CÍRKEV A NÁROD.
ČESKÉ INTELIGENCI
věnuje
BENEŠ METHOD KULDA,
sídelní kanovník vyšehradský,
kněz jubilár.
Druha druh laskavě suďme,
dobrými přátely buďme.
Chcem-li být opravdu svorni,
buďme vždy na vzájem dvorni.
S přivolením knížecí arcibiskupské konsistoře pražské číslo 7064 ze dne
31. července 1896.
V PRAZE 1896.
Nákladem vlastním.
[1]
Knihtiskárna B. Stýbla v Praze.
[2]
Verše úvodní.
„Chceš-li klidit vavřínové věnce
musíš básně skládat bez tendence,“
pravil kdos, a já jsem v řeč mu vskočil:
,Chceš-li básně bez tendence psáti,
chutě můžeš péru výhost dáti;
nač bys v černi nadarmo je močil?
Než bych svalil na se tuto vinu,
raděj psáti budu bez vavřínů.‘
Nemířím však nikdy na osobu,
léčiti chci mdlobu, planost, zlobu,
rozrývá-li mému národu
blahobyt a pravou svobodu.
3
Dorůstající intelligenci.
Zbaven zraku, v šedou temnost hledím,
za teplého odpoledne sedím
ve vítaném stínu pod jabloní;
odpočívám na lenůšce těsné,
tu a tam jen vrabec ze sna hlesne,
i to kvítí dřímá, málo voní.
Dřímota, ó, ta je nakažliva,
aspoň starý slepec brzo zívá,
jeho duch hned krajem lítá ve snu.
Maličko a dřímota se ztrácí,
v posilněné tělo duch se vrací,
ret můj četu známých junů vítá.
„Uplynulo zatím mnoho času,
co jsem slyšel zvuky Vašich hlasů;
poznávám Vás teprv tuhle z blízka.
Třikráte už tato jabloň kvetla,
co se moje s Vaší rukou střetla,
věřte, po Vás duši mé se stýská.“
„Už jste asi vzrostli od té chvíle,
zaslech’ jsem to v mužné hlasů síle
a v té pádné tíži Vašich kroků.
Vítejte mi! Kolem mne se řaďte,
na sedátka se tu rozesaďte,
vroňte novou radost mému oku!“
4
„Kterak se Vám, milí páni jaří,
na vysokých Vašich školách daří?
Jak pak jdou Vám k duhu vážné vědy?
Mluvte bez lsti, chytrystiky hadí,
která mladým charakterům vadí,
nepravdou si neškareďte hledy.“
„Jaké máte zábavy a schůze,
na chvíli když vale dáte Muse?
Jak se k nové práci zotavíte?
Máte-li vždy při tom na pamětipaměti,
že ta léta letem ptáka letí?
Že Vás práce vážná volá, víte!“
Jeden mluvil hlubokým svým zvukem,
jak by v závod jít měl s hromotlukem!
,Pane, my se práce nelekáme;
na ty přísné zkoušky času dosti –
dobrých dnů chcem užít za mladosti,
zábav pěkných všude nazbyt máme.‘
,Já a zde tři moji spoludruzi
nemilujem dlouhou z města chůzi,
projdeme se kolem kulečníků;
tago v ruce, doutník v ústech smavých,
pivo ve sklenicích pěnou hravých,
spokojeně píšem do denníků.‘
,Veselá pak líbí se nám četba,
na vážné-li věci mnoho nedbá;
5
z nich si berem’ junácké své hádky:
copy, liberály, realisty,
lidovce a švarné nihilisty
horlivě náš pere jazyk hladký.‘
,V karty hrou se jiné baví čety,
ty však žertem rádi zveme skety,
ač jak my svůj čas i peníz maří;
my však aspoň hledíme si zdraví,
jako reci, bohatýři praví,
žaludku se při tom dobře daří.‘
Bělovlasý stařec klidně seděl,
slepě kolem sebe ve tmu hleděl:
„A co Vy pak, páni mudrcové?
Vám jak uplynuly ty tři roky?
Pijete-li věd svých valné toky?
Soustavy snad máte denně nové?“
Nejstarší z nich hladí sobě vousy,
učeně si hbitý jazyk brousí:
,Před námi jen byli samí tmáři!
Nevědomost posud lidstvo hnětla,
my chcem dáti světu proudy světla,
tak že lidé budou aspoň bakaláři!‘
,Po nás svět ten pravou vědu sklidí,
věřit bude, jen co hmatá, vidí;
do výslužby dáme všech škol žáky;
sbratřit chceme s opeřenci ssavce,
humanitě vyučíme dravce,
deklamovat budem s opičáky.‘
6
,Výtečné my věru mistry máme;
básníky a žurnalisty známé,
stírají nám každé bělmo s očí;
jako vlk a medvěd, sup a jelen,
v pravou volnost bude člověk vtělen,
nikdo z moudrých mezí nevybočí!‘
„A co medikové,“ stařec vece,
za nimi Vy nezůstaňte přece!
Paprsky už máte Röntgenovy;
Vy svou vědou dokážete více,
nebudou již stárnout lidem líce,
v museích jen budou staré rovy!“
„V každé vědě pokrok vděčně slavím,
pravou vědu vysoko já stavím;
onať od Boha se vzdálit nedá:
pravý vědec zná svůj rozum mělký,
chce, by Bůh jej vedl věčně Velký,
umem, citem pokorně Ho hledá.“
„Ó Vy drazí učencové naši,
já už neuzřím ty časy krasší;
mně snad ještě popřejete hrobu.
Vězte však, že let už šedesáte
zpytuji věd nových svíce vzňaté,
pilně zkoumám novou Vaši dobu.“
„Kde se ujímá to Vaše símě,
všude bují hrozné bídy břímě;
7
zdvihají se pahorkové pýchy;
kdo kde život Vaším loktem měří,
a kdo s Vámi klesá do bezvěří,
nade ctnosti staví zhoubné hříchy.“
„Tam jen oko naše blaho zírá,
Kristova kde světlo dává víra,
kde se křesťan vroucně Bohu koří;
kde se neomylná všech věd věda
myšlenkami nijak svésti nedá,
láska k Bohu, k bližnímu tam hoří.“
„Ti, jimž blud Váš z očí smělých září,
skutečně se blíží k němé tváři,
drzé mají slovo, hnusný skutek;
propadají čím dál větší zlobě,
rozrývají blaho bližním, sobě,
všude kazí radost, šíří smutek.“
„Ti, jimž Kristus živým Bohem není,
národ svůj si pramaličko cení,
na rtech jim jest národ zvukem planým.
Národovec poznej Boha Krista,
On jen časnou, věčnou spásu chystá,
zač nám ručí Božským slovem daným.“
„Bohu dík, znám junů moudrých řady,
ve víře jenž stojí beze vady;
v tyto důvěru svou národ skládá;
však i z pobloudilých, dá Bůh, mnozí,
nevěry své brzoučko se zhrozí,
jejich duše jenom na čas strádá.“
8
„Rodina jim vnutí práci pilnou,
opustí svou mladou cestu mylnou,
jasně budou o životu soudit;
plamennou pak láskou, věrou silnou,
ke Kristu a k Jeho Církvi přilnou,
ztad se bude blaženost jim proudit.“
„Já jsem vinný kmen.“
Jan 15,5.
Slyš: „Já jsem vinný kmen,
a vy jste ratolesti;
kdo ve mne věří a mnou je přerozen,
já v něm jsem a on ve mně jesti,
on roste v něžný květ a zraje ve hrozen.“
Můj Kriste, Tvá jsou tato slova,
můj duch je věrně v sobě chová.
Ty pravda jsi a cesta, světla plamen,
jen v Tobě lidstvo života má pramen;
kdo v Tobě živ jest, ten jen blaze žije,
jen jeho srdce pro vlast, pro ráj bije.
Jen tam jest ladná stromu lepota,
kde z kmene Krista vzrůstá jednota.
Kde beze Krista chcete svorně žíti?
Jak jinak chcete národ šťastný míti?
Už víckrát byly větve odřezány
a různo do záhonků v zemi dány,
9
z nich množství rychle schne a vadne, hyne,
jsouť odloučeny od své hlavy vinné;
jim pouhý lidský rozum nestačí,
je rozervanost ve tmě potlačí:
vždy klesají čím dál víc v bezvěří,
a kvapně pospíchají ku zvěři.
Kus každý pro sebe jen pokrm hledá,
a druhým z něho ani částky nedá,
dřív nežli žaludek svůj plný má,
a než jej spánek ve klid uklímá;
v čas nouze nastává jim krutý boj,
zvěř mezi sebou zkouší na krev zbroj.
Tu nastaví se drápy, rohy, zuby,
což zvěři po tom, že se vespol hubí?
Tak také lidská zachová se cháska
když schází víra jí a naděj’, láska.
Těch ctností vlévá však sám Kristus jen,
my ratolesti jsme a On náš kmen.
Kde víra v Krista, tam vždy mizí chátra,
tam křesťan vidí v bližním svého bratra;
tam společná se daří dobrá snaha,
jen svornost jestiť zdrojem všeho blaha.
Chceš vybřednouti z nerozumných zmatků?
Vzchop mužně se a najdeš Církev – matku!
Sic lidé, rodiny a národ milý
se hnáti budou v rozbroj zarputilý.
Nám Církev národ hájí tisíc roků,
svou sílu čerpá z Kristova jen boku.
Ta jiskra v mozku bez Božího světla,
co svět je světem, vezdy všechno spletla.
10
Svou vlastní bídu, odrodilci, znejte
a ve kmen Krista vočkovat se dejte;
On zmoudřelé a kajícníky Vás
rád ve Svou Božskou náruč přijme zas.
Rozjímání.
Jen ve svornosti moudrá snaha
se dopracuje svého blaha;
ta svornost jenom tam je možná,
kde vládne pravá láska zbožná,
již plodí víra zjevená,
jen Církvi Kristem svěřená.
Tím světlem samospasné víry
lze osvítiti obor širý;
tím světlem zříme zhoubné bludy,
jež zlý duch v národ seje všudy;
v tom světle víry pozemčan
má blaho své a rajský stan.
Všech bludů straňme se a hrozme,
by Bůh nám světlo dával, prosme;
Bůh prosícím dá dobré dary,
nám neuškodí lhář ten starý,
jenž rozžehuje bludičky,
by svedl líné dušičky.
11
On, chytrák činí lesklé sliby
a ctnostmi zove hříšné chyby,
on slabé duchy nepřestává
vést tam, kde kyne zisk a sláva,
z nichž brzy pak se vyklubá
jen žal a věčná záhuba.
Ó bděte, bratří, sestry milé,
a nepromařte žádné chvíle!
Zlý duch má pomocníků davy,
jenž nevšímavým matou hlavy;
kde na Církev se nevraží,
tam pilně stůjte na stráži!
Ať řvou ti svůdci bohopustí
Svých věrných Kristus neopustí;
jsouť Církvi Božské sliby dány,
ji nepřemohou pekla brány;
vždy proste: „Pane, s námi buď,
Tvé rámě štváče od nás puď!“
„Slyš milostivě naše hlasy,
dejž národu zas blahé časy;
rač zachovat nám zbožnost dědů,
a samospasnou svatou vědu.
Svým věrným pernou zkoušku zkrať,
a pobloudilé Církvi vrať!“
12
Mráz.
V krásném máji léta Páně
zastkvěly se sady, stráně,
hojným květem bezúhonným,
rouchem stromů libovonným;
chodec každou chvíli stál,
v květu tom si liboval.
Nastal večer málo temný,
zavál větřík nepříjemný;
kde kdo míjel vnady stromů,
navracel se chvatně domů;
v noci dostavil se mráz,
květy spálil v jeden ráz.
Smutni byli hospodáři,
bledli ve své mužné tváři;
milé stromy obcházeli,
málo zdravých květů zřeli;
v květech černý zárodek
vzbudil v duši valný lek.
„Nemůžeme v tomto roce
těšiti se na ovoce;
vonný květ nám rychle vadne,
maličko, a na zem spadne,“
povzdechli si z hluboka,
slza šla jim do oka.
13
Vycházejí z domů rodných
dítky otců, matek hodných;
jako stromky plné květů
dávají se v náruč světu,
dávají se na cestu
s požehnáním ku městu.
Jiskrou svítí očka mladá,
nehyzdí je žádná vada;
růží rdí se jejich líce,
radují se denně více;
radost kyne rodičům,
až se vrátí v rodný dům.
Vracejí se vícekráte
do rodiny věru svaté,
pokud blahou víru v duši
černý blud jim neporuší;
pokud jarý, přímý vaz,vaz
neshrbí jim bludů mráz.
Kteraká to trudná změna!
Otec, matka, sestra sténá;
v synu, bratru láska stydne,
kalny zraky druhdy vlídné;
postava už nelibá
kostelu se vyhýbá.
Velké-li snad namáhání
lilje, růže s tváří shání?
14
Přetrpěná-li snad bída
jinochovi z očí hlídá?
Otcův sáček v nevoli
hlasně volá: „Nikoli!“
Nevěrecká lživá četba,
doby naší strašná kletba,
smělé slovo, směšná pýcha,
mládeži zlé jedy míchá;
z takové-li otravy,otravy
národ dojde oslavy?
Nemily už jsou vám děje
Cyrilla a Methoděje;
co pak ještě z pravdy víte?
Ani toho nevidíte,
Cyrillem a Methodem
že jsme živým národem?
Nevěrou zas jeví doba,
čím nám škodívala zloba;
vlasti naší blahem bylo,
co se druhdy nezdařilo;
nepřítel-li nutí vás
sypat v dorost zhoubný mráz?!
Ten svůj dorost pozorujte,
činnost jejich zapisujte,
co z nich v městech, ve vsích všude
pro náš drahý národ bude;
co jich smutně zahyne,
než půl sta let uplyne.
15
Kéž se všickni k Bohu vrátí,
Morana než v hrob je sklátí!
Také Vy se rozpomeňte,
vlastní činnost věrně ceňte!
Za poslední hodiny
potěšte své rodiny!
Výstraha.
Výstraha nám vážná byla dána
ze svatých úst Boha, Krista Pána:
„Nejsi teplý ani studený,
ale vlažný býváš za dnů perných:
vyloučí tě Soudce z kruhů věrných,
zasloužené dojdeš odměny.“
„Proti mně jest ten, kdo se mnou není,
onť mé přízně málo sobě cení;
do stodoly mé kdo neshromáždí,
rozptyluje, slabé k hříchu dráždí.“
Nuže k Pánu stůjme bez vší bázně,
jednejme vždy rozhodně a rázně.
