč německou dialektem chodským. Chutě jsem se zabral do studia dialektu toho, hodně obíral se dialektologickým chodským slovníkem Hruškovým, četl Hruškovy pohádky a jaj. a podařilo se mi skutečně tolik vniknouti do nářečí chodského, že, když jsem zaslal svůj rukopis k přehlédnutí Vrbovi a Hruškovi, neshledali potřeby mnoha oprav. Ale do té doby na mne působilo Chodsko jen z knih.
R. 1924 navštívil jsem v Klenčí drahého nezapomenutelného přítele J. Š. Baara, a tu teprve ukázalo se mi Chodsko v celé své kráse. S ním i s Vrbou oživoval jsem si vzpomínky z chodského odboje na místě samém, prošel jsem chodské vesnice, s obdivem nejednou
74
stál jsem na památných Výhledech a něm a okouzlen díval se a díval na ten čarokrásný kraj, jenž ležel pode mnou, vystoupil jsem na Čerchov i Haltrav, stýkal se i s lidem a naslouchal jeho mluvě. Již po tomto prvním zájezdu mém na Chodsko vzniklo několik mých chodských písní, ale sám jsem ani netušil, že bude z nich celý cyklus.
Myšlenka vydati knížku chodských písní vznikla ve mně teprve r. 1925, kdy delší dobu ztrávil jsem u Baara v Klenčí a šťastný osud přál mi seznámiti se s milou „zpěvačkou chodských písní“, koncertní pěvkyní paní Ellou Musilovou-Kreslovou, která okouzlila mne naráz přednesem chodských písní, jichž je jedinečnou interpretkou. Ona uvedla mne ještě v širší kruh přátel chodského svérázu, konala se mnou další pouti po chodských vesnicích a dala poznati mi pravé bohatství li-
75
dových písní chodských, zajímavých a krásných nejen po stránce hudební, ale i literární. V hřejivém teple jejího přátelství a v ovzduší tak plném hudby a lásky k Chodsku vznikala pak rychle jedna má chodská píseň za druhou, a uveřejňovány postupně v denních listech, budily pozornost čtenářstva. O letošních prázdninách, jež jsem opětně zčásti ztrávil na Chodsku, byla knížka doplněna a skončena.
Básně samy vznikly většinou z dojmů a námětů čerpaných na Chodsku, někdy i bezprostředně na místě samém; vše co jsem sám prožíval, viděl a slyšel, obracelo se mi maně v píseň. Látku k některým, na přnapř. „Klencký radášek“ nebo „Tajemná přadlena“přadlena“, poskytl mi sám J. Š. Baar, jehož okouzlila má „Zpěvačce chodských písní“, napsaná ihned potom, když jsem paní Ellu Musilovou-Kreslovou slyšel zpívat na výletě v Pivoňce, tak,
76
že ji dal před zpěvačkou přednášeti na vyhlídkové věži na Čerchově. Nemohlo býti pro mne větší radosti, než když on, takový Chod od kosti, přiznal mi, jak se mi pěkně podařilo vniknouti ve svéráz chodský, a děkoval mi v nejednom dopise za lásku k Chodsku a jeho lidu.
Také uznání prof. J. F. Hrušky povzbuzovalo mne při milé té práci, a jemu děkuji, že i rukopis můj přečetl, na některé chyby mne upozornilupozornil, a ač tuze churav, uvolil se prohlédnouti se mnou i korekturu knížky.
Popěvky do sbírky pojaté jsou rázem i rythmem pouhými ohlasy lidových písní chodských.
Odevzdávám malou, ale mně zvlášť milou knížku chodských písní veřejnosti s přáním, aby budila stejně vroucí lásku k Chodsku, s jakou byla napsána. Knížka je věnována
77
paní Elle Musilové-Kreslové, neboť má o ni největší zásluhu.
Vyhražuji si udělovati povolení k překladu i k zhudebnění.
Ant. Klášterský
Opravy.
Str. 18.18, verš 4. místo v mrákotách čti v mrákotach
Str. 30.30, verš 4. místo naši čti náši
Str. 40.40, verš 6. místo každy čti každý
78
Obsah:
Zpěvačce chodských písní5
Hu vokýnka7
Teký Chodskáchodská8
Škalník11
Sen12
Stará mluva Chodskáchodská13
Boží soud15
Boží muka19
Janu Fr. Hruškovi21
Lidská zloba23
Na Haltravě24
Náše paní26
Chodská máma27
Kryjčí29
Stará škola klencká30
Povzdech32
Hu svatýho Vavřenečka33
Pohřeb35
79
Slná Chodka37
Břítov39
Voheň41
Ráno42
KlenckýKlenckyj radášek43
Tajemná přadlena46
Rukávce50
Babička51
Sjetlíčko53
Na Tranovckým zámku55
Stesk58
Kozinovo ruce59
Zvíčera61
Loučení62
Lomikarovo alej63
Hu „Dobrý vody“66
Tranovcký lesy67
Památce Baarově70
Doslov73
80
Ant. Klášterský, CHODSKÝ PÍSNĚ.
Úprava, obálka a návrh sazby K. Svolinského. Vytiskla Česká grafická Unie a. s., svázal A. Jelínek v Praze. Mimo náklad bylo vydáno 50 číslovaných výtisků na lepším papíře ve zvláštní vazbě.
Tento výtisk má číslo ==
E: js; 2002
[81]