Břítov.

Břítov.
Té klid ha tícho! Pjekně se to dřímá tim nebožtíkom našim jistě tary. Dje břízy hu vrát, chvojky, jesan starý je hlídá, ajt je z jera nebo zima. Na kříži něhde smazaný huž meno, jen v srdcích snad je eště paměť živá, však strnad tu i čermák, zdrozda zpívá ha kjetů šudýš plno rozhozeno. Tu na kameně vytesanyj kalich, ha tám zas srce, vězda, holubice, ha nihdo v sjetě nepoví tě více, co husnoulo tu žalů neskonalých. Sem Haltrav náš ha Čerchov kouká z dáli, ha sluníčko haž mílo tary hříje, 39 jak nechtílo by vodsaď, se sem smije, ha slyšíš v kjetech bzučít pjilný vćalyvčaly. Ha za zdí běží cesta na Kodovo, ha sem i tám dou lidi do šírání; té, dyž se sejdou, rozprávek ha ptání, ha humrdlí tak slyší každykaždý slovo: „Té letos tráva, vete, po kolena, jen dyby dal tak Pámbů pěkný časy!“ – To dyby! Krávu přikoupím si asi! – Ha humrdlí tak vedí: to sou sena! „De bouřka, včaly hrnouly se k česnu.“ – Ha zyjtra síct si huminoul náš táta. – Tak humrdlí zas vedí: žeň je zlatá ha potý vo všom zdává se jim ve snu. 40