Rozhled.

Rozhled.
Čím víc na národ prach stuchlý sedne, jenž se z péra Vám a ze rtů práší, tím hůř bují plevel v něm a šáší,*) tím víc sláva jeho vadne, bledne. Nezříte-li slunce pravdy ve dne, kteréž svítí z dějin vlasti naší? Nepřejete lidu doby blažší? Zor-li váš z tmy bludů neprohlédne? Národe náš slavný – přeubohý, okem bystrým pohleď na mátohy, jež tě do bahnitých hlubin vedou; poznej v Církvi pravdu věčně svatou, vypuď z hlavy všelikou lež klatou, než tě svůdci zničí děsnou bědou! Národ náš, jenž ode věků slyne zbožností a mužnou statečností, jenž se stkvíval leskem zámožnosti, k úpadku se valí, zjevně hyne. Dokud neměl mimo Boha jiné bohy liché, bůžky nepravosti, bohatýrsky počínal si v ctnosti; za dnů našich pohroma mu kyne. Národovci ze všech vlasti stavů, bez předsudků pozdvihněte hlavu, cizími zas neklamte se bludy; nečerpejte moudrost z kalných zdrojů, nepřítel vás do lítých zve bojů, nad hlavou nám strojí požár rudý. *) Šáší. Mor. = rákosí, sítí, třtina.
17 Motýl.
Barevný motýlek lehounce lítá ku předu, na pravo, v levo i zpět; na keřích, na stromech prohlíží květ, patrně všechny ty květy si čítá. Na malou chvíli se každého chytá, v kalíšek něžný mu klade svůj ret, opět pak k jinému vznáší se hned, po celé zahradě jen jen se kmitá. Ó jak ten motýl je podivně čilý, dětem i dospělým na pohled milý, člověk jej provází zahradou rád; motýla křídélko pestré a hezké láká vždy hošíky městské i veské, každý je ochoten za ním se hnát. Kéž by se motýlek letem jen bavil, a jen vždy na květy obracel hled, a z nich si vylíbal rosu a med; Tvůrce tak věčného vděčně by slavil. Nepřízně každé by jistě se zbavil, kde kdo by v zahradě viděl ho rád; kéž by ho vábil jen příjemný chlad, když byl svá křídelka létáním znavil. Ale on proto též na květy sedá, vhodného místa že bedlivě hledá, aby tam vajíčka škodlivá dal; z vajíček líhnou se housenky žravé, hubící květy a lístečky zdravé, z toho pak lidem jest smutek a žal. 18 Stromaři pilnému pomáhať musí čiperná sýkorka, špaček a drozd, aby byl strom a keř housenek prost, sice ten špatný hmyz ovoce zdusí. Přece i pečlivý zahradník zkusí nemilých prací a svízelů dost, nežli se vyhubí špatný ten host; hubení housenek hrozně se hnusí. Zahradník raději motýly chytá, drůbeži za chutný pokrm je skýtá, nežli se vylíhne housenek rod. Úkazů v přírodě pilně si všímej, příhodné pokyny rozumem vnímej; výklad jich rodinám může být vhod. Zhusta jak motýlek barevná kniha přilétá do rodin katolických; přináší zábavu, vtipy a smích, vábivě před okem mladým se míhá. Mladistvá ruka ji dychtivě zdvíhá, netuší četby té následků zlých, až se pak znenáhla vylíhne hřích, a ten pak člověka ukrutně stíhá. Pozor, vy otcové, pozor, vy matky, na očích mějte své nejdražší statky, syny a dcery, jež svěřil vám Bůh; rychlej’ než žravé a ošklivé krysy,krysy vypuďte z domů svých rouhavé spisy, jimiž se rozrývá srdce i duch. 19 Desatero Božích přikázaní.
Klidně odpočívá na svém loži robě, hoch a jinoch, muž a kmet, i když je mu osmdesát let, vedou-li je přikázaní Boží. Každý v sobě mýtí koukol, hloží, vesel jest a blažen jejich hled, pracovitá ruka, vlídný ret, spokojenost kolem sebe množí. Mezi nábožnými blaze žíti, všude stkví se libovonné kvítí, v činné lásce chová druha druh; nikdo hněvem zlým se nezamračí, výdělek všem na výživu stačí, vždyť jim žehná dobrotivý Bůh. A což ti, jenž Boží přikázaní v paměti a v srdci nenosí, a jen vůlí svou se honosí, mají-li kde radostného stání? Oni za potřebné požehnání. Hospodina Boha neprosí, klátí se jak chabé rákosí, zpupně žijí v hříších bez pokání. Patřte na ty nebožáky bludné, v domech jejich radost denně chudne, opouští je každé práce zdar; nikde není v oku blahé záře, všude vidět zarputilé tváře, každý podnik v zápětí má zmar. 20 Blízká bouře.
