Zjevení Boží.

Beneš Metod Kulda

Zjevení Boží.
Starý Zákon.
Bůh mluvil v ráji k prarodičům našim; Bůh po hříchu je těšil věkem krasším, kdy sešle člověčenstvu Spasitele, by smazal hříchy, plody, zrady smělé, by na smíření ráčil vydat Sebe, a kajícníkům otevřel zas nebe. Bůh zjevoval se arciotcům věrným, by nezhynuli novým svodem černým; a utvrzoval v kruhu jejich rodů tou věrou v Boha blahodatnou shodu. Též proroky Bůh pravdou osvěcoval, Svůj vyvolený národ divně choval, kdy satan rozptýlené rody různé svou lží, svým klamem svedl ve tmy hrůzné. Bůh v Egyptě Svůj kleslý národ chránil, jej v boji s modloslužbou mocně bránil, a Mojžíšem, jenž k Němu v ohni chodil, jej ze hnusného rabství vysvobodil. Bůh po mnohém zlém tuhé zkoušky čase Svůj národ vrátil staré vlasti zase, a spravoval ho velebnými divy, by na duchu svém zůstal věrou živý. Bůh sílil národ svatou bohoslužbou, lid Mesiáše čekal vřelou tužbou. Ty oběti a obřady tak jemné jim zobrazily Boží sliby temné; 29 ten beránek jim o Veliké Noci vždy věstil Beránka jim s Božskou mocí, a beránek zas o dni s Bohem míru v nich tužil v Mesiáše blahou víru; ten velký v chrámu svícen sedmi ramen, jim sedmi Svátostí vždy hlásal pramen. I modlitby a písně, krásné žalmy, jim hlásívaly příští spásy palmy, tož pěli: „Bože, rosu dej nám s nebe, přijď Spasitel, Jenž jasně zjeví Tebe!“ Tak Židé ze Zjevení sílu brali a ctnost i bázeň Boží zachovali; kdy pohan, kdekoli se v světě rodil, zlým duchem slepen ve bludech se brodil, než Vykupitel přišel zaslíbený a dal nám Zákon Nový, drahocenný. Nový Zákon.
Aj, už se naplnily časy, již uskutečnily se hlasy všech proroků, jimž věčný Bůh byl vnukal nový v lidstvu ruch. „A Slovo tělem učiněno,“ Jím člověčenstvo oblaženo, Syn Boží k vůli lidem všem sám stal se spolu člověkem. 30 Jen Bůh moh’ usmířiti Boha a smazat provinění mnohá; a člověkem též musil být, Onť musil hřích Svou krví smýt. Onť musil ve všem lidstvu chorém se prokázati Božským vzorem, a zdokonalit Zjevení, dát svaté pravdy učení. Pán Ježíš slovem, skutkem svítil, On světlo jasné světu vznítil, On tmy a bludů oblaky hnal z lidstva Svými zázraky. Jen dvanáct prostých apoštolů vzal Kristus pro Svou novou školu; ta škola jest ta jediná, jíž zmoudří lidstva rodina. Ta škola, Církev neomylná, hned dovodila, že jest silna, že založil ji Kristus Bůh, jí světlo dává Svatý Duch. Nic nedovedla slova vzteklá, jež v boj s ní vykročila z pekla; nic nepůsobí její zbroj, a marný všechen její boj. Sám ďábel zbroj tu ostře brousil, vtip filosofům do hlav trousil, on krále pýchou zaslepil, a v Církev Boží běsně bil. 31 On rozněcoval vášně těla, by svatá ctnost se nezastkvěla; on podporoval skutky zlých a ctností nazval každý hřích. Však marné jeho namáhání, svět před Kristem své hlavy sklání; běs soptí, zuří a řve lvem, a laje pochopům svým všem. O vizte filosofů davy, jim osvítila milost hlavy; i svrhli předsudků svých tíž a za prapor si vzali kříž. Kdo král a velmož, v krvi topí své meče, šípy, dýky, kopí, zve slepé židy, pohany, by vyhubili křesťany. Krev jejich darmo pijí supi, dráp dravců už je chabý, tupý, a zázračný jest všude zjev, vždy nových věrců plodí krev. Bůh útrapy Svých věrných zkrátil, sám satan do pekel se vrátil; a hle, hrad králů, nuznou chýž, již zdobí Kristův svatý kříž. I pohanské též četné pluky jsou plny Kristu chvalozvuky; a císař, Velký Konstantin, vzal Církev v otcovský svůj klín. 32 I Julian, car, Kristu vzdorný, když kopím bod byl dán mu morný, pln hanby zvolat nucen byl: „Tys Kriste, nad mnou zvítězil.