16
Rozhled.
Čím víc na národ prach stuchlý sedne,
jenž se z péra Vám a ze rtů práší,
tím hůř bují plevel v něm a šáší,*)
tím víc sláva jeho vadne, bledne.
Nezříte-li slunce pravdy ve dne,
kteréž svítí z dějin vlasti naší?
Nepřejete lidu doby blažší?
Zor-li váš z tmy bludů neprohlédne?
Národe náš slavný – přeubohý,
okem bystrým pohleď na mátohy,
jež tě do bahnitých hlubin vedou;
poznej v Církvi pravdu věčně svatou,
vypuď z hlavy všelikou lež klatou,
než tě svůdci zničí děsnou bědou!
Národ náš, jenž ode věků slyne
zbožností a mužnou statečností,
jenž se stkvíval leskem zámožnosti,
k úpadku se valí, zjevně hyne.
Dokud neměl mimo Boha jiné
bohy liché, bůžky nepravosti,
bohatýrsky počínal si v ctnosti;
za dnů našich pohroma mu kyne.
Národovci ze všech vlasti stavů,
bez předsudků pozdvihněte hlavu,
cizími zas neklamte se bludy;
nečerpejte moudrost z kalných zdrojů,
nepřítel vás do lítých zve bojů,
nad hlavou nám strojí požár rudý.
*) Šáší. Mor. = rákosí, sítí, třtina.
17
Motýl.
Barevný motýlek lehounce lítá
ku předu, na pravo, v levo i zpět;
na keřích, na stromech prohlíží květ,
patrně všechny ty květy si čítá.
Na malou chvíli se každého chytá,
v kalíšek něžný mu klade svůj ret,
opět pak k jinému vznáší se hned,
po celé zahradě jen jen se kmitá.
Ó jak ten motýl je podivně čilý,
dětem i dospělým na pohled milý,
člověk jej provází zahradou rád;
motýla křídélko pestré a hezké
láká vždy hošíky městské i veské,
každý je ochoten za ním se hnát.
Kéž by se motýlek letem jen bavil,
a jen vždy na květy obracel hled,
a z nich si vylíbal rosu a med;
Tvůrce tak věčného vděčně by slavil.
Nepřízně každé by jistě se zbavil,
kde kdo by v zahradě viděl ho rád;
kéž by ho vábil jen příjemný chlad,
když byl svá křídelka létáním znavil.
Ale on proto též na květy sedá,
vhodného místa že bedlivě hledá,
aby tam vajíčka škodlivá dal;
z vajíček líhnou se housenky žravé,
hubící květy a lístečky zdravé,
z toho pak lidem jest smutek a žal.
18
Stromaři pilnému pomáhať musí
čiperná sýkorka, špaček a drozd,
aby byl strom a keř housenek prost,
sice ten špatný hmyz ovoce zdusí.
Přece i pečlivý zahradník zkusí
nemilých prací a svízelů dost,
nežli se vyhubí špatný ten host;
hubení housenek hrozně se hnusí.
Zahradník raději motýly chytá,
drůbeži za chutný pokrm je skýtá,
nežli se vylíhne housenek rod.
Úkazů v přírodě pilně si všímej,
příhodné pokyny rozumem vnímej;
výklad jich rodinám může být vhod.
Zhusta jak motýlek barevná kniha
přilétá do rodin katolických;
přináší zábavu, vtipy a smích,
vábivě před okem mladým se míhá.
Mladistvá ruka ji dychtivě zdvíhá,
netuší četby té následků zlých,
až se pak znenáhla vylíhne hřích,
a ten pak člověka ukrutně stíhá.
Pozor, vy otcové, pozor, vy matky,
na očích mějte své nejdražší statky,
syny a dcery, jež svěřil vám Bůh;
rychlej’ než žravé a ošklivé krysy,krysy
vypuďte z domů svých rouhavé spisy,
jimiž se rozrývá srdce i duch.
19
Desatero Božích přikázaní.
Klidně odpočívá na svém loži
robě, hoch a jinoch, muž a kmet,
i když je mu osmdesát let,
vedou-li je přikázaní Boží.
Každý v sobě mýtí koukol, hloží,
vesel jest a blažen jejich hled,
pracovitá ruka, vlídný ret,
spokojenost kolem sebe množí.
Mezi nábožnými blaze žíti,
všude stkví se libovonné kvítí,
v činné lásce chová druha druh;
nikdo hněvem zlým se nezamračí,
výdělek všem na výživu stačí,
vždyť jim žehná dobrotivý Bůh.
A což ti, jenž Boží přikázaní
v paměti a v srdci nenosí,
a jen vůlí svou se honosí,
mají-li kde radostného stání?
Oni za potřebné požehnání.
Hospodina Boha neprosí,
klátí se jak chabé rákosí,
zpupně žijí v hříších bez pokání.
Patřte na ty nebožáky bludné,
v domech jejich radost denně chudne,
opouští je každé práce zdar;
nikde není v oku blahé záře,
všude vidět zarputilé tváře,
každý podnik v zápětí má zmar.
20
Blízká bouře.
Mne děsí pohled na oblaky,
zlý víchor rve i silný strom,
tam od severu hučí hrom,
k nám blíž se valí těžké mraky.
Též na jihu zřím děsné draky,
už chvěje se i skalný lom,
co zlého vězí ve všem tom?
Strach zavírá mi slepé zraky.
Už blíží se tma černé noci –
Ó Marja, přijď nám ku pomoci,
snad nastává nám soudný den!
Ó věčný Bože, trojjediný,
viz kající Své dcery, syny,
buď všemi lidmi veleben!
Jak hrozně vzrostly naše hříchy!
Nás v pasti své má satan vrah.
V čem vězí jádro našich snah?
My otroky jsme zpupné pýchy!
Nám nelíbí se život tichý,
jen ve hluku je každý blah;
kdo milovníkem ctnostných drah?
Nás láká svůdců hovor lichý.
Čím Hospodin Bůh věčně živý,
čím v nebi Otec dobrotivý,
čím ušlechtilý mrav je nám?
Oh, hospody a tance, zpěvy,
víc k sobě vábí ženy, děvy,
než spasitelný Boží chrám.
21
Tam pobloudilců hovor mámí,
zve v bludy nesoudný náš lid,
a zaslepený jeho vid
už nezří, kde jsou hory, jámy.
Lid maří dny a noci hrami,
jen vesele chce stále žít,
chce dobře jíst a mnoho pít –
náš národ hyne, Pán Bůh s námi!
Můj druhdy šťastný, lide drahý,
kdy poznáš Boha a své vrahy,
a na pravou se cestu dáš?
Ó, chápej pravou svatou vědu,
tu samospasnou víru dědů,
jen v ní své pravé blaho máš!
Zhas, Bože, žhavé blesků ruky,
už nelekej nás hromů hlas;
rci, by hnal černá mračna ďas,
až na poušť přes bory a buky.
Už netrapte nás bázně muky,
blaž národ opět klidný čas,
Svou milost, Pane, dej nám zas,
slyš našich vroucích proseb zvuky.
Či snad ten lid náš tak je pustý,
že třeba čistit vzduch mu hustý?
O Pane, pak zlé tresty zkrať!
Všem štváčům temný rozum zjasni
a klamné bludičky jim zhasni,
a vlasti s věrou blaho vrať!
22
Pravda.
Komu libo, spoj se s tímto světem,
po radostech jeho lichých baž;
začasté však stůj a pouvaž,
jak vše kolem tebe míjí letem.
„Není-li vše vadnoucím jen květem?“
Tak se klidným rozumem svým taž,
avšak hned se odpovědí blaž,
již ti Kristus dává svatým retem:
„Já jsem pravdou ozářená cesta,
ta jen vede do věčného města;
cesty té se nikdy nespouštěj!“
V nebi jen jest kvítí nevadnoucí,
tam jen svítí světlo nehasnoucí,
světlo to vždy na zřeteli měj!
Mluví-li kdo proti Bohu Synu,
mluví z něho pokušitel sám;
poznej jeho blud a chytrý klam,
neuvaluj na se hroznou vinu.
Kristus přísně kárá chabou třtinu,
apoštoly za vzor dává nám,
z nichžto každý vida tonout prám,
teskně volal: „Chraň mne, hynu, hynu!“
Vlasti drahé hrozí nebezpečí
rozbouřeným mořem, satan ječí;
každý chop se skály Petrovy!
Ona pevně stojí v bouřném moři,
ani pekla moc ji nerozboří,
nevyvrátí z ruky Kristovy.
23
Nebezpečí.
Černošedé mračno, mlha hustá
na národ se valí se všech hor;
není-li to smrtonosný mor,
jenž se denně šíří, denně vzrůstá?
Oh, to morná vřava bohopustá,
a ta všemu lidu na úkor
oslepuje posud jasný zor,
lidem duši kazí, špiní ústa.
Zastavte se, bídní temnomilci.
zpytujte se, svůdní odrodilci,
nezrazujte nepříteli vlast!
A ty lide, nevěreckým mamem,
podvodem a nebezpečným klamem,
v spasné víře nedávej se mást!
Co se jeví v světle žlutorodém?
Zoufalým se stává, kdož byl blah,
neřest obsahem jest jeho snah,
on se řídí zvířecím jen pudem.
Chytrost v domě bohatém i chudém
hubí bratra, jenž mu býval drah,
z nejednoho bývá až i vrah,
kdo se nad tím nezardívá studem?
Kým pak tato rychlá, děsná změna
v lidu dobrém byla vykouzlena?
Protři sobě kde kdo temný zrak!
Tam, kde pravá v Boha Pána víra
podrývá se, slábne, klesá, zmírá,
tam svou žeň má škůdný pekla drak.
24
V národě zas vzrůstá jílku setba,
pěstuje ji temné říše voj;
nepřítel mu skýtá běsnou zbroj,
zbroj ta blaha, spásy lidu nedbá.
Mládeži se dává lživá četba,
v rodinách se množí nepokoj,
v národě se strojí planý boj,
na vlasti lpí nesvornosti kletba.
Zvítězit-li má ta hnusná šalba
a ta bludná dějin našich malba?
Krásnou vlast má zhubit pekla žár?
Kdo že záhubný ten plamen shasí?
Co náš národ rozeštvaný spasí?
Jenom svatá víra, Kristův dar!
Vadnou otců našich květy lásky,
katolické víry blahý plod;
zmateně si vede mladý rod,
na čelích jsou zhusta zlostné vrásky.
Muže umlčují smělé hlásky,
všude cítit mělkých vtipů hrot;
všude vidět vratký, zpupný chod
nedospělé hašteřivé chásky.
Běda lidu, kde ten koukol bují,
běda těm, jenž mládež pohoršují;
v slámu kladou doutnající troud;
zastihne je lidu procitlého,
trojjednoho Boha nebeského
zasloužený spravedlivý soud.
25
Pro Bůh! Nikdo neskládej své ruce
nevšímavě v pohodlný klín;
ozvi se tvůj hlas a jev se čin,
v této děsné s nepřítelem půtce.
Se zřetele nepusť zlého vůdce,
nelekej tě jeho zloby stín,
každý věrný, moudrý vlasti syn,
od prahů svých zažeň běsné škůdce.
Setkáš-li se s povážlivou vadou,
přispěj bližním pomocí a radou,
na očích měj obec veškeru;
ospalé a vlažné vzbuzuj statně,
nikdy sobě nepočínej matně,
potírej zlou hydru – nevěru.
Václave náš, milovaný kníže,
tebe Bůh nám za ochránce dal;
ó viz, kterak duchamorný kal,
národ tvůj a vlast tvou tlačí níže.
Za dob strastných k nám se nakloň blíže,
s usoužených duší rychle sval
hlodavý náš bol a trapný žal
prosbou svou a Božskou mocí kříže.
Bůh nám promiň velké naše chyby,
On rač slyšet z útrob jdoucí sliby;
patrone, ty Mu je doporuč:
„Hájit budem víru zbožných dědů –
ke Kristu chcem vznášet vážných hledů;
Kníže náš, s Ním národ pevně sluč!“
26
Poslední hodina mudrákova.
Neblahou nit věda tobě spředla,
ku zjevené pravdě byl jsi hluch,
zapomněl’s, proč stvořil tebe Bůh,
Morana teď vážně na tě shlédla.
Mělká kniha na scestí tě svedla,
pozemský jen bavil tebe ruch,
do tmy zbloudil obmezený duch,
duše na lep satanovi sedla.
V rozhodné a nebezpečné době
tělesný zrak zastírá se tobě,
čemu’s nevěřil, duch tvůj teď zří.
Studený pot kryje tobě čelo,
kteréž druhdy vavřínem se stkvělo,
nevěděl um tenkrát, teď co ví.
„Morano, ty děvo krvozraká,
odlož vražedný ten nástroj svůj,
týden ještě šetř mne, klidně stůj,
přede mnou jest cesta křivolaká.“
„Šeredný pták v levo hrozně kráká,
rozsápati obličej chce můj;
v pravo labuť – ó ty ke mně pluj,
rychle přileť ke mně, už se zmráká.“
Nevěrec jen ještě trudně hlesnul,
a hned zsínal, smrti v náruč klesnul;
nesměl týden ani den být živ.
Stuhlé tělo smutně leží v loži,
duše odletěla na soud Boží –
Soudce Kristus buď mu milostiv!
27
Poslední hodina věrného katolíka.
Na lůžku čistotném stařeček sedí,
hlavou mu probíhá myšlének roj,
v očích mu vysýchá slziček zdroj,
vážně a pokojně kolkolem hledí.
Víť on a miláčci jeho též vědí,
že mu již nastává poslední boj,
k němuž si horlivě chystával zbroj,
občas jen perla se z oka mu cedí.
Bohu tak, děkoval za pokoj nitra,
kterýž v něm ustálil téhož dne z jitra
služebník Ježíšův, nábožný kněz.
Tělesné bolesti statečně snášel,
zraky své důvěrně k nebesům vznášel,
duši mu netrudil nižádný děs.
Promluvil: „Manželko, pojď ke mně blíže,
v tobě nám od Boha zlatý sloup dán,
za lásku upřímnou zaplať ti Pán,
posvátná láska nás na věky víže!“
„Děti mé, slibte mi u toho kříže.“
,Uctívat budeme svatých pět ran‘;
takto nás spojí zas v nebesích stan,
na zemi snesete všeliké tíže!“
Zvroucněle požehnal ženu a děti,
při tom se započal jeho hlas chvěti,
rychle však navrátil jemu se klid.