Mne děsí pohled na oblaky, zlý víchor rve i silný strom, tam od severu hučí hrom, k nám blíž se valí těžké mraky. Též na jihu zřím děsné draky, už chvěje se i skalný lom, co zlého vězí ve všem tom? Strach zavírá mi slepé zraky. Už blíží se tma černé noci – Ó Marja, přijď nám ku pomoci, snad nastává nám soudný den! Ó věčný Bože, trojjediný, viz kající Své dcery, syny, buď všemi lidmi veleben! Jak hrozně vzrostly naše hříchy! Nás v pasti své má satan vrah. V čem vězí jádro našich snah? My otroky jsme zpupné pýchy! Nám nelíbí se život tichý, jen ve hluku je každý blah; kdo milovníkem ctnostných drah? Nás láká svůdců hovor lichý. Čím Hospodin Bůh věčně živý, čím v nebi Otec dobrotivý, čím ušlechtilý mrav je nám? Oh, hospody a tance, zpěvy, víc k sobě vábí ženy, děvy, než spasitelný Boží chrám. 21 Tam pobloudilců hovor mámí, zve v bludy nesoudný náš lid, a zaslepený jeho vid už nezří, kde jsou hory, jámy. Lid maří dny a noci hrami, jen vesele chce stále žít, chce dobře jíst a mnoho pít – náš národ hyne, Pán Bůh s námi! Můj druhdy šťastný, lide drahý, kdy poznáš Boha a své vrahy, a na pravou se cestu dáš? Ó, chápej pravou svatou vědu, tu samospasnou víru dědů, jen v ní své pravé blaho máš! Zhas, Bože, žhavé blesků ruky, už nelekej nás hromů hlas; rci, by hnal černá mračna ďas, až na poušť přes bory a buky. Už netrapte nás bázně muky, blaž národ opět klidný čas, Svou milost, Pane, dej nám zas, slyš našich vroucích proseb zvuky. Či snad ten lid náš tak je pustý, že třeba čistit vzduch mu hustý? O Pane, pak zlé tresty zkrať! Všem štváčům temný rozum zjasni a klamné bludičky jim zhasni, a vlasti s věrou blaho vrať! 22 Pravda.
Komu libo, spoj se s tímto světem, po radostech jeho lichých baž; začasté však stůj a pouvaž, jak vše kolem tebe míjí letem. „Není-li vše vadnoucím jen květem?“ Tak se klidným rozumem svým taž, avšak hned se odpovědí blaž, již ti Kristus dává svatým retem: „Já jsem pravdou ozářená cesta, ta jen vede do věčného města; cesty té se nikdy nespouštěj!“ V nebi jen jest kvítí nevadnoucí, tam jen svítí světlo nehasnoucí, světlo to vždy na zřeteli měj! Mluví-li kdo proti Bohu Synu, mluví z něho pokušitel sám; poznej jeho blud a chytrý klam, neuvaluj na se hroznou vinu. Kristus přísně kárá chabou třtinu, apoštoly za vzor dává nám, z nichžto každý vida tonout prám, teskně volal: „Chraň mne, hynu, hynu!“ Vlasti drahé hrozí nebezpečí rozbouřeným mořem, satan ječí; každý chop se skály Petrovy! Ona pevně stojí v bouřném moři, ani pekla moc ji nerozboří, nevyvrátí z ruky Kristovy. 23 Nebezpečí.
