Boží soud.

Boží soud.
Lomikar sedíl hu stolu (co v senci světál v plápolu!), pozval si pány, šlechtice ha sám pjil ze všech nejvíce. „Ha páni moji!“ – smíl se jen – „dnes zrovna je to rok ha den, co zpupnyj rebel, drzyj chám mňe na soud boží volál tám. Von vověšenyj s čakanu na věčnou visí pohanu, ha já tu dodnes plnyj sil.“ Ha zase číši zdvíh a pjil. „Sou zkrocený, sou bez síly, co robotovat nechtíli, 15 jim práva vzel jsem, lán i les, je vojskem tisk, vrh do želez, ha tichá huž má každá ves. Sou hubitý ha v soužení, jim dáno věčný mlčení! Tak na konec přec přišel zdar!“ Ha zas číš zvrátil Lomikar. „Mám hamry, pece, hutníky a houžitek z nich veliký: tepřiva íčko těší sjet a chci tu byjt pár hezkých let. Běž, chlapše, nový pro víno ha ty poj, cháme Kozino, poj podívat se, rebele, jak píju tary vesele!“ 16 Zvíhli se páni v tý chvíli, haby na tuto připjili, hale v tom jako v průvanu zaplákla sjetla na stranu. Puch jako z hrobu sencí táh, hubrus se zvíhal, praskal práh, že se až votřís mnohyj pán: vopravdu – dveře dokořán. Ha Lomikar, co žil tak rád, na židlici svou zpátky pád, ha voči k dveřím hupíná: ve dveřích stojí – Kozina. Jak plent tám stojí, jako duch ha na krku má rudyj pruh, nic nemluví, nic neříká, 17 jen vočma duši proniká ha prstem volá říšníka. Ten eště svoji ruku zpřáh jak na vobranu v mrákotáchmrákotach ha potý hlyjb se překotil, křeč v tváři svý, v sloup voči míl. To shon bul v zámku! Za chvíli huž humíráček zvonili, však ve vsích sedlák, skrčen v kout, si šeptal: „Přec je boží soud.“ 18