Říkal pak modlitby tichoučkým retem,
duše šla do nebe blaženým letem,
v očích mu skleněných vyhasnul vid.
28
Zjevení Boží.
Starý Zákon.
Bůh mluvil v ráji k prarodičům našim;
Bůh po hříchu je těšil věkem krasším,
kdy sešle člověčenstvu Spasitele,
by smazal hříchy, plody, zrady smělé,
by na smíření ráčil vydat Sebe,
a kajícníkům otevřel zas nebe.
Bůh zjevoval se arciotcům věrným,
by nezhynuli novým svodem černým;
a utvrzoval v kruhu jejich rodů
tou věrou v Boha blahodatnou shodu.
Též proroky Bůh pravdou osvěcoval,
Svůj vyvolený národ divně choval,
kdy satan rozptýlené rody různé
svou lží, svým klamem svedl ve tmy hrůzné.
Bůh v Egyptě Svůj kleslý národ chránil,
jej v boji s modloslužbou mocně bránil,
a Mojžíšem, jenž k Němu v ohni chodil,
jej ze hnusného rabství vysvobodil.
Bůh po mnohém zlém tuhé zkoušky čase
Svůj národ vrátil staré vlasti zase,
a spravoval ho velebnými divy,
by na duchu svém zůstal věrou živý.
Bůh sílil národ svatou bohoslužbou,
lid Mesiáše čekal vřelou tužbou.
Ty oběti a obřady tak jemné
jim zobrazily Boží sliby temné;
29
ten beránek jim o Veliké Noci
vždy věstil Beránka jim s Božskou mocí,
a beránek zas o dni s Bohem míru
v nich tužil v Mesiáše blahou víru;
ten velký v chrámu svícen sedmi ramen,
jim sedmi Svátostí vždy hlásal pramen.
I modlitby a písně, krásné žalmy,
jim hlásívaly příští spásy palmy,
tož pěli: „Bože, rosu dej nám s nebe,
přijď Spasitel, Jenž jasně zjeví Tebe!“
Tak Židé ze Zjevení sílu brali
a ctnost i bázeň Boží zachovali;
kdy pohan, kdekoli se v světě rodil,
zlým duchem slepen ve bludech se brodil,
než Vykupitel přišel zaslíbený
a dal nám Zákon Nový, drahocenný.
Nový Zákon.
Aj, už se naplnily časy,
již uskutečnily se hlasy
všech proroků, jimž věčný Bůh
byl vnukal nový v lidstvu ruch.
„A Slovo tělem učiněno,“
Jím člověčenstvo oblaženo,
Syn Boží k vůli lidem všem
sám stal se spolu člověkem.
30
Jen Bůh moh’ usmířiti Boha
a smazat provinění mnohá;
a člověkem též musil být,
Onť musil hřích Svou krví smýt.
Onť musil ve všem lidstvu chorém
se prokázati Božským vzorem,
a zdokonalit Zjevení,
dát svaté pravdy učení.
Pán Ježíš slovem, skutkem svítil,
On světlo jasné světu vznítil,
On tmy a bludů oblaky
hnal z lidstva Svými zázraky.
Jen dvanáct prostých apoštolů
vzal Kristus pro Svou novou školu;
ta škola jest ta jediná,
jíž zmoudří lidstva rodina.
Ta škola, Církev neomylná,
hned dovodila, že jest silna,
že založil ji Kristus Bůh,
jí světlo dává Svatý Duch.
Nic nedovedla slova vzteklá,
jež v boj s ní vykročila z pekla;
nic nepůsobí její zbroj,
a marný všechen její boj.
Sám ďábel zbroj tu ostře brousil,
vtip filosofům do hlav trousil,
on krále pýchou zaslepil,
a v Církev Boží běsně bil.
31
On rozněcoval vášně těla,
by svatá ctnost se nezastkvěla;
on podporoval skutky zlých
a ctností nazval každý hřích.
Však marné jeho namáhání,
svět před Kristem své hlavy sklání;
běs soptí, zuří a řve lvem,
a laje pochopům svým všem.
O vizte filosofů davy,
jim osvítila milost hlavy;
i svrhli předsudků svých tíž
a za prapor si vzali kříž.
Kdo král a velmož, v krvi topí
své meče, šípy, dýky, kopí,
zve slepé židy, pohany,
by vyhubili křesťany.
Krev jejich darmo pijí supi,
dráp dravců už je chabý, tupý,
a zázračný jest všude zjev,
vždy nových věrců plodí krev.
Bůh útrapy Svých věrných zkrátil,
sám satan do pekel se vrátil;
a hle, hrad králů, nuznou chýž,
již zdobí Kristův svatý kříž.
I pohanské též četné pluky
jsou plny Kristu chvalozvuky;
a císař, Velký Konstantin,
vzal Církev v otcovský svůj klín.
32
I Julian, car, Kristu vzdorný,
když kopím bod byl dán mu morný,
pln hanby zvolat nucen byl:
„Tys Kriste, nad mnou zvítězil.“
Ten rozkvět Církve velkolepý
můž’ nevidět jen duchem slepý,
jenž uposlechl satana,
a odvrátil se od Pána.
Zas satan po zlém třístoletí
se hroznou zlobou přestal chvěti?
Ó ne, on příliš chytrý jest,
on vymyslil si novou lest.
On připravoval tajnou maltu,
a přičinil k ní krásu, smaltu;
z té vítězství snad vyzáří,
snad pomohou mu zednáři.
I vzrůstal jílek jedovatý,
jenž vplížil v hrady se a chaty,
to za pomoci odbojů
těch tmářů, pekla nástrojů.
Ti hýbať chtěli Církve křeslem,
a chvástali se třpytným heslem:
„Hoj, zmůže učených hlav vzdor
těch apoštolů prostých sbor!“
A vskutku lží a peněz síla
již provedla kus zlého díla;
vždyť mnohý chuďas odpadlík
již porozmnožil jejich šik.
33
V té zednářů a trubců práci,
se věrců počet Církvi ztrácí;
v těch řadách jejich stoupenců,stoupenců
je část tak zvaných učenců.
Jim dařívá se až, až mílo
to nelidské a hříšné dílo!
Zvlášť v nezkušené mládeži,
žold krvavý si vytěží.
Svým smělým slovem, hnusným pérem,
ctnost tutlávají v srdci sterém;
tak otupují dobrý mrav,
a pravdu rvou jim z mladých hlav.
Co škodí mistru nevěrcovi,
že neřestem žák jeho hoví?
Že nezdravou má mladou tvář,
že spílá se mu proletář?
Že na lid padá bída, hana,
věc zednářům je převítána;
ta mělká jejich učenost
jim vynášívá přece dost.
Proč oni by se namáhali?
Vždyť života čas jest jen malý;
v své ruce vezmou cizí škvár,
a pojištěn jest práce zdar.
Zdar snadné práce satan chystá
všem těm, jenž nechtí věřit v Krista;
že jiné v bahno povalí,
to zednářům zrak nekalí.
34
Když lid se bude vespol rváti,
ďas s nimi bude se mu smáti:
„Nám útěk se pak vydaří!“
tak rozumují zednáři.
Náš národ, lid, že bude v pasti,
v něm nepřítel že bude vlásti,
to mudrák, pohan, nevidí,
a za sebe se nestydí.
Dík Bohu, řada myslitelů
dlaň pozdvihuje vážně k čelu
a slyší věčný Boží hlas;
se věrně tulí k Církvi zas.
Oh, muži z Církve vylákaní,
již procitněte z tvrda spaní;
jen z dějin vážných berte zbroj,
a vítězně se skončí boj.
Je pravda, boj ten už je hrůzný,
v něm zhyne ten a onen různý;
ba veškerému národu
blud strojí strašnou nehodu.
Však Církev Boží nepomine,
vždyť nastanou zas doby jiné,
pak ona opět vyhojí
náš národ ve zlém odboji.
Zlý duch jí nikdy neodolá,
Pán Ježíš Svoje věrné svolá,
a v národě nám vzejde zas
té věčné pravdy blahý jas.
35
Proč před Ježíšem národové
vždy měli bludy ročně nové?
Jen Žid se modloslužby vzdal,
že od Boha svůj Zákon vzal.
Náš národ celé tisícletí
kříž spásy, jméno Boží světí;
ač malý, čím svůj hájí byt?
Je štítem Církve Páně kryt!
Má Boha Krista, hlavu v Římě,
on nedá vzíť si pravdy símě;
on v Církvi spasné setrvá,
a obhájí tak práva svá.
Církev a národ.
Sřaďme se kolkolem Petrova křesla,
hrdinně chopme se silného vesla,
na lodi Petrově vládne Bůh Pán;
kdekterý národ má na ní dost místa,
jenom tam národů svoboda jistá,
tam jen náš národ má bezpečný stán.
Víckrát nám cizinec bořit chtěl víru,
podrýval základy blahého míru,
na čas i porušil ve vlasti klid;
pravda však pokaždé vítězství měla,
drahá vlast věrou a blahem se skvěla,
Církev svou velebil povděčně lid.
36
Má-li snad nyní zas vzdělanost ryzou
rušit mu nepřítel smyšlenkou cizou;
má-li vlast samochtíc v rabství se dát?
Cyrill a Methoděj, solunští bratří,
Ludmila s Václavem na národ patří,
pohana taká mu nesmí se stát.
Každý ať bedlivě na vlast svou zírá!
Kdo chce, by uvadla pravá v něm víra?
Proroci liší a sobcové jen.
Rozhodně každý rci: „Vari, hned vari!
Mluvíť zas národa nepřítel starý;
k vůli Vám nastať má rabství nám den!“
Znáte-li moudrost jich hnusného ryku?
„Národ prý spolkem jen řemeslníků,
rolník k nim také šel v náhodný kruh;“
odkud ta prázdnota, slepota mnohá?
Neznají Církev a nevěří v Boha,
Kristus dí: „Milujte druha vždy druh!“
Rouhači, beřte se k divoké zvěři,
ona snad výchovu mláďat vám svěří;
s nimi si zapuďte žízeň a hlad.
Nevím, zdaž dlouho vás ve službě nechá,
vidouc, že žádná z vás nekyne těcha,
budeť as brzyčko s vámi se rvát.
Vyšších-li nemáte šlechetných tužeb?
Dbáte jen zvířecích, tělesných služeb,
37
opravdu stojíte pod zvěří níž.
Bude-li něco vás vyléčit moci
z takové pustoty za černé noci?
Jistě jen Církev a Ježíšův kříž!
Přestaňte k lidem se vzdělaným čítať,
chcete-li stále jen v šprýmech se kmitať;
máte jen ze všeho chlapecký smích;
až vám let přirůste nevelká řada,
v rozum snad vejde Vám moudřejší rada,
poznáte, Bože, dej, co to je hřích.
Proč pak ty národy v pohanství zbylé
mají své rodinné poměry shnilé?
Základy víry tam zbořeny jsou.
Dlouho-li budou stát na písku domy?
Na chorých kořenech stojící stromy,
ovoce dobrého neponesou.
Ovoce víry a nevěry.
Nedivte se řečníkovi,
jednu-li věc dvakrát poví,
šetřte jeho bolesti;
zármutek mu v staré hrudi
bez ustání valem budí
pusté v lidu neřesti.
Boží Syn a člověk spolu
s lidmi v tomto zemském dolu
38
třiatřicet roků dlel;
aby člověk v každém času
z Jeho díla, blaho, spásu
na zemi a v nebi měl.
Po tři léta kázal, učil,
za Svou pravdu, divem ručil,
dobře činil lidem všem;
Boží Beránek ten tichý
na kříži sňal naše hříchy,
s nebem spojil opět zem.
Korunu dal Svému dílu,
osvědčil Svou Božskou sílu,
třetího dne z hrobu vstal;
čtyřicet dnů apoštoly
osvěcoval pro úkoly,
jim v Své Církvi úřad dal.
Na Petru, té pevné skále,
Církev musí státi stále,
ustanovil Bůh a Pán;
proti Církvi vždy a všude
marně útočiti bude
běsná zloba pekel bran.
Zjevení nám zdokonalil,
v lidstvo plné světlo nalil,
z moci zlé je vykoupil;
s Olivetské krásné hory
žehnaje Svých věrných sbory,
k Otci Svému vystoupil.
39
Dvanáct mužů neučených,
lidskou vědou necvičených,
rozešlo se v národy;
zvěstovali Boha Krista,
v Němž je lidstvu spása jistá,
pramen pravé svobody.
Přemožen byl satan svůdce,
ctností, blaha, spásy škůdce,
zaleskla se pravdy zář;
v netušené jasné kráse
celá země zastkvěla se,
obnovena její tvář.
Ucpány jsou zdroje zlosti,
řinuly se proudy ctností,
radost v každé rodině;
zotročilá druhdy žena
manželem svým byla ctěna,
stala z ní se rekyně.
Lenoch stal se pracovitým,
manžel otcem svědomitým,
pravdomluvným stal se lhář;
druh svým druhům lásku jeví,
o zlé pomstě křesťan neví,
přímým stal se pletichář.
Odkud tato změna náhlá,
spokojenost všeobsáhlá?
40
Odkud u křesťanů mír?
Zjevení jej lidstvu dalo,
mocí Boží tak se stalo,
bezbožecký zahnán štír.
Vícekrát zas zloba vzteklá
vylézala z hlubin pekla,
porušila blaho zas;
zakouší té moci temné,
a z ní strasti nepříjemné,
i náš národ v tento čas.
Satan tropí hnusné reje,
mudráků ret jílek seje
v blahé Boží Zjevení;
mělkých mužů lichá věda,
skuhravý svůj řehot zvedá;
národ kazit nelení.
Větry dují ze všech slují,
nevěrecký koukol bují,
nese hříšné ovoce;
zapírá se pravda Boží,
rozmáhá se bídné hloží
v lidu víc rok po roce!
Výsledek to věru bledý
nekřesťanské smutné vědy,
také v našem národě.
Co dnes trudným okem zříme!
Už se ani nedivíme
hojné hříchů úrodě.
41
Mezi lidmi žádné lásky,
na čelích jen rmut a vrásky,
v útrobách jen žal a bol;
lež a smělý podvod hnusný,
pro věrce vzduch všude dusný,
vdychujeme kolem kol.