Černošedé mračno, mlha hustá na národ se valí se všech hor; není-li to smrtonosný mor, jenž se denně šíří, denně vzrůstá? Oh, to morná vřava bohopustá, a ta všemu lidu na úkor oslepuje posud jasný zor, lidem duši kazí, špiní ústa. Zastavte se, bídní temnomilci. zpytujte se, svůdní odrodilci, nezrazujte nepříteli vlast! A ty lide, nevěreckým mamem, podvodem a nebezpečným klamem, v spasné víře nedávej se mást! Co se jeví v světle žlutorodém? Zoufalým se stává, kdož byl blah, neřest obsahem jest jeho snah, on se řídí zvířecím jen pudem. Chytrost v domě bohatém i chudém hubí bratra, jenž mu býval drah, z nejednoho bývá až i vrah, kdo se nad tím nezardívá studem? Kým pak tato rychlá, děsná změna v lidu dobrém byla vykouzlena? Protři sobě kde kdo temný zrak! Tam, kde pravá v Boha Pána víra podrývá se, slábne, klesá, zmírá, tam svou žeň má škůdný pekla drak. 24 V národě zas vzrůstá jílku setba, pěstuje ji temné říše voj; nepřítel mu skýtá běsnou zbroj, zbroj ta blaha, spásy lidu nedbá. Mládeži se dává lživá četba, v rodinách se množí nepokoj, v národě se strojí planý boj, na vlasti lpí nesvornosti kletba. Zvítězit-li má ta hnusná šalba a ta bludná dějin našich malba? Krásnou vlast má zhubit pekla žár? Kdo že záhubný ten plamen shasí? Co náš národ rozeštvaný spasí? Jenom svatá víra, Kristův dar! Vadnou otců našich květy lásky, katolické víry blahý plod; zmateně si vede mladý rod, na čelích jsou zhusta zlostné vrásky. Muže umlčují smělé hlásky, všude cítit mělkých vtipů hrot; všude vidět vratký, zpupný chod nedospělé hašteřivé chásky. Běda lidu, kde ten koukol bují, běda těm, jenž mládež pohoršují; v slámu kladou doutnající troud; zastihne je lidu procitlého, trojjednoho Boha nebeského zasloužený spravedlivý soud. 25 Pro Bůh! Nikdo neskládej své ruce nevšímavě v pohodlný klín; ozvi se tvůj hlas a jev se čin, v této děsné s nepřítelem půtce. Se zřetele nepusť zlého vůdce, nelekej tě jeho zloby stín, každý věrný, moudrý vlasti syn, od prahů svých zažeň běsné škůdce. Setkáš-li se s povážlivou vadou, přispěj bližním pomocí a radou, na očích měj obec veškeru; ospalé a vlažné vzbuzuj statně, nikdy sobě nepočínej matně, potírej zlou hydru – nevěru. Václave náš, milovaný kníže, tebe Bůh nám za ochránce dal; ó viz, kterak duchamorný kal, národ tvůj a vlast tvou tlačí níže. Za dob strastných k nám se nakloň blíže, s usoužených duší rychle sval hlodavý náš bol a trapný žal prosbou svou a Božskou mocí kříže. Bůh nám promiň velké naše chyby, On rač slyšet z útrob jdoucí sliby; patrone, ty Mu je doporuč: „Hájit budem víru zbožných dědů – ke Kristu chcem vznášet vážných hledů; Kníže náš, s Ním národ pevně sluč!“ 26 Poslední hodina mudrákova.
Neblahou nit věda tobě spředla, ku zjevené pravdě byl jsi hluch, zapomněl’s, proč stvořil tebe Bůh, Morana teď vážně na tě shlédla. Mělká kniha na scestí tě svedla, pozemský jen bavil tebe ruch, do tmy zbloudil obmezený duch, duše na lep satanovi sedla. V rozhodné a nebezpečné době tělesný zrak zastírá se tobě, čemu’s nevěřil, duch tvůj teď zří. Studený pot kryje tobě čelo, kteréž druhdy vavřínem se stkvělo, nevěděl um tenkrát, teď co ví. „Morano, ty děvo krvozraká, odlož vražedný ten nástroj svůj, týden ještě šetř mne, klidně stůj, přede mnou jest cesta křivolaká.“ „Šeredný pták v levo hrozně kráká, rozsápati obličej chce můj; v pravo labuť – ó ty ke mně pluj, rychle přileť ke mně, už se zmráká.“ Nevěrec jen ještě trudně hlesnul, a hned zsínal, smrti v náruč klesnul; nesměl týden ani den být živ. Stuhlé tělo smutně leží v loži, duše odletěla na soud Boží – Soudce Kristus buď mu milostiv! 27 Poslední hodina věrného katolíka.
Na lůžku čistotném stařeček sedí, hlavou mu probíhá myšlének roj, v očích mu vysýchá slziček zdroj, vážně a pokojně kolkolem hledí. Víť on a miláčci jeho též vědí, že mu již nastává poslední boj, k němuž si horlivě chystával zbroj, občas jen perla se z oka mu cedí. Bohu tak, děkoval za pokoj nitra, kterýž v něm ustálil téhož dne z jitra služebník Ježíšův, nábožný kněz. Tělesné bolesti statečně snášel, zraky své důvěrně k nebesům vznášel, duši mu netrudil nižádný děs. Promluvil: „Manželko, pojď ke mně blíže, v tobě nám od Boha zlatý sloup dán, za lásku upřímnou zaplať ti Pán, posvátná láska nás na věky víže!“ „Děti mé, slibte mi u toho kříže.“ ,Uctívat budeme svatých pět ran‘; takto nás spojí zas v nebesích stan, na zemi snesete všeliké tíže!“ Zvroucněle požehnal ženu a děti, při tom se započal jeho hlas chvěti, rychle však navrátil jemu se klid. Říkal pak modlitby tichoučkým retem, duše šla do nebe blaženým letem, v očích mu skleněných vyhasnul vid. 28