Na Haltravě.

Na Haltravě. Václ. Malému.
Vysoko se k nebi ten náš Haltrav zvíhá ha tám na ňom v lese samý černý škály; té tám krása, pane, hdyž mhly spadne tíha, dovíkam až vidět, hdyž sou časy stálý. V mechu vodpoč milyj, vokřijou tě voči, srdce touhou lítat se až zašebelí, přes propast se koukáš, přes les, přes húbočí, kerak způrovna tám leží kraj náš celyj. Tary dole Klenčí ha kus dále Díly, Postřekovskyj rymík, Tranovo i Hrádek – ha tich kopců modryjch! sta jich vyskočily, jako by se jeren dostál do pohádek. 24 Slnice se bělá, louky zelenají, červenají střechy, zlatem svítí pole; jednomu až dech se zrovna v prsou tají, chtíl by vyjsknout, náše že to šecko dole. Je ha teký bure! Šak nás dědků muky nahučily stát, hdyž žene se to dravě, sme jako ty starý jedle tám a buky, kerý pevnyj kořen mají na Haltravě. Mechy vobrostou je, pomoždí je mrazy, blesk je švíkne lezdy, hdyž se zaklikatí, vichřice je zkroutí, vohne, kotev srazí, nadělá jim sválů – hale nevyvrátí. Sme jak tvrdý škály v tutom starým lese, zkus jen tánten balvan vorundat kus malyj, třes s nim, co jen můžeš - hani nepohne se, ha asli snad přece – na tebe se svalí! 25