Loupeže a kruté vraždy
hlásá tisk nám na den každý,
šlechetný cit utlumen;
všude hádky, spory, zmatek,
surovosti hříšných matek,
kazí nám i noční sen.
ZeŽe se spousta děsné zkázy
do národa stále hází,
smutné zprávy hlásají;
hoši teprv máloletí,
ba i útlé školní děti
zločiny už páchají.
Požívavost nerozumná
pitka, hra a hudba šumná
mladých starých blahem jest;
rodičové co jim dali,
oni dětem promrhali,
vzali na se hřích a trest.
Národ-li se chudým stává,
cizákům-li statky dává,
42
to Vás pranic nebolí?
Pak se máte soudu báti,
lidumilem sebe zváti
nikdo z Vás ať nevolí!
Kam se dívášdíváš, uzříš hada,
odevšad ti hrozí zrada,
posměch, msta a drzý vzdor.
Dobře znáte zvučným retem
roznášeti celým světem
nepravosti děsný mor.
Mnoho zla již v národ vneslo
nerozumné špatné heslo:
„Ničme víry, lásky květ;
jen se čiňme, jen se tužme,
nekřesťanským vůdcům služme,
pohanským zas bude svět!“
Kdo lid dobrý nazpět vede
v pohanské ty věky šedé,
množí smutných postav šik;
co vše v rozum zdravý svítí;
šlechetné co srdce cítí,
nezří zpupný zpátečník.
Kterak se Vám, nevěrcové,
líbí setba doby nové,
a ten Vaší vědy plod?
Ze zraků-li stům již hlídá
duševní a hmotná bída,
všechno to snad Vám je vhod?
43
I Vám přijde těžká doba,
Vámi setá běsná zloba,
zalehne Vám zrak i sluch;
chcete-li zlé časy zkrátit,
k Zjevení se dlužno vrátit,
na milost Vás přijme Bůh!
Zde Kristus, tam Belial.
Z mudráků každý má vlastní svou cestu,
která prý vede též k rajskému městu;
s pravdou ta hlučná řeč nesouhlasí,
touhu v nás po blahu neuhasí.
„Dvě jen jsou cesty,cesty,“ Syn Boží nám praví,
jednu On zbudoval, druhou sok dravý;
na oné chystá se blaživá slast,
na této přijde všem hlodavá strast.
Pravá ta cesta je příkrá a úzká,
levá je na pohled hladká, však kluzká;
svobodně voliti dáno je všem,
dokud je živí ta vezdejší zem.
Kdo má zrak rozumu jasný a zdravý,
vybere sobě vždy jenom směr pravý;
levou-li zvolí si povaha mdlá,
pozná, že volba ta věru je zlá.
44
Mnohým však rozmysl otázka mate:
„Není-li cestičky prostřední zlaté?“
Těm, jenž se prostředkem pohybují,
nejisté konce se přislibují.
Po týdny, po léta ten a ta neví,
má-li směr voliti pravý či levý;
blažen, kdo ku pravdě nakloní sluch,
toho jen zachrání smilovný Bůh.
Těmto všem upřímnou radou být mohu:
vroucně se modlete k věčnému Bohu;
vězte, že právě Vás přenejvětší
den co den oblétá nebezpečí.
Vida Vás satan, už nadějně jásá,
soudruhům radost svou v říši své hlásá;
zkoumejte souchodců chorobný ruch,
uvěřte slovům, jež pronesl Bůh:
„Nejsi ty teplý a nejsi ty chladný,
odporně vlažný jsi, chybný a vadný;
zbaběle nevolíš ve ctnostech růst,
proto já vyvrhnout musím tě z úst!“
Co pak má Belial s Ježíšem Kristem?
Nechceš-li žíti v tom přístavu jistém?
Spasitel do Církve k Sobě tě zve,
smilovně přijme tě v náručí Své!
45
Pozor!
O Bože, kdy ten národ můj
zas počne konat úkol svůj?
Kdy ve šlechetné ctnostné snaze
žít bude ve své vlasti blaze?
Jak často za těch tisíc let
blud kalil jemu jasný hled;
zlý nepřítel jej víckrát mořil,
jej v neštěstí a bídu nořil.
Můj národ sotva v bílý den
je z noci černé vyveden,
zas musí v nové šedé mraky,
rýt uslzené svoje zraky.
Když cizák se již unaví,
v šik zlý se zrádce postaví,
lid o nebeské stkvosty loupí
a nejeden,nejeden lež jeho koupí.
Zloch obrací vše na ruby,
dá místo mouky otruby,
dá místo zrna lidu plevy
a strojenou mu přízeň jeví.
Můj Bože, mudráky ty kroť,
je milostivě k světlu voď,
by nekazili muže, ženu, robě
jen z nezřízené lásky k sobě.
46
Ty bídný sobče, satane,
dáš lidu bludy slátané;
vzav jemu pravdu neomylnou
a svatou, blahou víru silnou.
Bůh vševědoucím pánem jest,
On chystá tobě věčný trest;
i národ pozná svoje svůdce,
a zarputilé ztrestá škůdce.
Ó zavčas poznej se a kaj,
svou nesmrtelnou duši haj;
či snad chceš zůstat svatokrádcem
a nekajícím, hnusným zrádcem?
Čím je ti vlasti zahrada,
již zloba tvoje ovládá?
Ty ozdobného hledáš lauru,
jak druhdy výbojný dav Maurů!
Kde kyne měšec a tvá čest,
tam domov tvůj, tvé blaho jest;
ty pravdu zoveš lží a bludem,
a nezardíš se při tom studem.
Zlou vinou je ti věrců ctnost,
a ctností tvoje hříšná zlost;
ty zásluhy zveš velkou vinou,
je podrýváš svou zlobou činnou.
47
Národ Církví blah.
Podivní mudráci, jací jste chudáci!
Co ten z vás zastává, onen hned vyvrací;
jaký to zmatek!
Kam to až dospěla učenost domnělá?
A kam se blaživá nábožnost poděla
otců a matek?
Rozum svůj sbírejte, bělmo si stírejte,
oči své otevřete, kolkolem zírejte
na národ drahý.
Vychládá útroba, množí se hniloba –
smutných to učenců děsivá výroba,
jaké to snahy?
Nic vás to nemate, Boha že neznáte,
pro Jeho Zjevení víry že nemáte?
Dřímáte sladce!
Opření o čísi předsudky, o spisy,
„zlato mám“, voláte hledíce na kysy*),
jde vám to hladce!
Každý si libuje v tom, co mu zjevuje
rozoumek maličký, v tom, co vtip slibuje;
jaká to bída!
Druhu druh směje se, nad každým vypne se,
od svého mělkého náhledu nehne se,
kam pak to hlídá?
*) Kys, také kyz, v lidu našem kočičí zlato.
48
Národe ubohý, tobě-li mátohy,
smyšlenky jalové pomohou na nohy?
Běda nám, běda!
Od každé hodiny, města i dědiny,
vede hloub v močály, v nevonné bažiny,
nepravá věda.
Svornosti nemáme, marně ji hledáme,
v zármutku, v útrapách pomoci neznáme,
nezříme těchy.
Kdo že dá národu, ze zlého podvodu,
spasnou a blaživou, trvalou svobodu,
blahobyt plechý?
Svornosti základy drobí se v záhady,
společnost různí se ve sborky bez vnady,
všude je vřava;
jak se vlast zachrání, soupeřům ubrání?
Který váš sboreček nástrahy odstraní?
Schází vám hlava!
Kristus pln veleby vévodí na nebi,
on jen zná národa časové potřeby,
spásu v Něm máte!
Pohrozí příšeře, pokoří soupeře,
národ náš obhájí, výhost-li nevěře
rozhodně dáte!
Sami nám přiznáte, síly že nemáte,
přece však nemoudře zastavit váháte
nevěry proudy;
49
Chcete-li národu ve vlasti obvodu
zničiti blahobyt, pokoj a svobodu
Božími soudy?
Filosof lichý.
Věrouka, mravouka –
kdo ji tobě v duši vnuká?
Pro neosvícený um
mnohým jest,jest jak větrů šum;
um ten až tam nedozírá,
kde se jeví v Boha víra.
Mudrák jenom tomu věří,
co svým chabým smyslem změří.
Co svou dlaní neohmatá,
kolem toho slepě tapá;
tvor mu znám a vítán jest,
Tvůrci nevzdá žádnou čest;
nezkoumá nic výš a šíře,
pudem řídí se jak zvíře,
těší ho to velice,
že má původ z opice.
Téměř jako zvíře žije,
do Zjevení směle ryje,
ano, on jest hrdinou
před poslední hodinou;
až ta se mu opoví,
jak mu bude, rekovi?
50
Uvidí, že chybně soudil,
v pustinách že duchem bloudil,
sám že sešel na scestí,
jiné lákal v neštěstí.
Ba i vlastní syny, dcery,
za sebou vzal v oblak šerý.
Až jen přijdou trapné doby,
uvidí svět jejich mdloby,
zpozorují v tmách že sedí,
ustrašeně k světlu hledí;
svedl je tam otec sám,
nevědí teď, kudy, kam.
Prospívaje zemským věkem,
stává-li se větším rekem?
Mudráci, jenž za ním jdou,
statnějšími reky jsou.
Nevěrec až na věčnosti
přesvědčí se o žalosti,
do níž rod svůj uvedl,
a s ním smutně usedl.
Bůh dá, že snad jeho děti
vyléčí se z hrozné sněti;
navrátí se k víře zpět,
jížto blažen byl jich děd.
Co dá matka dětem v duši,
otec navždy nerozruší.
Jeho žáci, ubožáci,
poznají té vědy láci,
51
až jen přijdou do života,
pravda se jim zablýskotá,
k Bohu se zas navrátí,
neštěstí své ukrátí.
Na posteli otec leží,
lékař dí: že vstane stěží;
obrací již oko v sloup,
duše vniká v pravdu hloub;
matné tělo leží v loži,
duch zří nové světy Boží,
zamodralý jeho ret
počíná se lehce chvět:
„Aj, ty skvostné zahrady –
stromy v květu bez vady –
a těch pestrých ptáků zpěv –
netušený pro mne zjev –
A ta krása toho kvítí –
duše vůni slastnou cítí.
K novému se blížím světu –
z každého tak soudím květu.
A zas jiné úkazy –
vážné vidím obrazy –
plesají mé útroby –
zírám známé osoby.
Rudé, bílé, modré šaty
zlatým pásem sličně spjaty –
převelebné postavy –
bez tíže a únavy.
Všem jim z ušlechtilých tváří –
převelebná radost září! –
52
Tam hle vidím otce svého
a tam bratra nábožného –
tu zas vážné učitele,
slyším písně přeumělé –
Milá choť má jasné oči
přeupřímně ke mně točí.
A zde? Ó ta radost sladká –
nábožná a moudrá matka –
aj, jde ke mně blíž a blíže –
ruce nese v způsob kříže,
zraky v Boží slávu noří
a hned pokorně se koří;
laskavě mi pozdrav kyne –
a již patřím věci jiné –
Dubová se rakev veze – –
Dobří lidé: kněze, kněze!“
Studený pot kryl mu čelo,
na loži jest mrtvé tělo;
duše vzlétla v nový svět,
učenec se přestal chvět.
Kde kdo kleká na kolena,
každý pláče, kvílí, sténá,
děti po mnohém dnes čase
v nábožném zas tonou žase.
Měl-li otec, Bohu dík,
šťastný, jasný okamžik?
Snad svých bludů litoval,
odpuštění hříchů vzal!
Kriste, zjev Své lásky div,
suď a buď mu milostiv!
53
Mýlíš se!
Že bez základů víry svaté
máš srdce láskou k vlasti jaté?
Máš srdce chabé, nestálé!
Kdo pro Boha svůj národ drahý
chce hájit před škůdci a vrahy,
ten nepůsobí nedbale.
Clarissimus.
V údolí úrodném zámek se zdvihá,
v půlkruhu táhne se hezoučká ves;
v boku jí na hůrce kostel se míhá,
s údolím hraničí jedlový les;
v rohu je měkkoučkých modřínů kupa,
vzhůru tam do lesa koník rád dupá.
Několik modřínů kapličku tvoří,
nad druha svého se nese druh výš;
v kapli té mladý muž Bohu se koří,
před ním jest vysoký, dřevěný kříž;
u kříže socha je Bolestné Matky,
probouzí křesťanu v hrudi cit sladký.
Pod lesem zvolna se kroky mé vlekou.
„Mladý muž!“ Aj, já ho dobře snad znám?
Kráčím blíž, vidím že slzy mu tekou,
ano, že on to je, jistotu mám.
54
Nevolím předčasně slzy mu sušit,
nesmím jej z nábožné modlitby rušit.
Na trávník zelený tichounce sedám;
trnu, a upřímně modlím se s ním.
Chvílemi k mladému muži zrak zvedám –
„Jakou to změnu zřím!“ U sebe dím:
„Bujarý právník tam před křížem klečí,
ten, jenž si libuje v rouhavé řeči.“
Dokončiv modlitbu v prsa se bije,
vstává a Rodičce Boží jde blíž,
slz proud se z každého oka mu lije,
políbil sochu a líbal i kříž.
Kulatý klobouk si na hlavu staví,
jde, a „Vy také zde?“ laskavě praví.
„Právě jsem na faru jíti k Vám mínil,
abych tu radostnou zprávu dal Vám,
že už se ztratil mrak, který mně stínil,
a že se na spasnou cestu už dám.
Dovolte, abych Vám u tom svém plese,
důvěrně pověděl v tichém tom lese.“
„Přijal jsem diplom svůj v polední době,
o pětky v tobolce bylo mi hej;
pozval jsem kollegy radostně k sobě,
nadšeně chystal jsem hlučný jim rej.
V hodinu určitou byli jsme spolu,
v náladě veselé sedli jsme k stolu.“
55
„Po chutném zákusu pohár jsem chopil,
abych svým přátelům na zdraví pil;
v přípitku ze všeho žerty jsem tropil,
kdekterý vážný stav dostal svůj díl.
Přátelé tlaskali, volali: ,Sláva!‘
,Svoboda všestranná nechať je zdráva!‘
„Když pak jsem víru a nábožnost snížil,
se všemi z plného hrdla se smál –
oh, tu se na stěně divný zjev plížil,
a já jsem ohromen jako kůl stál.