“ Ten rozkvět Církve velkolepý můž’ nevidět jen duchem slepý, jenž uposlechl satana, a odvrátil se od Pána. Zas satan po zlém třístoletí se hroznou zlobou přestal chvěti? Ó ne, on příliš chytrý jest, on vymyslil si novou lest. On připravoval tajnou maltu, a přičinil k ní krásu, smaltu; z té vítězství snad vyzáří, snad pomohou mu zednáři. I vzrůstal jílek jedovatý, jenž vplížil v hrady se a chaty, to za pomoci odbojů těch tmářů, pekla nástrojů. Ti hýbať chtěli Církve křeslem, a chvástali se třpytným heslem: „Hoj, zmůže učených hlav vzdor těch apoštolů prostých sbor!“ A vskutku lží a peněz síla již provedla kus zlého díla; vždyť mnohý chuďas odpadlík již porozmnožil jejich šik. 33 V té zednářů a trubců práci, se věrců počet Církvi ztrácí; v těch řadách jejich stoupenců,stoupenců je část tak zvaných učenců. Jim dařívá se až, až mílo to nelidské a hříšné dílo! Zvlášť v nezkušené mládeži, žold krvavý si vytěží. Svým smělým slovem, hnusným pérem, ctnost tutlávají v srdci sterém; tak otupují dobrý mrav, a pravdu rvou jim z mladých hlav. Co škodí mistru nevěrcovi, že neřestem žák jeho hoví? Že nezdravou má mladou tvář, že spílá se mu proletář? Že na lid padá bída, hana, věc zednářům je převítána; ta mělká jejich učenost jim vynášívá přece dost. Proč oni by se namáhali? Vždyť života čas jest jen malý; v své ruce vezmou cizí škvár, a pojištěn jest práce zdar. Zdar snadné práce satan chystá všem těm, jenž nechtí věřit v Krista; že jiné v bahno povalí, to zednářům zrak nekalí. 34 Když lid se bude vespol rváti, ďas s nimi bude se mu smáti: „Nám útěk se pak vydaří!“ tak rozumují zednáři. Náš národ, lid, že bude v pasti, v něm nepřítel že bude vlásti, to mudrák, pohan, nevidí, a za sebe se nestydí. Dík Bohu, řada myslitelů dlaň pozdvihuje vážně k čelu a slyší věčný Boží hlas; se věrně tulí k Církvi zas. Oh, muži z Církve vylákaní, již procitněte z tvrda spaní; jen z dějin vážných berte zbroj, a vítězně se skončí boj. Je pravda, boj ten už je hrůzný, v něm zhyne ten a onen různý; ba veškerému národu blud strojí strašnou nehodu. Však Církev Boží nepomine, vždyť nastanou zas doby jiné, pak ona opět vyhojí náš národ ve zlém odboji. Zlý duch jí nikdy neodolá, Pán Ježíš Svoje věrné svolá, a v národě nám vzejde zas té věčné pravdy blahý jas. 35 Proč před Ježíšem národové vždy měli bludy ročně nové? Jen Žid se modloslužby vzdal, že od Boha svůj Zákon vzal. Náš národ celé tisícletí kříž spásy, jméno Boží světí; ač malý, čím svůj hájí byt? Je štítem Církve Páně kryt! Má Boha Krista, hlavu v Římě, on nedá vzíť si pravdy símě; on v Církvi spasné setrvá, a obhájí tak práva svá. Církev a národ.
