Rodinné štěstí.

Rodinné štěstí.
Do sterých rodin jsem, volán byv, přišel, o sterých manželstvích zprávy jsem slyšel; kněžských už minulo padesát let, ze mne než učiněn zkušený kmet. Rodiny blažené vděčně jsem viděl, jiné pak, za něž jsem v duši se styděl; v oněch jsem slýchával radostný zpěv, v těchto jsem shledával neblahý hněv. V oněch všem zářila ze zraků láska, stařečkům na čele scházela vráska; babičkám, dcerám i vňoučatům klid zjasníval čela a tváře i vid. Čela a tváře i zraky těch druhých, svědčily den co den o hádkách tuhých; útěšný u nich den málo kdy byl, zhusta jim z oka se mokrý proud lil. Odkud ten rozdíl v těch rodinách různých, v rodinách bohatých, zámožných, nuzných? Boháče svírává žalostný trud, chudákům nevidět na tváři rmut. V rodině učenců není vždy blaha, marně tam pachtí se po štěstí snaha; u chudých začasté radostný den bývá, a za noci pokojný sen. 93 Bohatství, učenost o sobě nedá, čeho si člověk zde žádá a hledá; jenom tam blažen je rodinný kruh, ve kterém panuje trojjeden Bůh. Paláce, hrady i chudobné chaty, mohou být blaženy, mohou být svaty; kde kdo v nich může být šťasten a blah, jen ať se nevkrade zbožnosti vrah. O větším, o menším rodinném štěstí, jedno jen měřítko neklamně věstí; rázný neb klátivý zbožnosti směr, rodičů víra a synů a dcer.