Nebožka matka má přede mnou stála,
běloučké ruce své prosebně spjala.“
„Plný svůj pohár jsem na stole složil,
duší mou zavířil bolestný rmut;
co jsem v tu zázračnou dobu já prožil,
brání mi vyslovit hluboký stud.
Přátelé z prvu se divoce smáli,
zříce však bledost mou, o mne se báli.“
„Zaplativ hostinu všeho jsem nechal,
přátelům dobré jsem zábavy přál,
sám pak jsem chvátaje domů hned spěchal,
pokleknuv pokorně ruce jsem spjal.
Zbožnou svou matičku živě zas vidím,
za sebe, za svůj blud v duši se stydím.“
„Pokání slíbil jsem dobré své matce,
slíbil jsem, z rána že navštívím chrám;
56
blažená matka se usmála sladce –
a já hned v světnici zůstal jsem sám.
Navždy jsem zhostil se nemoudré pýchy,
žalně jsa pamětliv na svoje hříchy.“
„Po letech vroucně jsem zpověď svou konal,
ztracenou milost jsem od Boha vzal;
nyní vím, kterak jsem na duchu stonal,
a že jsem na pravou cestu se dal.
Tak jste mne u kříže s Marií shledal,
jimžto jsem druhdy čest patřičnou nedal.“
„Přísahal jsem tam dnes před Bohem živým,
horlivým stanu se katolíkem;
výhost dám všelikým smyšlenkám lživým,
příkladem býti chci přátelům všem.
Vím, už kam mířiti musí má snaha,
v Církvi jen domůže národ se blaha.“
Celeberrimus.
Buď mi vítán, příteli můj mladý,
vyhledáváš u mne vážné rady;
píšeš mimi, že moje hlava šedá,šedá
smyšlenkami klamati se nedá.
Nuže, ochotnou mou radu znej,
a ji vezdy na paměti měj.
57
Z příčin těla vděčně radu brávám,
vzhledem k duši ochotně ji dávám;
dnes však za mne mluviž autorita,
všemu světu známá celebrita.
Pasteur*) neznal jen co jed co med,
velduch ten znal také vědu věd.
Škola nová, škola bez konfesse,
hrdopyšně do azuru pne se;
ceny dávaly se žákům pilným,
v bezbožeckých odpovědech silným.
V obecenstvu zříme lékaře,
po boku mu kmeta faráře.
Hoj, tu horujících bylo řečí,
máchalo se jazyky jak meči;
slavena tu věda nad vše chytrá,
jež prý v slunce vzplane dnes neb zítra;
řečník překonává řečníka,
výmluvností každý vyniká.
K faráři se lékař Pasteur kloní,
do ucha mu bolná slova roní:
„Úřad káže vám zde trudně sedět,
lživé řeči slyšet, v tváře hledět;
smutnou věru máte úlohu,
neslyšet ni slova o Bohu.“
*) Pasteur, franc. professor, učenec, lékař a čest. člen katol. university v Lovani, po veškerém světě právem oslavovaný vynálezce léku proti strašné vzteklině. V Pánu zesnul 1895.
58
„Souhlasím já z celé duše s vámi,
školy stůjte nerozlučně s chrámy;
škola dcera s Církví, matkou pravou,
národu jest blahodatnou slávou;
škola bez Boha jest nestvůrou,
pro školáky škodnou dressurou.“
Jindy soudruh také celebrita (!),
slaveného vědce chytře chytá:
,Jak s tou učeností tisícerou
sjednotit se lze vám s biblí, s věrou?‘
Pasteur jemu bez rozpaků hned
výtečnou dal tuto odpověď:
„Prozpytujte dříve bibli svatou,
zapudíte chmury, jež vás matou;
přístupným tak stanete se víře,
potom chci vám odpovědět šíře.
Dnes jen krátce volím říci vám,
jakou zkušenost v té věci mám.“
„Jednou jen jsem četl bibli celou,
ale věřte, s pozorností vřelou;
mám teď víru bretonského muže,
jež mne svedla s věčným Bohem úže;
bych moh’ zase číst ten poklad cenný,
byl bych věrou u bretonské ženy.“*)
*) Bretonci jsou, jak známo, nadšenými katolíky z přesvědčení a vyznamenávají se velikou mravností.
59
Nemohu dáť Tobě světla více,
nežli světová ta vědy svíce;
užij Pasteurovy vážné rady,
pak se v praxi zbavíš mnohé vady;
přidám ještě maličko jen slov,
nebude ti třeba rady znov.
Nemá-li kdo víru v Boha, v duši,
o člověka jasný názor ruší;
se zvěrolékařem měl by vědou
výši stejnou, tuším trochu bledou;
řek’ by zvěrolékař nábožný:
„Ten náš úkol není totožný!“
Pasteur věc tu z hlubin vědy věděl,
bez předsudku na člověka hleděl;
nechce-li kdo Bohu, Církvi, věřit,
s Pasteurem by vědou chtěl se měřit?
Lékař vědu svou jen ocení,
vžije-li se v Boží Zjevení!
Durman.
„Vítám vás, matičko, s pole vás vítám,
ruku vám políbit horoucně toužím;
čím dál tím více se v duši své soužím,
loudavé hodiny bolestně čítám.
Kytice na stole nepěkně voní,
krásnější míval jsem druhdy i loni.“
60
„Fialy, zvonečky, lilie, růže
letos vám nikde se neurodily?
Tyto jen špatné vám rostliny zbyly?
Kdo že tu hádanku rozřešit může?
Celé dvě hodiny v hlavě ji nosím,
promluvte, matičko, promluvte prosím!“
,Vítám tě, synáčku, z hlavního města,
velmi jsi unaven, seslaben, hladen;
sotva’s co teplého pojedl za den,
zmořila tebe ta daleká cesta.
Půjdu ti uvařit večeři silnou,
zatím s tou hádankou práci měj pilnou.‘
Očička matčina neměla záře,
ve slovích nebylo milého zvuku,
chladně jen dala si políbit ruku,
slzičky skropily bledé jí tváře.
Synek zas samoten v světnici seděl,
za matkou, na kytku zarmoucen hleděl.
„Laskavá matka má ona snad stůně!“
Za malou hodinku večeři nese,
umytá ruka se nápadně třese,
jizbičku plnila z kuřátka vůně.
Truchlá máť, smutný syn maličko jedli,
chvílemi žalostně na sebe vzhlédli.
Konečně matička váhavě praví:
,Tuším, že’s nepoznal význam tak plytký
61
této své nehezké, nevonné kytky;
matčino slovo tě pochyby zbaví.
Na třetí rok už tvé vysoké školy
čím dál víc rmoutí mne, trápí a bolí!‘
,Ó, jak mne blažila minulá létaléta,
kdy se tvá lilie bělostně stkvěla,
tvoje tvář růží se líbezně rděla,
pokorou voněla fialka setá!
Tenkrát mne blažilo předobré nebe,
kytici vonnou jsem blažila tebe.‘
,Už tě tak nevítá truchlivá matka,
nevidí na tobě bývalých ctností,
s matkou i příbuzní jsou Ti už sprostí;
kam pak se poděla láska tvá sladká?
Znamenám na tobě podivnou pýchu,
zřím, že se nelekáš žádného hříchu.‘
,Kterak dáš nemocným těchy a rady,
a jak je případně nakloníš k smíru?
Jak že v nich ustálíš zbožnost a víru,
maje sám na sobě nepěkné vady?
V tom-li jen úlohu lékař svou tuší,
léčit že tělo má a ne též duši?‘
,Zamítnul’s kvítečka líbezně vonná,
zvolil si’s durman, jenž jedem až páchne,
odvarem jiskerku života spláchne –
kéž Tě svým může zvát, matka než skoná!
62
Nevíš, jak přehrozně v nitru svém strádám!
Učiň, můj synu, zač prosebně žádám!‘
,Durmanem slova a příkladu zlého
roznášíš cikány vnešené zboží,
snižuješ pravdu a Zjevení Boží,
škůdcem ne vůdcem jsi národa svého.
Víš už, co znamená durmanu kytka?
Nebuď ti odporná matčina výtka!‘
„Léčil jsi tělo a zabíjel’s duši,“
,takovou dostaneš od moudrých důtku.‘
,Vydej už počet mi ze vloh a skutků,
kdy’s ti pak Soudcův hlas zabuší v uši.‘
,Zbožný tvůj otec tři léta je v hrobě,
synu, slyš, matka tvá domlouvá tobě!‘
Stačila moudrá ta matčina slova,
nemluvil syn však jí zulíbal ruku,
zažehnal svoji i matčinu muku,
započal křesťanský žíti zas znova.
Lid si jej, zbožného lékaře chválí,
vážnosti požívá v blízku i v dáli.
Báječně rychlá osvěta.
Už prý nedějí se zázraky!
Nehalte si rozum ve mraky.
Gymnasista na fakultu vkročil,
a hned sporé knírky sobě točil.
63
Právník ten své professory měl,
filosofy však též slyšet chtěl.
A hle, zázrak, asi za půl léta
měl již moudrost veškerého světa:
„Gymnasia za nic nestojí,
ona jenom hlupce vykojí;
škoda všech těch dlouhých osmi roků –
teď mi září pravá věda v oku!“
„ŘeklŘekl jemu bělovlasý kmet:
„Co to mluví ten tvůj mladý ret?
Nesmíš všecky podle sebe měřit,
mudrákům všem nevol všechno věřit,
zůstal-li jsi v gymnasium hloupým,
lacino tvou náhlou moudrost koupím.
Zapírání pravdy není vědou,
bludičky tě do bahniska vedou.
Maličko, a poznáš život pravý,
jenž tě planých utopií zbaví.
Co jsi slyšel jako gymnasista,
vážným mužům věrou blaho chystá;
že se ruší spasitelná shoda
mezi Zjevením a věrou – škoda!
Od víry se věda rváti nedá,
blažen, kdo v jich shodě pravdu hledá;
Žel, že tam již různí pisatelé
počínají sobě neuměle;
nejeden též nadaný hoch jarý
mimo školu čítá listy – škváry.
64
Modlívej se, a Duch Svatý s nebe
osvítí v tom labyrintu tebe.
Spolužákům moudrým stav se k boku,
jejich řeč a chování měj v oku.
Nezhyneš v tom trapném závodu,
sloužit budeš sobě, národu!
Nevím, koho tenkrát budeš chválit,
a čí věda bude tebe pálit;
jen se, pro Bůh, nikým nedej šálit!“
Našim junům!
Znaje vaše nebezpečné zmary
rázně táže se vás přítel starý:
„Jinochové, muži bujaří,
mají-li z vás býti zednáři?“
Chcete-li být škůdců učeníky,
v národě svém sobců pomocníky?
Znáte-li tu planou svobodu,
která ničí volnost národů?
Na národnost jakou váhu kladou?
Proč všem lidem v Boha víru kradou?
Proč i platí pomahačům svým
potměšile grošem jidášským?
Všestrannou proč kupují si vědu?
Proč tisk jejich pln je lží a jedu?
Kapitál jim nosí úroky
tam, kde z lidí činí otroky.
65
Zisk a zhoubná, hnusná světovláda
všeho toho chytře sobě žádá;
všude mají tajné práce zdar,
v národech se zmahající zmar.
Smí-li přísahati hlava bystrá
na slovíčka každičkého mistra?
Přináší-li bohopustý tisk
národu a všem Vám pravý zisk?
Zač Vás jistí učencové mají,
pozlátkem jenž krášliti se znají?
Na víčka kdo plev Vám nalepil,
a tak zdravé oči oslepil?
„O národnost není už se báti,
řeč svou můžem volapykem zváti;
vari, vážní lidu přátelé,
my chcem žít, jak libo vesele.“
„Dali za nás otcové a matky
dosti naivní mozoly a statky;
co nám potom, za lásku že svou
ve starobě nouzi, bídu trou?“
„Čeho žádá nová doba, víme,
my se sami snadno uživíme;
za lež, za žert, za rouhavý vtip,
zajisté nám bude denně líp.“
„Lid že bude jako zvěř se rváti?
My se budem skrytě pěkně smáti.
Lid prý klesne v surovost vždy hloub;
proč nás hledá lehkověrný troup?“
66
„Národ námi v tolikeré strany
vůči nepříteli rozeštvaný
neodvrátí od sebe zlý soud,
na jisto prý musí podlehnout.“
„Ve vřavě té zachránit nás může
naše chytrost, naše liščí kůže;
ať si pro nás lejí i svou krev,
až k nám nedolehne mroucích řev.“
„A což kdyby i z nás svůdců jeden
do žaláře byl a na smrt veden?
O jednoho bude méně nás
a tím zvučněj’ štváti budem zas.“
Po tisíc let ten náš národ drahý
přečkal cizáky a bratrovrahy;
Církev Páně, matka spanilá,
za poměrů zlých jej hájila.
Má-li strádať svými syny zase
v nedalekém nebezpečném čase?
Svatý Václave, Ty chraň ho sám,
nedej, nedej zahynouti nám!
U Božího trůnu vypros v nebi
čeho národu je zapotřebí
odhal junům ryzí dějinydějiny,
ať jim s očí spadnou lupiny.
67
Odrodilec.
Nejbídnější provinilci,
nejškůdnější odrodilci,
kazí víru národu;
chceš-li míti pokoj svatý,
rázně zapuď od své chaty
šířitele podvodu.
Ten, kdo víry v Boha nemá,
horším bývá než tvář němá,
již má za svůj milý vzor;
víc než ona v společnosti
lidem bývá jenom k zlosti,
všude seje zhoubný spor.
Pokoje si nikde nedá,
slávu svou a zisk svůj hledá,
stále chce jen panovat;
žádného sám nemá klidu,
dohře cítí tu svou bídu,
do šťastných ji vnáší chat.
Kdo se jeho pýše příčí,
toho, kde jak umí, ničí,
strojí mu jen bol a žal;
jazykem a hrubým pérem
po okolí po veškerém
stříká jen svůj vlastní kal.
68
Studu nemá v sobě trochu,
podobá se mistru zlochu,
láká lidi na scestí;
moudrý člověk se ho straní,
třeba-li, se mužně brání,
aby nešel v neštěstí.
„Ty jsi Petr, to jest skála.“
Blaho lidstva trvalé
daří se jen na skále,
skalou tou jest Petr v Římě,
onť jen hájí pravdy símě.
Nevěrci a bludaři,
záměr se vám nezdaří:
kladivo, jež pravdu boří,
jenom mělké hlavy moří.
Poznej, že ti krátký zrak
zatemňuje černý mrak;
modli se a mrak ten zajde,
duch tvůj světlo jasné najde.
Vážně odvrať vid a sluch,
zlý když k tobě mluví duch;
jsi-li peven ve svém soudu,
neoctneš se v bludů proudu.
69
U knih dobrých, v kostele,
nejlíp strávíš neděle;
dobrá kniha, slovo Boží
pravou moudrost v hlavě množí.
Čti a slyš a uvažuj,
v pravdě svaté pevně stůj;
zahanbí se bídný škůdce,
přemůžeš jej v každé půtce.
Chytrákovi sobci.
Směšné věci mluvíš dneska,
pozvaný dav tobě tleská:
„Na zdar, řeč tvá velmi hezká!“
Mnohým z davu cosi šumí,
žádný z nich ti nerozumí;
jiný smích svůj v sobě tlumí.
Opět jiný líně zívá,
ale potom hlučně zpívá,
vždyť má za to korbel piva.
A což národ, jeho blaho?
Sklamání mu bude draho;
zalkej vlasti, zalkej Praho!
Mluvku zisk a sláva vnadí,
co mu po tom, vlast že zradí?
Jen když sobě žáhu schladí!
70
Odkud tato podlost čirá?
Jemu schází v Boha víra,
bez níž arciť národ zmírá.
Zbav se, zbav se liščí kůže,
osvoj sobě moudrost muže;
poctivost jen rodí růže.
Skála.
Oh, ty skálo holá,
s tebe hlas můj volá;
volá do vůkolí,
co mne v duši bolí.
Bolí mne a pálí
svět, jenž pořád šálí,
štve a kolem všudy,
seje lži a bludy.
K tobě, skálo tichá,
krok můj často spíchá;
dole svět se šklebí,
blaze jest jen v nebi.
K nebi vroucně zírám,
slzu s oka stírám;
vzduchem z rajské říše
hruď má lehce dýše.
71
Sviť mi pravda, světlo,
by mi blaho květlo;
na Petrově skále
v blahu žiju stále.
Zlý duch pravdu boří,
lidstvo v bludy noří;
spása nám se chystá
v Církvi Jezu Krista.
Buďte opatrní!
Slyšte Boha Syna, Jezu Krista,
jenom v Něm jest lidstva spása jistá:
„Z horčičného zrna bude strom,
nezničí ho ani pekla hrom.“
Všichni národové světa všeho
spásu najdou v ratolestech jeho:
každý národ, každý člověk blah,
má-li v Církvi kořeny svých snah.
Devatenáct set let Církvi-stromu
peklo zkázu strojí řvaním hromů;
do koruny jeho častý bije blesk,
strom však vždy má vonných květů lesk.
Časem větev ta neb ona hyne,
ale jiným nový život kyne;
do skonání světa s Církví Bůh,
darmo brojí nešlechetný duch.
72
Církev Boží nikdy nezahyne,
za uvadlé větve Bůh dá jiné;
osoby však mohou zahynout,
ba i národ hubí bludů proud.
Běda všem, kdož zhoubné pikle kuli;
člověk každý svobodnou má vůli;
kdo své spásy dojít neváhá,
Bůh mu proti škůdcům pomáhá.
Člověk zpupný, váhavý a líný
věčně trestán bude za své činy,
a kdo jiným pohoršení dal,
stonásobný trest si uchystal.
Ó, jen smějte se, vy krátkozrací,
mořte národ jedem jako draci;
přijde rychle, přijde hodina,
kdy vám klesne mysl hrdinná.
Zhyne s vámi snad i větev mnohá,
bude slyšet výrok Soudce Boha:
„Kliď se, nevděčníku svévolný,
zvolil’s sobě osud přebolný.“
A strom-Církev stále kvésti bude,
spasí věrce bohaté i chudé;
těm pak chystá milosrdný Pán
věčnou radost, na nebesích stán.
Katolická, svatá Církvi Páně,
zachraň národ v nebezpečné ráně,
vlívej světla nebeského zář
zatemnělým pobloudilcům v tvář!
73
Mistr chyták.
Mistr chytrák, pravdy tupič,
libuje si jako lupič:
„Na jazyk mám dobrý brousek,
vykonal jsem chytrý kousek;
bližního jsem osočil,
ač jsem z pravdy vybočil.“
„Krátkozrací velcí páni
ovšem mnou jsou obelháni;
bílými zvou duše černé,
za zlé mají svoje věrné;
budiž, kdo chce, ve bludu,
jen když já cti nabudu.“
„A což kdyby pravdy záře
přece přišla v jeho tváře?
Pravdu-li mu někdo zjeví,
aby poznal zrní, plevy,
velitel náš ubohý –
uzří nové mátohy.“
„Vždyť já, mistr chytrystiky,
rychle přetnu všechny styky,
z nichž by při dost malé píli
pravda vyšla na den bílý;
ó já to své heslo znám:
„„pomluvu a lež a klam!““
„Zrak se zastře veliteli,
tak můj zisk, má sláva velí;
74
on zří mými okuláry,
zahalen je v husté páry;
pravým Nathanaelům
zavřen zůstaň jeho dům!“
Pšenice a koukol.
Velebně stál v lidu Pán,
pod horou zřel velký lán;
žadostivě k němu točí
mnohý zástup zbožné oči;
Božské Jeho oko vidí,
hospodář co z něho sklidí.
„Rolník krásnou pšenici
zasel ve své ornici;
noční tma zrak lidem halí,
všichni doma klidně spali,
nepřítel však chytře bděl,
do pšenice jílek sel.
Slunéčko a rosa Boží
setbu na tom láně množí.
Hospodář a dělníci
prohlíželi pšenici.
Druha druh se vážně ptal:
,Odkud koukol zde se vzal?‘
Muži rázní, pilní, bdělí,
jílek ihned trhat chtěli;
ale moudrý hospodář
ve smutnou jim mluvil tvář:
75
,Jílek byste trhali,
pšenku však též mrhali;
nechať obé pospolu
roste žencům k úkolu;
oni jílek ohněm zmaří,
pšenku svezou hospodáři!‘
Nepřátelé Boží lidu,
vizte tu svou hroznou bídu!
Běsných bludů jílek klatý
sejete v ten Zákon svatý;
ten Váš koukol v soudný den
navždy bude zahuben!
A Vás, jeho rozsévače,
nerozumné tmáře, štváče,
pálit bude nekonečný
strašných trestů oheň věčný;
jenom věrní Bohu Pánu
do nebeských vejdou stánů.
Ve přírodě obrácení
jílku ve pšenici není;
člověk zlý však, pokud čas,
pšeničkou být může zas!
Jeden toliko život.
Strom divný z horčičného zrna
zřím, na všech oudech žasem trna!
Jej vštípil světa Tvůrce Sám,
jen ku pravému blahu nám.
76
Jej v péči má Pán, Sadař pravý,
jej svěřil správě zjevné hlavy;
ó, vizme, bratří, slavný div,
hle, Petr v Římě stále živ!
Již od dvou tisíc dlouhých roků
má strom Svůj Kristus v strážném oku;
duch zlý, ni jeho náhončí
vzrůst stromu zlobou neskončí.
Strom nemá doby, nemá věku,
v němž nezakoušel pekla vzteku;
však marně na něj nevraží,
svou lebku o něj rozráží.
Dnes z kořene a zítra z kmene
moc výrostků se planých žene;
i líhnoucí se housenky
mu užírají lupénky.
Ty výrostky sic stromu škodí
neb ostudu mu aspoň plodí;
však málo roků pomine
a každý vlk ten zahyne.
Zas lepost listu, vůně květů
slast rajskou vlévá všemu světu;
strom neleká se pekla bran,
vždyť péči o něj má Bůh Pán.
Jen vizte dobu dvoustoletou
a zlého ducha činnost kletou;
jak divně u nás Církev-strom
byl Kristem chráněn od pohrom.
77
On sužován byl od zednářů,
těch peklem osvícených snářů;
kdy s hůry hnal se klamů proud,
v němž národ náš měl zahynout.
Oh, katolíků mnohé davy
již potratily mělké hlavy;
však škůdcům ztupen břitký meč,
nám s věrou zachována řeč.
Kam poděla se zvrhlá věda?
Kam zašla bludu mračna šedá?
Svou Církví Kristus národu
dal svěží život, svobodu!
A opět nové, slepé čety
nám v lůnu budí škůdce kletý;
jenž kazí lidu blahý klid
a písek sypou v jeho vid.
V boj s nimi jdou i chytráčkové,
jimž ideály svítí nové;
jim dobývat má lživý tisk
jen slávu, chválu, čest a zisk.
Hoj, bratří, chytrost nechte hadu,
Vám neomylnou dávám radu:
„Z Vás každý činnou lásku měj,
jen Spasitelem vést se dej.
Vy shoďte všechnu lest a pýchu,
vždy obětavi buďte v tichu:
brat s bratem bohatýrsky stůj
a mužně konej úkol svůj.
78
Tož podávejte v nové půtce
všem bratřím upřímně své ruce;
či na bratry zlým sočením
snad sloužit chcete snahám svým?
Jsouť rozeštvání lidé mladí,
jimž rozpoutaná vášeň vadí,
by zřeli, všem co k prospěchu
a nešířili neplechu.
Je zbavit zásad jedovatých,
je ustáliti v pravdách svatých,
jest pro vlast naši ubohou
všech moudrých mužů úlohou.
Strom-Církev arciť nezahyne,
však větvím možná zkáza kyne;
jen Bůh a svornost umožní,
by poznali se bezbožní.
Lid pozná, čím je volnost lichá;
kéž nehoní však pozdě bycha!
Rač osvítit nás Svatý Duch,
by vzrůstal rázných věrců kruh.“
Národnost a Zjevení.
Neříkej: „Ne všecko v báseň se hodí,
cokoli veršovci v hlavě se rodí;
báseň se netýkej politiky!“ –
Politik smí se tknout poetiky?
79
„Národnost za poklad hlavní máš ctíti,
člověče, pokud chceš člověkem býti.“
Není-li věta ta politická
zrovna jak licence poetická?
Tato-li nepravda nevnáší zmatky
z redakcí v paláce, v domy i chatky?
Mníš-li že nikoho nezabolí
podobné šprýmy a hyperboly?
Nelibost vzejde ti u Boha Pána,
tebou že pravda je zneuznávána;
věřícím slabochům pochyby hřeb
zarážíš v pokojnou doposud leb.
Jiného odcizíš blaživé víře,
bude žít, bude mřít hůře než zvíře.
Šťastným-li bude pak rozoumek tvůj?
Bludného spas tě Bůh v jednotě trůj.
Národnost věru jest pokladem velkým,
pokud se neměří litrem jen mělkým;
před ní a nad ní vždy Zjevení měj,
ve světle Zjevení národnost znej.
Jen ten, kdo nezvratně v Ježíše věří,
na loket neklamný národnost měří;
kdo však je v poznání Zjevení chud,
za sebou nohsledy zavádí v blud.
Bratrům kdo Slovákům jazyky trhá,
v hanbu a v rabství je nelidsky vrhá,
nedí-li o sobě odpůrcům všem:
„Musím tak jednak, jsa národovcem!“
80
A ten, kdo zběsile deptá nás Čechy,
ze sladké řeči nám nepřeje těchy,
volá: „To velí mně národnost má!“
Ji on též za hlavní poklad svůj zná.
Bludům těm Zjevení hranice staví,
ono nám neklamným rozkazem hraví:
„Bližnímu nečiň, co nechceš mít sám,
Já, Bůh, ti odplatu nebo trest dám.“
Vizte tu národnost nevalně cennou,
národnost Zjevením neosvícenou;
národnost šlechtí jen nebeský hlas:
„Milujte se, jak Já, miluji vás!“
Národu každému bez víry v Krista
pohroma, úpadek, zkáza se chystá;
víru-li někomu boří zlý tisk,
odpadne, jinde-li kyne mu zisk.
Spasnou-li víru kdo v národě kazí,
k odrodu bídnému cestu mu razí;
zločinu hrozného ty-li jsi prost,
kladeš-li Zjevení pod národnost?
Jinak-li, příteli, o věci soudíš,
optej se dějin a poznáš, že bloudíš;
v Církvi jen národ náš v pravdě byl blah,
cizáckým bludem mu škodíval vrah.
Setři ty lupiny, jež ti zrak kalí,
v obci a rodině, národ máš malý;
víra či nevěra blaha má víc?
Rozumně zkoumej a netaj si nic!
81
Pro bludná, nevěrou zplozená hesla,
nejedna obec a rodina klesla;
rozhodným, rozumným katolíkům,
víra jen hájívá statek a dům.
Komu je milejší svoboda lichá,
nežli ta rodinná blaženost tichá,
takému blahobyt za malý čas,
podryje nepřítel, zlovolný ďas.
Po celých tisíc let národ náš drahý
rekovně překonal bludařů snahy;
prosme a čiňme se, zas mu dá Bůh,
aby jej nezhubil zlověstný ruch.
Či snad dí s Cyrillem, s Methodem nebe:
„Ubohý národe, zkáza Tvá z tebe?
Duchovně lelkoval, spal jsi a snil,
koukol když nepřítel v pšenici sil.“
Četba nebezpečná.
Studenta spatřil jsem v lázeňském lese,
korunou jehličí nad ním strom pne se;
ve stínu chladivém v ruce měl knížku,
neslyšel štěbetu zelených čížků.
Knížku tou měrou měl na pilném oku,
že mu v sluch nevnikal klepot mých kroků.
Spatřiv mne povstal a laskavě zdravil,
já pak jsem povděčně k jinochu pravil:
82
„Milerád vidím Vás, mladého pána,
pod stromem s knihou tak pěknou hned z rána.
Smím-li se, příteli rozmilý, tázat,
jakou jste knihu dal skvostně si vázat?“
Nevydal ze rtů svých žádného zvuku,
knihu však ochotně podal mi v ruku.
„Věru, Vy máte zde vázané krásně
slavného českého učence básně.
Prosím vás, příteli, rcete mi, rcete,
chápete všecko to, v knize co čtete?“
,Vyznávám, smysl že málo kde chápám,
zhusta jak slepec jen tu a tam tápám.
Račte mi, pane a příznivče můj,
projevit o knize této soud svůj!‘
„Vašemu přání já milerád hovím,
o knihách podobných stručně vám povím:
Věřte mi, příteli, lepší je vazba
nežli těch bludů v ní tisková sazba!
Málo je užitku ze čtení toho,
škody pak začasté velice mnoho.
Sejem-li v pšenici semeno jílku,
teprve po čase zříme svou mýlku;
milovník četby zlé začasté zkusil,
jílek že pšenici dobrou v něm zdusil.“
83
Slavnost Božího Těla.
Slunéčko jasné za horou vstává,
paprysky zlatými zahání sen;
rozumným lidem znamení dává,
nastává radostný, veliký den.
Květy se rozvíjí, ptáčkové pějí,
nábožní lidé se blaženě chvějí.
Dojemné zvony, hmoždířů rány,
slyšíme doma i ve vůkolí;
zelené sady, oseté lány
stkvějí se po stranách, po údolí.
Věnčí se domy, hrady i chaty;
hleď, kam hleď, v ulicích rozruch je svatý.
Ve chrám se valí ženy a kmeti,
zrychlují všemožně chabý svůj krok,
mužové, juni, panny a děti,
druhu druh staví se nadšeně v bok.
V kostele nejdražší obět se slaví,
věřící křesťané kloní své hlavy.
Andělskou radost, blaženost v hrudi
nemůže pojmouti posvátný chrám;
nadšení rajské křesťana pudí,
aby cit přesladký světu byl znám.
Ze chrámu slavnostní průvod se béře,
po dlouhou dobu mu nestačí dvéře.
V průvodu v čele slavně se nese
korouhev svěcená, velebný kříž,
84
za ním hned mládež v nábožném plese
píseň svou k nebesům vysýlá výš,
stateční jinoši, horlivé panny,
velebí sladkosti nebeské Manny.
Umělí pěvci ve vážném sboru
dojemně vedou svůj církevní zpěv,
všímají sobě nebeských vzorů,
andělů, světců a panenských děv;
za hlučné střelby a za zvuků zvonů,
druha druh přemáhá v posvátném konu.
Velebnou Svátost zdvíhaje kráčí,
nad sebou nebesa, ctihodný kněz;
slzavým proudem tváře své smáčí
kde které město a každičká ves.
Zbožný kněz za lid svůj pokorně prosí,
by mu dal Kristus Pán milostné rosy.
Nestačí péro, vypsati slávu,
vzdávanou Ježíši ze srdcí všech,
vyslovit nelze blaženost davů,
nebeských pocitů, blaživých těch.
Tisíce křesťanů, nábožných duší,
na zemi nebeské radosti tuší.
Každý-li člověk za naší doby
rozumně světí ten slavnostný den?
Každý, kdo věrou rozum svůj zdobí,
nedal-li duši svou nevěře v plen.
Rozkolník jednotu národa trhá,
sebe i nohsledy v záhubu vrhá.
85
Ubozí, slávu Božího Těla
ze studu nemohou pokojně zřít;
posvátná píseň zle by jim zněla,
musejí za hluku na výlet jít;
Svatý Duch bludným všem zapuzuj mraky,
pravdou Svou neklamnou zjasni jim zraky.
Sobec vůdce – vlasti škůdce.
Vychytralý strany vůdce,
potměšile mne si ruce;
směje se až hudruje,
samolibě mudruje:
„Obmezení moji druzi,
ve své ješitnosti tuzí,
rád Vám pochlebuji v oči,
ba i v novinách Vás chválím;
však jen co se od Vás vzdálím,
obrátím jak dobrý kočí;
můj-li prospěch toho žádá,
jako kocour hrbím záda,
zapru Vás a chytře ztupím
po způsobu věru supím.
A zas slyšte sladký hlas:
,Nedám zkřivit Vám ni vlas‘.
Tak se dále pěkně tužte,
„dobré věci mojí“ služte.
86
Kdo se se mnou nesnáší,
hrubost má jej zastraší;
prostředků mám k tomu hojných,
od Vás rozmilých krav dojných.
Zásluh seno nechám davu,
smetanu jen chci a slávu.
Ó ta moje hlava chytrá,
na tu musí časně z jitra!“
Smělče, budeš tak se pnout
až tě stihne Boží soud?
Intelligence.
Kdo se má za věku našeho stkvíti,
intelligentním chce jmenován býti;
koho tak jazyky jmenovat nevolí,
sám se tak hlasitě nazývá kdekoli.
Ten a ten ubožák nevěstu hledá,
s lesklým tím titulem do novin se dá;
intelligentní se ozdobí větvičkou,
ta mu snad vábivou stane se vějičkou.
Mužové, mladíci každého stavu,
intelligentně svou zdvíhají hlavu;
za času našeho rádi se chlubíme,
intelligencí že všude už bujíme.
K učencům, k umělcům kde kdo se řadí,
intelligentně svůj jazýček ladí;
87
skutečná pravda-li ochotně dovolí,
k intelligenci by řadil se kdokoli?
Intelligentním být může i mlékař,
šlechtic a professor, právník a lékař,
dělník a nádenník, rolník a řeholník,
nikdy však nevěrec, mudrák a rozkolník.
Nikdo, jenž úkol svůj se sebe složí,
nevolí poznati Zjevení Boží;
bez světla pravého rozum-li chudičký,
hledá jen v močálech blýskavé bludičky.
Každého stavu člen opravdu může
s intelligencí se sloučiti úže,
sobě-li osvojil takových vlastností,
které jsou Bolu a bližnímu k radosti.
Milovník Církve a národa, vlasti,
nedá-li žádnými bludy se másti,
hledí-li poznati Církevní učení,
obec-li a svůj stav zvelebit nelení;
pokroku pravého sobě-li všímá,
moudrost-li křesťanskou umem svým jímá;
intelligenci tu radostně slavíme,
zásluhy o bližním vysoko ceníme.
Kdo však svých vloh a všech nebeských darů
užívá sobě a bližnímu k zmaru,
intelligence mu titulu nedáme,
chvály a oslavy pro něj též nemáme.
88
Šlechtěné způsoby, hlazené mravy,
zdobí a povznáší všeliké stavy;
zevnější způsobnost bez víry, bez ctnosti,
nemůže Bohu a lidem být k libosti.
Učenost, zámožnost muže a ženy
samotná nepřidá nikomu ceny.
Víra a nábožnost se ctností hrdinnou
vzdělancům musí být zásluhou jedinou.
Není však každý z nich na čisto ztracen,
může zas pravdě a ctnosti být vrácen;
mnohého slepí jen duševní dřímota,
z lichého studu se nevěrou blýskotá.
Um se mu ve hlavě, láska pak v hrudi
jiskérkou milosti k životu vzbudí;
plevy-li od zrna rozhodně odvěje,
intelligence v něm jasně se zastkvěje.
Pán Bůh rač Tebe, můj příteli, sílit,
nedej se nižádným pozlátkem mýlit;
jistě víc moudrosti jevívá růženec,
než jí v své knize má bezbožný učenec.
Kdo že by Pasteura intelligenci
uctivě nezdobil zlatými věnci?
A hle on zjevným se vyznáním nesoužil,
po víře bretonské ženy že zatoužil.
89
Šťastný obrat.
Bratře a sestro, líto mi tebe,
bludnými spisy zavedeš sebe.
Nevěrec bídný, vezme ti víru,
nebudeš žíti v blaženém míru.
Zmatená mysl, nepokoj v duši
rodinné blaho rychle ti zruší.
Bezpečnou pravdu Církev jen hlásá,
má-li ji člověk, radostně jásá.
Zahoď zlou četbu, nežli je pozdě,
nežli se octneš ve tmavém hvozdě.
Mužně se uchop pravdivé knihy,
opět se zbavíš žalostné tíhy.
Blaze ti bude v zjevené víře,
nebudeš žíti, jako to zvíře.
Oblibuj sobě ve chrámu Páně,
najdeš tam cestu k nebeské bráně.
Nemyl tě nikdy osvěta lichá,
pro kterou člověk kvílí a vzdychá.
Dobrý tvůj anděl skutky tvé píše,
dovede tebe do rajské říše.
Tebe tam čeká odplata mnohá,
chváliti budeš na věky Boha.
90
Kde domov můj a Naprej.
Jsou-li ty hodiny nataženy?
Jsou-li mé písničky naladěny?
„Kde je můj domov a kde je má vlast“,
sveřepý nepřítel nám ji chce krást.
Vzíti chce víru nám svatosvatou,
vnucuje nevěru jedovatou;
o jazyk velebný okrádá nás,
do hrdla vštěpuje cizácký hlas.
Snaží se znechutit Boží nám chrám,
krčmy a kořalny otvírá nám,
ba už i děti nám znemravňuje.
Bohu a vlasti je odcizuje.
Stále jen pomýšlí na útoky,
by je co nejdřív měl za otroky;
„Naprej!“ My půjdeme proti nim v boj,
křesťanskou moudrostí plašme jich roj.
Nedáme krásti si víru a řeč,
třeba-li, půjdeme se škůdci v seč;
ohavný nepřítel rád by nám vzal,
co nám Pán nebeský laskavě dal.
91
Potěcha.
Kanárku veselý, nejsi ty jediný,
jenžto mi krátíváš dlouhánské hodiny.
Blaží mne více, než tlukot všech slavíků,
vzácný sbor pro Krista nadšených básníků.
Nadšených básníků, horlivých čtenářů,
obránců národa proti lžím zednářů.
Na sta mých příznivců čítá vlast milená,
vím, že jich srdéčka ke mně jsou schýlená.
Osobní návštěvou, dopisy něžnými,
hovorem upřímným, básněmi vzletnými;
slovem i dopisem láska se ozývá,
blaženým pocitem duše má oplývá.
Velmi mne těšívá laskavost všemožná,
vzpomínka slíbená, modlitba nábožná.
S přáteli dobrými já se rád neloučímneloučím,
za ně rád modlím se, Bohu je poroučím.
Panenská Matičko, vypros jim u Krista,
ať se jim bohatá odplata uchystá.
Cyrille, Methode, sviťte jim příkladem,
nedejte škodit jim nižádným úkladem!
92
Rodinné štěstí.
Do sterých rodin jsem, volán byv, přišel,
o sterých manželstvích zprávy jsem slyšel;
kněžských už minulo padesát let,
ze mne než učiněn zkušený kmet.
Rodiny blažené vděčně jsem viděl,
jiné pak, za něž jsem v duši se styděl;
v oněch jsem slýchával radostný zpěv,
v těchto jsem shledával neblahý hněv.
V oněch všem zářila ze zraků láska,
stařečkům na čele scházela vráska;
babičkám, dcerám i vňoučatům klid
zjasníval čela a tváře i vid.
Čela a tváře i zraky těch druhých,
svědčily den co den o hádkách tuhých;
útěšný u nich den málo kdy byl,
zhusta jim z oka se mokrý proud lil.
Odkud ten rozdíl v těch rodinách různých,
v rodinách bohatých, zámožných, nuzných?
Boháče svírává žalostný trud,
chudákům nevidět na tváři rmut.
V rodině učenců není vždy blaha,
marně tam pachtí se po štěstí snaha;
u chudých začasté radostný den
bývá, a za noci pokojný sen.
93
Bohatství, učenost o sobě nedá,
čeho si člověk zde žádá a hledá;
jenom tam blažen je rodinný kruh,
ve kterém panuje trojjeden Bůh.
Paláce, hrady i chudobné chaty,
mohou být blaženy, mohou být svaty;
kde kdo v nich může být šťasten a blah,
jen ať se nevkrade zbožnosti vrah.
O větším, o menším rodinném štěstí,
jedno jen měřítko neklamně věstí;
rázný neb klátivý zbožnosti směr,
rodičů víra a synů a dcer.
Otcovský rozkaz a odkaz.
Svatopluka tížily již sotny,
jeho duch však ještě přeochotný,
napomínal tré svých milých synů:
„Zažehnejte nesvornosti vinu.“
Jak je učil? Co jim naporučil?
Mroucí ret se pracně rozezvučil:
„Mezi Vámi malou už mám lhůtu,
doneste mi dvakráte tré prutů!“
Synáčkové ve své žasli duši,
uposlechli, na syny jak sluší.
Vážně dali pruty otci kmetu,
uslyšeli rozkaz z jeho retů:
94
„Každý vem prut jeden, toť má vůle,
prut svůj každý přelom ve dvě půle!“
Všickni mladou silou bezevadnou
vykonali hravě práci snadnou.
Otec velí: „Ty tři pruty svažte,
za druhem druh zlomit je se snažte!“
Snažil první se a druhý, třetí;
uzardělí počali se chvěti.
Živou mocí toho nedovedli,
pátravě svých zraků k otci zvedli.
Pohledem se na ně otec bavil,
a jim nyní vážná slova pravil:
„Jak tré prutů, spojeni vždy buďte,
pro příští se léta nezarmuťte;
budete-li spolu vezdy svorní,
nepřemohou sokové vás sporní!“
Vědět, jak se bratři budou tužit,
mohl otec prutů jinak užít;
do budoucna nezří člověk slabý,
jinak užít prutů byl už chabý.
Pozor, Bratří! Víte, co Vám vnuká
slavná moudrost krále Svatopluka!
Žádný škůdce ať Vás nerozdvojí!
Vždyť Vás láska k Církvi, k vlasti pojí!
95
Vzhůru!
Otvírá svůj jícen pekel brána!
Kdo je Kristův, vzhůru na satana;
větší než kdy sbírá nyní voj,
proti Boží pravdě chystá boj.
Posedlých už čítá valné pluky,
a ti tropí bohopusté hluky;
slovem, pérem šíří lež a blud,
v nedospělých dusí všechen stud.
Lesklými se ohánějí hesly,
skrývají tak vlastní rozum skleslý;
dávno vyvrácený bídný klam
do hlavy jim leje satan sám.
Co jim po tom, že lež v mladé duši
jasnou pravdu, blahý pokoj ruší?
Statků jen a slávy hledají,
o blaho svých bližních nedbají.
Co jim po tom, že svůj národ kazí,
že mu cestu do záhuby razí?
Jen když dojdou svého záměru,
po satansku šíří nevěru.
Je-li horších v světě provinilců
vedle těchto bídných odrodilců?
Národa, prý, hájí řeč a mrav,
nevěrou však štvou jej v bídný stav.
96
Odrodilí vnuci zbožných dědů,
sypte v národ pekelných svých jedů,
brzy zvolá oklamaný lid:
„Dráči vzali blaho nám a klid!“
Vizte Vámi rozeštvané davy,
počítejte nešťastné ty hlavy!