Sřaďme se kolkolem Petrova křesla, hrdinně chopme se silného vesla, na lodi Petrově vládne Bůh Pán; kdekterý národ má na ní dost místa, jenom tam národů svoboda jistá, tam jen náš národ má bezpečný stán. Víckrát nám cizinec bořit chtěl víru, podrýval základy blahého míru, na čas i porušil ve vlasti klid; pravda však pokaždé vítězství měla, drahá vlast věrou a blahem se skvěla, Církev svou velebil povděčně lid. 36 Má-li snad nyní zas vzdělanost ryzou rušit mu nepřítel smyšlenkou cizou; má-li vlast samochtíc v rabství se dát? Cyrill a Methoděj, solunští bratří, Ludmila s Václavem na národ patří, pohana taká mu nesmí se stát. Každý ať bedlivě na vlast svou zírá! Kdo chce, by uvadla pravá v něm víra? Proroci liší a sobcové jen. Rozhodně každý rci: „Vari, hned vari! Mluvíť zas národa nepřítel starý; k vůli Vám nastať má rabství nám den!“ Znáte-li moudrost jich hnusného ryku? „Národ prý spolkem jen řemeslníků, rolník k nim také šel v náhodný kruh;“ odkud ta prázdnota, slepota mnohá? Neznají Církev a nevěří v Boha, Kristus dí: „Milujte druha vždy druh!“ Rouhači, beřte se k divoké zvěři, ona snad výchovu mláďat vám svěří; s nimi si zapuďte žízeň a hlad. Nevím, zdaž dlouho vás ve službě nechá, vidouc, že žádná z vás nekyne těcha, budeť as brzyčko s vámi se rvát. Vyšších-li nemáte šlechetných tužeb? Dbáte jen zvířecích, tělesných služeb, 37 opravdu stojíte pod zvěří níž. Bude-li něco vás vyléčit moci z takové pustoty za černé noci? Jistě jen Církev a Ježíšův kříž! Přestaňte k lidem se vzdělaným čítať, chcete-li stále jen v šprýmech se kmitať; máte jen ze všeho chlapecký smích; až vám let přirůste nevelká řada, v rozum snad vejde Vám moudřejší rada, poznáte, Bože, dej, co to je hřích. Proč pak ty národy v pohanství zbylé mají své rodinné poměry shnilé? Základy víry tam zbořeny jsou. Dlouho-li budou stát na písku domy? Na chorých kořenech stojící stromy, ovoce dobrého neponesou. Ovoce víry a nevěry.
Nedivte se řečníkovi, jednu-li věc dvakrát poví, šetřte jeho bolesti; zármutek mu v staré hrudi bez ustání valem budí pusté v lidu neřesti. Boží Syn a člověk spolu s lidmi v tomto zemském dolu 38 třiatřicet roků dlel; aby člověk v každém času z Jeho díla, blaho, spásu na zemi a v nebi měl. Po tři léta kázal, učil, za Svou pravdu, divem ručil, dobře činil lidem všem; Boží Beránek ten tichý na kříži sňal naše hříchy, s nebem spojil opět zem. Korunu dal Svému dílu, osvědčil Svou Božskou sílu, třetího dne z hrobu vstal; čtyřicet dnů apoštoly osvěcoval pro úkoly, jim v Své Církvi úřad dal. Na Petru, té pevné skále, Církev musí státi stále, ustanovil Bůh a Pán; proti Církvi vždy a všude marně útočiti bude běsná zloba pekel bran. Zjevení nám zdokonalil, v lidstvo plné světlo nalil, z moci zlé je vykoupil; s Olivetské krásné hory žehnaje Svých věrných sbory, k Otci Svému vystoupil. 39 Dvanáct mužů neučených, lidskou vědou necvičených, rozešlo se v národy; zvěstovali Boha Krista, v Němž je lidstvu spása jistá, pramen pravé svobody. Přemožen byl satan svůdce, ctností, blaha, spásy škůdce, zaleskla se pravdy zář; v netušené jasné kráse celá země zastkvěla se, obnovena její tvář. Ucpány jsou zdroje zlosti, řinuly se proudy ctností, radost v každé rodině; zotročilá druhdy žena manželem svým byla ctěna, stala z ní se rekyně. Lenoch stal se pracovitým, manžel otcem svědomitým, pravdomluvným stal se lhář; druh svým druhům lásku jeví, o zlé pomstě křesťan neví, přímým stal se pletichář. Odkud tato změna náhlá, spokojenost všeobsáhlá? 