Babička.

Babička. Jos. Doubovi.
Šecko tvý je, divče, jak to tary stojí, až má duše vzlítne z nebohýho těla, do rakve jen dyj mi starou vobleč moji, v kerý chodila sem dycky do kostela. Sukni modráčkovou, pěknyj fěrtuch na ní, voblečku mou pjeknou s tima rukávcema, lajbík, herbábnyj muj šátek k převázání, jakyj hu nás na vsi hned tak něhdo nemá. Do červenyjch punčoch voblec nohy moje, ty sou pjekně teplý, hdyž je vítr dravyj, ha na věčnost vodsaď, pane, daleko je; na babku mi šátek huvaž kolem hlavy. Hdo by tuto nosil? Huž je vám to k smíchu! Leda tutim něhdy z mňesta bavit pány. 51 Mušela bych v hrobě vobrátit se k říchu, hdyby míl hdo s tustim dělat tatrmany. Ičko jiný módě vorevřeny dveře, každá chcete panckou parádu jen jemnou. Ha tak pověsít to, skovát do halmeře? Ne, ajť rač má vobleč teký humře se mnou! Hale asli s tustim do nebe se vetru, husmije se každyj, hdo mě z našich potká, andělům tám řekne i svatýmu Petru: „Kouknite se, na ní, té, hleč, vod nás Chodka!“ 52