Hle, už nyní zlostně klnou Vám,
poznaliť, ač pozdě, ten Váš klam.
Z bytů, jindy šťastných, na Vás hlídá
Vámi způsobená hrozná bída;
zničili jste blaho rodinné,
radosti tam není jediné.
Jindy muž jda z domu, choť svou zlíbal,
děti křížkem žehnal, k nim se shýbal;
od plačících odcházívá dnes,
osopiv se na ně jako pes.
Druhdy děti měly dobré šaty,
dnes je na nich lata vedle laty;
kde zněl jindy blahý smích a zpěv,
dnes tam ozývá se pláč a hněv.
Manžel, otec, zbaven víry svaté,
s pravé cesty zbloudil v bludy klaté;
namluvil mu bohaprázdný druh,
pijanů jak oblaží jej kruh.
Omamován kořalkovým puchem,
rychle chřadnul tělem, pustnul duchem;
s ním i matka, děti hynuly,
zoufalé jim doby kynuly.
97
Chrabře ničme pekelnou tu setbu,
zapuzujme z rodin děsnou kletbu;
zmužile se dejme do boje,
odhalujme pekla nástroje.
V kříži Páně jistě zvítězíme,
víru, lásku v lidu roznítíme;
o Své Církvi slavně Kristus dí:
„Brány pekla nepřemohou ji!“
Hlas Boží.
Člověk často moudrost hledá,
na vějíčku svůdcům sedá;
zhusta pozdě dovídá se
o jediném moudrém hlase.
Hlasem tím jest Kristus Pán,
Jenž má v Církvi jasný stán.
Třikrát blaze zbloudilému,
najde-li zas cestu k Němu.
Ten hlas Jeho volá jemně:
„Pojďte, pojďte všickni ke Mně,
kdož jste bludem obtíženi,
jinde pro vás léku není.
Jenom Já vás občerstvím
samospasným lékem Svým!“
Bratře, sestro, nemař času,
uposlechni toho hlasu!
98
Bludičky.
Za tmy vedle cestičky
vyskakují bludičky;
kdo se jimi nechá másti,
ocitá se ve zlé pasti;
nerozvážný nohsleda
do močálů zabředá;
bahnem-li se proklestí,
může mluvit o štěstí.
Bludičky též velmi vadné
mohou škodit nám i za dne.
Příklady zlé, řeči bludné
mají konce přeosudné;
nedej svést se na scestí,
do bludů a neštěstí;
nebezpečných chraň se cest,
cesta pravá v Církvi jest.
Mimo Církev, mimo Krista,
nebezpečí se ti chystá.
Jed.
Člověk někdy přes svůj ret
místo léku vlévá jed;
mysl lehká, roztržitá,
případů těch dosti čítá.
99
Taký přehmat děsný bývá,
v zápětí jen nářek mívá.
Horším však jest morný jed,
bezbožný jejž chrlí ret,
nebo bídné péro smělé
v rodiny a spolky celé;
zjevená se víra boří,
rozum zlým se bludem moří,
velebí se neřesti,
z nichž se rodí neštěstí;
šíří se lež vymyšlená,
tisíckrát už vyvrácená.
Běda hnusným mamičům,
blahobytu travičům.
Obraťte se, pokud čas,
ke Kristu a k pravdě zas;
nevrhejte národ v důl,
v němž by jistě zahynul.
Zastavte svůj planý boj,
znejte dějin čistý zdroj.
Juliš Simon*) neváhal,
na lepší se cestu dal,
Juliš Simon z předních mužů věku,
vzbuď nám pocit upřímného vděku.
*) Simon Jules, filosof, professor na Sorbonně, člen akademie věd, politik, ministr vyučování ve Francii, svobodný myslitel, šiřitel škol bezbožeckých. Poznav mravní spoustu bludu svého, stal se členem spolku proti šíření se nevěry. Zemřel v 80. roce věku svého dne 8. června 1896.
100
Za bludičkou hrdých liberálů,
též se octnul ve smyšlenek kalu,
přiměřené ovoce pak neslo
mnoholeté ministerské křeslo.
Vysoustružil bezbožecké školy,
z nichžto Francii už hlava bolí.
Avšak Simon neoslepnul zcela,
jeho duše na ovoce zřela,
na choroby nebezpečné můry
z jeho bídné bezbožecké stvůry.
Prohlédnul a lek’ se příšery,
nepřítelem stal se nevěry.
Humanita.
Do spolků tě lidé zvou,
podáš-li jim ruku svou?
Dříve si je prohlédni,
čím je první, poslední.
Ať je spolek kterýkoli
zakládaný pro vůkolí;
řemesnický, rolnický,
vědecký neb dělnický.
Ptej se, jsou-li bez vady
záměry a zásady;
pojí-li je pevná páska
k bližnímu a k Bohu láska;
101
jeví-li se slovem, skutkem,
v osnově-li jasným útkem,
chutě podej ruku jim,
podporuj je vlivem svým.
Nevěry-li duch v něm vládne,
pro Boha-li srdce chladne:
pochybnému tomu spolku
výhost dávej bez okolků.
Kde se na rtech humanita
nekřesťanská planá kmitá,
sobectví kde hýly chytá:
v Boží-li se pravdě mýlí,
mohou býti lidumily?
Kde se humanitou hází,
křesťanská však láska schází,
národu-li na nohy
pomohou ty mátohy?
Humanita bez Krista
málo blaha uchystá.
Zednářské to plané heslo –
co jím hodných rodin kleslo!
Humanita zdravá, pravá,
z Božských zřídel moudrost brává;
jak zní její úloha:
„Bratra miluj pro Boha!“
102
Navazovači.
Znal jsem vědce nadaného,
professora obratného;
výmluvný byl jeho ret,
vtipně psával sličný květ.
Staršímu jen o šest roků
stavíval jsem rád se k boku;
přítažlivost silnou měl
svobodný ten myslitel.
Šli jsme kdysi sami spolu
v roztomilém květném dolu;
hovor se mu rozproudil;
svěžím listím, květem byl.
Bystřinou se řeč mu hnala,
nastala pak stávka malá;
ve chvíli tu krok můj stál,
otázku jsem jemu dal:
„Ký jest soud Váš o Zjevení,
jak si duch Váš Církev cení?
Vím, že upřímně mi hned
vážnou dáte odpověď.odpověď.“
Otázky se málo lekl,
do očí mi hledě, řekl:
,Jen co cítím a co vím,
jako vždy, vám vypovím.‘
103
,Katolické Církve věda,
to se nikým upřít nedá,
zázračným je řetězem,
blaze hoví lidem všem.‘
,Zlomme jeden článek jeho,
zbaveni jsme světla všeho;
narazíme na kosu,
octneme se v chaosu.‘
Uplynula delší doba,
šli a mlčeli jsme oba;
byl jsem velmi spokojen,
šťastným zovu onen den.
Později ho věda zbledlá,zbledlá
do ciziny od nás vedla –
Blud jej drahé vlasti vzal,
národ náš ho litoval.
Jak jej asi chyba hnětla!
Blahého mu tuším světla
ráčil dáti věčný Bůh,
bělmo pozbyl vědcův duch.
Osnova se mnohým hatí,
nevědí, kde navázati
tu svou přetrženou nit –
Duchu Svatý, Ty jim sviť!
Člověčenstvem řetěz jeden
od Krista až nám je veden;
v členech toho řetěze
blažené zřím vítěze.
104
Šplhavci.
Namáhavě lezl brouček
na vysoký stromu peň;
málem byl by dospěl veň,
avšak v cestě byl mu souček,
nepřemožná překážka,
náhlá jeho porážka;
spadl chuďas na znak dolů
a tam dlouho ležel v bolu.
Nepachti se, bratře, vzhůru,
stromek tvůj má hladkou kůru.
Šplhavec vzduch pracně lapá,
avšak často dolů hapá;
lépe toužit po Bohu,
dole konat úlohu.
Ješitnému.
K náručím se tulíš chabým,
ku podporám velmi slabým;
tebe láká stromků květ,
z něhož včelky ssají med;
avšak jsou to jenom včelky,
jež sic mají sosák mělký,
ale vědí, co je med
a co smrtonosný jed;
105
květ ten v sobě červa má,
bez ovoce opadá;
některé-li přece vzrůste;
bude hořké, bohapusté.
Bratře, sobě říci dej,
k stromkům těm se nepoutej;
vítr, byť i dosti malý,
stromek ten i s tebou svalí;
vol si raděj silný strom,
který snese blesk i hrom;
stojí v každém útoce,
spasné dává ovoce;
k němu rozhodně se tul,
neupadneš v hříchu důl.
Bůh jej vštípil v blahém ráji,
Svatý Duch jej v Církvi hájí.
Píseň katolíků.
Katolíci, bratří, sestry,
chystejme se k boji;
starý satan pluk svůj pestrý
usilovně strojí.
Zlý duch darmo namáhá se,
práce jeho marna;
víra v Bohu zakládá se
snaha naše zdárná.
106
Roztrušuje lži a bludy,
nevšímavce mámí,
moudří už ho znají všudy,
věčný Bůh je s námi.
Zachová nám národ drahý
jenom Církev svatá,
nezastaví naše snahy
svůdná cháska klatá.
Slyšme jejich plané řeči,
vizme ty zlé mravy;
o spasení mějme péči,
o blahobyt pravý.
Staví blaho nevěrcové
na základech písku,
vědí, že ty zmatky nové,
jim jen budou k zisku.
Čest a slávu Hospodinu
odhodlaně pějme,
spásu vlasti, dcer a synů
na zřeteli mějme.
Modleme se, Pán Bůh zkrátí
nynější boj perný,
pobloudilé zas nám vrátí,
zapudí mrak černý.
107
Jelen.
Ucítí-li jelen z dálky prach,
náhle vjede do těla mu strach;
hned se vyhne svému nepříteli,
na útěk s ním dá se i rod celý;
nestaví se v odpor lesklé pušce,
nesvědčíť mu ostrá kulka v kůžce.
Parohy si klade na svůj vaz,
kopytka zem tepou ráz a ráz,
jak by hnán byl rozlíceným běsem,
letí loukou, polem, hájem, lesem;
nevadí mu v běhu stromy blízké,
o paroh se lámou větve nízké.
Viděl jsi již, mladý příteli,
taký shon a rej ten veselý?
Nad opatrností tou jsi žásal,
v dobré duši zajisté jsi jásal,
z dostřelu když ušlechtilé zvíře
vyšlo lovci, který stál už mířemíře.
Ty jsi vícekrát již na dostřel
nebezpečným lovcům dlouho dlel;
horší náboj měli nad olovo,
pro tvou duši – smrtonosné slovo;
bystré tvoje oko dlelo v knize,
co’s tam četl, za zlato měl’s ryzé.
Stříbrem tobě bylo olovo,
dbal’s jen na lesk zevní, na slovo;
jedovaté jádro posud spící
nejevilo rdění na tvém líci;
108
v paměti však utkvívalo tobě,
by se vypučilo v blízké době.
Proč jsi pobyt v spolku nezkrátil,
než tě z olova brok zachvátil?
Proč jsi jed slov sladkých nepoznával,
když se tobě v čistou duši dával?
Proč jsi neodhodil knihu slibnou,
přeříkav jen prvou větu chybnou?
Působ v tobě jevící se stud,
v jelenu jak působívá pud.
Spravuj vždy se osvíceným umem,
lahodícím slov se nemyl šumem,
po čas všechen zlo by tebe hnětlo;
vyprošuj si Boha Ducha světlo.
O kůži jen běží jelenu,
ty však věčných boj se plamenů;
snadno člověk zbloudí na zlé scestí,
do smutků a strastí, do neštěstí.
Blaho tvé dal Pán Bůh tobě v ruce,
modli se, ať nezahyneš v muce.
Chceš být otci, matce, národu,
sobě, na hanbu a na škodu?
mluvívá se – na oslavu vlasti,
ty se nedej planým hlukem másti!
Vlastimil-li béře lidu víru,
metaje v něj lží a bludů síru?
Národovce mučí hořký pláč,
zří-li, co si troufá smělý štváč:
109
vizte všechen jeho život hravý
a ty jeho bohapusté mravy!
Se mnou za něj Hospodina proste,
aby složil nezpůsoby sprosté.
Orel a doupnák.
Komu dána vzletná peruť orlí,
pro Boha a národ chrabře horli;
rozrážej tmu bohatýrským machem,
my jej vděčně ozdobíme nachem.
Vládne-li kdo jenom slabým brkem,
houkej aspoň doupnákovým vrkem;
sovám, výrům škůdným nevoli
projev aspoň v nízkém okolí;
pilně varuj milé ptactvo zpěvné,
hlásej nebezpečí tobě zjevné.
V našem věku povážlivě kleslém
„Církev, národ!“ všem buď vážným heslem.
Bůh dá, nejeden že mladý sup
zoškliví si vlasti zrádný lup.
110
OBSAH.
Verše úvodní3
Dorůstající intelligenci4
„Já jsem vinný kmen“, Jan 15,59
Rozjímání11
Mráz13
Výstraha16
Rozhled17
Motýl18
Desatero božích přikázání20
Blízká bouře21
Pravda23
Nebezpečí24
Poslední hodina mudrákova27
Poslední hodina věrného katolíka28
Zjevení boží. Starý zákon29
Nový zákon30
Církev a národ36
Ovoce víry a nevěry38
Zde Kristus, tam Belial44
Pozor!46
Národ církví blah48
Filosof lichý50
Mýlíš se!54
Clarissimus54
Celebrissimus57
Durman60
Báječně rychlá osvěta63
111
Našim junům65
Odrodilec68
„Ty jsi Petr, to jest skála“69
Chytrákovi sobci70
Skála71
Buďte opatrní!72
Mistr chytrák74
Pšenice a koukol75
Jeden toliko život76
Národnost a Zjevení79
Četba nebezpečná82
Slavnost Božího Těla84
Sobec vůdce – vlasti škůdce86
Intelligence87
Šťastný obrat90
„Kde domov můj a Neprej“91
Potěcha92
Rodinné štěstí93
Otcovský rozkaz a odkaz94
Vzhůru!95
Hlas Boží98
Bludičky99
Jed99
Humanita101
Navazovači103
Šplhavci105
Ješitnému105
Píseň katolíků106
Jelen108
Orel a doupnák110
E: až; 2004
112