40 Odkud u křesťanů mír? Zjevení jej lidstvu dalo, mocí Boží tak se stalo, bezbožecký zahnán štír. Vícekrát zas zloba vzteklá vylézala z hlubin pekla, porušila blaho zas; zakouší té moci temné, a z ní strasti nepříjemné, i náš národ v tento čas. Satan tropí hnusné reje, mudráků ret jílek seje v blahé Boží Zjevení; mělkých mužů lichá věda, skuhravý svůj řehot zvedá; národ kazit nelení. Větry dují ze všech slují, nevěrecký koukol bují, nese hříšné ovoce; zapírá se pravda Boží, rozmáhá se bídné hloží v lidu víc rok po roce! Výsledek to věru bledý nekřesťanské smutné vědy, také v našem národě. Co dnes trudným okem zříme! Už se ani nedivíme hojné hříchů úrodě. 41 Mezi lidmi žádné lásky, na čelích jen rmut a vrásky, v útrobách jen žal a bol; lež a smělý podvod hnusný, pro věrce vzduch všude dusný, vdychujeme kolem kol. Loupeže a kruté vraždy hlásá tisk nám na den každý, šlechetný cit utlumen; všude hádky, spory, zmatek, surovosti hříšných matek, kazí nám i noční sen. ZeŽe se spousta děsné zkázy do národa stále hází, smutné zprávy hlásají; hoši teprv máloletí, ba i útlé školní děti zločiny už páchají. Požívavost nerozumná pitka, hra a hudba šumná mladých starých blahem jest; rodičové co jim dali, oni dětem promrhali, vzali na se hřích a trest. Národ-li se chudým stává, cizákům-li statky dává, 42 to Vás pranic nebolí? Pak se máte soudu báti, lidumilem sebe zváti nikdo z Vás ať nevolí! Kam se dívášdíváš, uzříš hada, odevšad ti hrozí zrada, posměch, msta a drzý vzdor. Dobře znáte zvučným retem roznášeti celým světem nepravosti děsný mor. Mnoho zla již v národ vneslo nerozumné špatné heslo: „Ničme víry, lásky květ; jen se čiňme, jen se tužme, nekřesťanským vůdcům služme, pohanským zas bude svět!“ Kdo lid dobrý nazpět vede v pohanské ty věky šedé, množí smutných postav šik; co vše v rozum zdravý svítí; šlechetné co srdce cítí, nezří zpupný zpátečník. Kterak se Vám, nevěrcové, líbí setba doby nové, a ten Vaší vědy plod? Ze zraků-li stům již hlídá duševní a hmotná bída, všechno to snad Vám je vhod? 43 I Vám přijde těžká doba, Vámi setá běsná zloba, zalehne Vám zrak i sluch; chcete-li zlé časy zkrátit, k Zjevení se dlužno vrátit, na milost Vás přijme Bůh! Zde Kristus, tam Belial.
Z mudráků každý má vlastní svou cestu, která prý vede též k rajskému městu; s pravdou ta hlučná řeč nesouhlasí, touhu v nás po blahu neuhasí. „Dvě jen jsou cesty,cesty,“ Syn Boží nám praví, jednu On zbudoval, druhou sok dravý; na oné chystá se blaživá slast, na této přijde všem hlodavá strast. Pravá ta cesta je příkrá a úzká, levá je na pohled hladká, však kluzká; svobodně voliti dáno je všem, dokud je živí ta vezdejší zem. Kdo má zrak rozumu jasný a zdravý, vybere sobě vždy jenom směr pravý; levou-li zvolí si povaha mdlá, pozná, že volba ta věru je zlá. 44 Mnohým však rozmysl otázka mate: „Není-li cestičky prostřední zlaté?“ Těm, jenž se prostředkem pohybují, nejisté konce se přislibují. Po týdny, po léta ten a ta neví, má-li směr voliti pravý či levý; blažen, kdo ku pravdě nakloní sluch, toho jen zachrání smilovný Bůh. Těmto všem upřímnou radou být mohu: vroucně se modlete k věčnému Bohu; vězte, že právě Vás přenejvětší den co den oblétá nebezpečí. Vida Vás satan, už nadějně jásá, soudruhům radost svou v říši své hlásá; zkoumejte souchodců chorobný ruch, uvěřte slovům, jež pronesl Bůh: „Nejsi ty teplý a nejsi ty chladný, odporně vlažný jsi, chybný a vadný; zbaběle nevolíš ve ctnostech růst, proto já vyvrhnout musím tě z úst!“ Co pak má Belial s Ježíšem Kristem? Nechceš-li žíti v tom přístavu jistém? Spasitel do Církve k Sobě tě zve, smilovně přijme tě v náručí Své! 45

Básně v knize Církev a národ: