RŮŽOVÝ KŘÍŽ
[5]
– NA CESTĚ POHOŘÍM SVĚTA –
Můj bouřný život jen
byl výšin, dolin sen
[6]
BLUDNÝ BALVAN
Kde místo, na němž možno odpočinout?
Kol srázné stěny znamenané smrtí,
a žleby, které hroty skalisk děsí,
tmou bystřinami hučí v lačnou rokli;
vždy časem jak bych tušil v nadoblačnu
vzmach mocných křídel orla vznešeného. –
Je tajemno tu jako na dně mořském.
Své srdce moci o cos roztříštiti,
a v náručí své vlastní touhy zhynout!..zhynout!...
Kde místo, na němž možno odpočinout?
PRALES
Chrám útěšný se dívám ku blankytu
a rozhlašuji zázraky své větrům,
když vichří z dálky, stromy sklánějí se.
Čís’ obří ruka zvedá mračné žezlo
a do údolí blýskne jím, kde chaty
se v slepém strachu choulí k skalní hmotě
jak plaché slípky, když zří kroužit dravce.
A skryté jevy, z mého nitra trysklé
vždy za večera, kdy úl obraznosti
se v čarodějném kruhu pestře hemží,
sny Přírody jsou, které ve mně dřímou,
vše oživují dechem bájeslovným..bájeslovným...
Neb cítím všeho pravdu neochvějnou,
že život věčně trvá, navrací se.
7
SLUNCE
Tak vysoko jsem, že již výše neznám!
Mé slunné oko vroucným jasem plane,
s niv oslněných vzlétám rozzářeno,
já, blahé, které v světy blaho vlévám.
V mé sféře širem spějí důvěřivě
hvězd voje-světy vymezenou drahou.
PROPAST
Ne, nejsem duch a nejsem také hmota,
jsem bez dna jícen, jenž se sytí temnem.
A věky letí, nic mne nenaplní,
vše nicota je – já jsem její obraz!
ŽIVEL
Jsem v tvorstvu, Všeho rozmach, pravědomí,
jsem neklid, Babel věčné Souzvučnosti,
kdo ve mně číst zná, pronik’ v smysl všeho –
mne hrozí se, však já vše láskou jímám,
jsa nechápaný, všechno pochopuje,
jsem prapočátek, budu jednou závěr,
a Země, jež květ čárný mých snů byla,
se v žáru krve mé kdys narodila.
PRAMEN
Svou jásám píseň o návratu věčném:
Jsme jepice, jež skytnou vzniky novým
a smrt je žitím, jako život smrtí,
8
a obé nechápáno, klamající
v svém vnějším zdání; než, kdo hloubá, vidí
v přeměně stálé jejich tajný smysl..smysl...
SLUJ
Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále
než ve Pravěku propast bezútěšnou
v svém hledání, v němž cíl spí každé touhy.
STEZKA
Slyš! Tam, kde nyjí snivé sedmikrásy,
jak hvězdičky se jiskří v zemském nebi
a jalovec kde voní: slavík houslí..houslí...
To stačí ti snad k pozemskému štěstí..štěstí...
OZVĚNA
Co souzvučnost je Všehomíra věčná?..věčná?...
V čem píseň lásky tvorstva nekonečná!?..nekonečná!?...
Kde společného Losu jistá meta?..meta?...
Kde počátek je, závěr celku-světa?..celku-světa?...
MOŘSKÉ OKO
Vy, kteří ke mně jdete zkoušek stezkou,
a jimž jsem přelud chvil a prohloubení,
v té výši, která vichrů oblastí je
a slavnostního v sobě přemítání,
se navzájem v svých očích zrcadlíme,
my stále blízcí, stále vzdálení si,
9
vždy snící dolů, vnitřně k výši hnáni
a naposledy se vším vyrovnáni.
SOPKA
Ó vření, vření, obřích vzruchů vření
a nikde pro ně stálých tvarů není..není...
LEDOVEC
Hle, myšlenka jsem, nad tebou jež skví se
v svém chladu, ústa cudně nad vše čnící,
k nimž měsíc, slunce chodí odpočinout
na slavné pouti vesmírovým mořem.
Jsem věčné „tuším“, nikým nezbadané,
v mém lesku šumí vodstva nepřeplutá
a rostou věže božišť světa božstev.
NEKONEČNO
Znáš Vesmíru taj? Co ti o něm známo?
Zři v lidské nitro, pohleď v okruh sebe.
Sám o sobě jsi světem nejvlastnějším,
svým kosmem v malém, v dostih smyslů tvůrcem!
Když nebylo Nic, ty již byl jsi tady,
až všemocný duch, který všeho původ,
tě vzbudil k duši, k žití, ke vědomí
a dal ti tvořit jako on kdys tvořil
a vnukl tobě dar své tvárné síly!
10
ÚDOLÍ
Je ve mně mír, vše věky mírem žiji,
jsem cestou tvou, však každý nedojde mne,
neb cesty ke mně vedou výšinami
a ledovci a moři, proláklinou;
kdo ve mně je, zná skrytý význam všeho,
jsem tichý odlesk niter symfonie!
*
V nížině klidné poblíž horské chaty
teď bludný balvan dřímá obemšený
již v sobě samém smírném obrážení;
u něho pase horal stádo bravu
a heleká si nápěv na fujaru:
zpěv o pralese, slunci, hloubce, živlu,
zpěv o pramenu, sluji, stezce, ozvě
a mořském oku, sopce, o ledovci,
jenž strmí mrazně, přísně jako Osud
v dál nad krajinou, vzkvetlou protrpěným
a neskonalým blahem domoviny.
11
PÍSEŇ MODRÉHO PAPRSKU
[13]
– V ČAROVNÉ SVATOZÁŘI MĚSÍCE –
A vše je nyní modrý zpěv,
můj odhmotněný duch, má krev
[14]
1
Ptáci houslí, růže září
a ty bloudíš s bledou tváří;
hochu můj.
Tvůj duch kouzlí přelud kraje,
v kterém modré světlo zraje,
hochu můj.
Svět kol tebe v mlze mizí,
a ty vidíš cíl jen ryzí:
domov svůj!
2
Noc, v níž jsem se narodil,
měsíc postříbřil.
Procitnuvší zrak můj zřel,
jak v síň oknem pohlížel.
Od té chvíle neuhas’
v mých očích jeho jas.
3
Tiše!
Jakás píseň snivá,
zádumčivě lítostivá
jako jarní, choré housle
srdce touhou rozechvívá.
15
Toužím z okna:
Měsíc zpívá.
4
Večer vždy se z hloubky zvedá,
spát mi nedá
valné moře živých stonů,
v kterém tonu,
bez vůle a moci
unášen jsa nocí
v dálné kraje.
5
Moře mne vzbudilo
vlnobitím,
(procit’ jsem ze sna
anebo spím?)
u nohou mých v tmě
laškují vlny
s utopeným..utopeným...
..Teď...Teď trpně ležím,
cítím se mdlým:
procit’ jsem ze sna
anebo spím?
16
6
Svět kdes v dálce ztich’..ztich’...
Pluji v oblacích
modrých, měsíčných..měsíčných...
VtomV tom čarovně se noří
z temnot půlnočních
sbor spících, vzdušných zjevů
tváří neznámých.
A skvoucí cizí města
budov průsvitných
zřím v blankyt růst, se tyčit
ve svých viděních..viděních...
Jen zdáli slyšet zníti
občas do ticha,
jak cosi velikého
v temnu zavzdychá..zavzdychá...
7
Velebný klid..klid...
Venku zrá měsíční svit..svit...
Vítám tě, poutníče bledý!
V jizbu mží měsíční svit..svit...
Vidím se v palmovém háji,
hlava má v dlaních se tají.
Přísvity sklouzají k tváři,
17
na ruce, na prsa září
s mateřskou něhou a láskou;
v jizbu mží měsíční svit..svit...
Zatím co celuje tiše
paprsků kmit
povadlou hlavu,
na okně duše má jiskří
v blankytném hávu,
rozpíná peruti k letu
do spánku světů.
8
Mne měsíc zpíjí jako opium..opium...
V mdlé jeho záři oddávám se snům.
Jsou jako ženy krásné,
jsou jako stříbro jasné,
že v nich smysly tají,
rozplývají, plají
v nevýslovné slasti –
Však vždy v probuzení
vše se hroutí, mění,
v nitru smutek, tíha v skráních,
šedo vůkol
v okamžení.
18
9
Můj pokoj –
Měsíc v okně hraje.
Myslí blouzní modré háje.
Řeky se smějí,
bludičky v reji..reji...
V mých očích ptáci zpívají..zpívají...
Sním: Vzduchem bloudí, lítají,
třpytí se, skvějí..skvějí...
Mé spící ruce tonou v tmách
v noci klávesách
a pějí.
10
Vůkol tisíc drobných houslí..houslí...
Nezřím jich. Je slyším jen.
Zpité smysly mé se chvějí:
Zvuky znějí, odcházejí
stropem ven..ven...
V přivřených mých očích jiskří
měsíc jako sen.
11
V měsíčné noci se probudím
v loži svém:
v závoji kouzelném!
19
Udiven vůkol zřím.
Co se to stalo? Kde to jsem?
Schyluji hlavu s úsměvem:
Jsem ve své říši..říši...
12
Co mne svádí někdy v noci
zvláštní mocí v říši noci?
Myšlenky mé, děti smavé,
u vrat slídí nedočkavé,
skulinou zřít chtějí,
jásají, se smějí:
jak vše plaje
v háji, hraje,
svítí kvítí,
voní, zvoní..zvoní...
cink cink
cinkilink.
13
Zrádný hlas na vrších zpívá:
Daleko, daleko svět,
přijď ke mně zpět..zpět...
Klamem je měsíční svit,
přestaň již snít..snít...
20
Procitni z pavučin snů,
zakletých dnů..dnů...
S úsměvem štěstí
vznáším se v měsíčném světle..světle...
14
Mne někdy jímá pocit lehkosti,
jak bych se vznášel kdesi nad světem..světem...
Tu lidské zjevy v mhách se rozplývají.
I život zdá se býti modrým snem.
Jen z hloubi jakýs’ nápěv roztoužený
mne doprovází hvězdným prostorem..prostorem...
Vše pozemské je rázem zapomněno
v chvil vznášení se vzruchu blaženém..blaženém...
15
V mém kraji měsíc nezapadá,
květ noci v sadech neuvadá,
a ptáci, již mne oblétají,
hlas kvilný jako flétna mají.
A spící lidé vlídní, tiší
mne navštěvují v luzné říši;
v snu letmo tisknou horkou dlaň
a vavřínem mi věnčí skráň.
21
Jen občas hukot slyšet sem
z drah hvězdných, kde se valí zem’..zem’...
16
Dvě komety prchaly noční tmou
vysoko nade mnou.
Ta první mřela, ta druhá pěla,
stříbrným blahem se skvěla.
Zapadly kdesi
za vrchy, lesy;
jen zpěv výšin v duši mi zbyl.
17
Na křižovatce v dáli dům,
stvořený k snům,
k rození dum.
Mne cizokrajný svádí klam
v ta místa tam
k dřímotám.
Je všechno tady zářný sen,
i já jsem zdání jen,
v dny modré ponořen.
22
A každý, koho klam sem sved’,
ten nepřišel pak zpět
již nikdy v svět.
18
V života mého závěji
dva bledé stíny kráčejí.
Stín milenčin a matky mé,
tak vzdálené, tak vzdálené..vzdálené...
V mých očích hvězdný safír vzplál,
mně zapomenout lidské dal,
vše skutečné v sen roztavil,
sled minulosti v mysli smyl..smyl...
Dva zjevy bloudí žitím mým,
tvář skrytu šlářem tajemným.
Jak nevystihle luzný sen,
jenž zůstal touhou, nesplněn.
19
Má matko bolestná!
Andělé ctnosti v oblacích pějí.
Trnitý věnec zklamání vinou
kolem tvých skrání;
23
sny a mé touhy pokorně klečí,
vzývají tě.
V klíně tvém sedím,
spící dítě,
modrý svět drže v své dlani.
20
Já mnohokrát se umřít zřel
a na pohřeb sám sobě šel.
Však vždy jsem zase z mrtvých vstal
a nový život započal
plný tuch a smělých snů
tvůrčích dnů.
21
Mé žití bylo spánku hrou,
snem, v kterém Spící k cíli jdou
měsíčnou branou modravou:
V snu chtíti sebe pochopit,
se v propast nitra ponořit,
svým dílem se kdys opojit.
Mne očaroval zářný cíl;
vím dnes, že Osud můj v něm byl,
jímž jsem se znova narodil.
24
22
Měsíc, hudba, sen,
těm třem můj život zasvěcen:
v nich zhléd’ jsem sebe, ztratil svět,
nevrátil se zpět.
23
Teď vše je modrá píseň jen,
nevýslovný vzdušný sen,
v němž se shlíží můj duch světlý
jako mořem zrcadlen.
24
Mým světem měsíc, hudba, snění,
v nich život můj se rozplývá,
v nich je má smrt, mé narození
i srdce cesta blouznivá.
A slavné ticho do snů splývá,
v mých očích hárá cizí svit,
jas modrý nápěv trpký zpívá:
nic nevidět, nic necítit!..necítit!...
25
Tisíc polnic v nebi výská,
tisíc ohňů z hlubin tryská,
tisíc nových světel blýská –
25
V pocitu se blaha zvedám,
blížence si v šíru hledám,
Usmívám se: marně hledám?..hledám?...
26
Pocit hudby, pocit měsíce
bludný život můj mne neopustí,
v těch mé snění, touhy, boly ústí,
záříce a pějíce..pějíce...
Neklidnou mou hlavu obtékají,
kol ní věčná slova lásky šumí,
v nichž mé lidské bolesti se tlumí
a vše světlým snem je, hvězdnou bájí.
27
Vše, co jsem prožil, bylo modré snění:
má láska, záští, chtění, utrpení,
mé krve, mého mozku vzruch a vření.
A zas mne jímá v náruč dávné spaní,
jen po mé pravé vlasti žhavé ždání,
obrodné v sobě samém přemítání.
Zas jeví se mi světy jako snové,
a v mozku mém se křísí plány nové:
mí nejkrásnější, nejmodřejší dnové.
26
28
Teď můj duch může směle odpočinout,
s mým vykonaným dílem v jedno splynout,
neb co jsem v mládí viděl v květnu snění,
došlo vyplnění,
a skvoucí pravda z pochyb tmy mně vzešla,
že cestou, kudy kdys má noha přešla,
jsem musil kráčet, musím dále jíti,
a co se dělo, musilo se díti,
by můj duch posléz nade mnou se vztyčil
a božské hlásal, v hmotném zářně klíčil.
27
RUTH ST. DENIS
KOBŘIN TANEC
Podepřen v lóži, k jevišti zřím,
zpíjím se zjevem zářícím,
jiskřícím jevem tančícím..tančícím...
Tančí tam žena úchvatný rej,
mámivý, ladný, kouzelný rej,
houpá se jako lotosu květ,
který se v proudu zvuků zdá chvět,
roztoužen chvíli, umdlený hned.
Přivírám oči, zavírám, sním.
St. Denis nezřím již, nevidím. –
*
V modravém stanu měsíčním
vířící snědou Indku zřím,
má něhu snů mých, touhy vznět,
vznáší se k zpěvům dávných let,
cizích již, matných, neznámých,
vznáší se, tone v rozkoších.
A třpyty Luny kolem ní
těkají v zbožném nadšení,
hladí jí tváře, líbají,
závoje kol ní splétají.
29
Tancuje luzně jako sen,
jenž s rajských niv byl přikouzlen,
když blouzní v mysli člověka
pohádka touhy odvěká..odvěká...
*
Opět ji vidím, opět zřím:
v požáru tančí slunečním;
skvělá a smavá, zářící,
v démantů květech hýřící,
vášní se chvěje, žár v smysly leje,
šílené křepčí, horoucí reje,
opíjí, dráždí, vábí a svádí,
krev mých žil nítí, probouzí mládí,
napíná čivy, mozek můj zpíjí,
za hudby vilné krouží v snu, míjí..míjí...
*
Všechno se hroutí, všechno se kácí,
vidina vadne – v temnu se ztrácí,
jeviště prostor šíří se, dlouží,
zrak jímá závrať, v propast se hrouží:
bezmezno, bezmezno, prostorno věčné;
nesmírné, nesměrné, snad nekonečné..nekonečné...
V parách se kmitá cos, blyští a třpytí,
zdá se mi, v dáli že cosi se svítí,
větší se, řítí se, bleskem se blíží,
30
z temnot se vyhoupne, v temno se hříží:
slavnostní hvězda, och, úžasná, jasná,
pohanská bohyně nahá a krásná,
vítězně slnící, do běla žhoucí,
tančící Venuše, bohyně skvoucí.
*
Tančete, bohyně, tančete jen,
všechno je obraznost, všechno je sen,
láska, bůh, duše, svět, náruče žen,
tančete, St. Denis, tančete jen!
Pohyby, útvary, pohledů třpyt,
všechno chtít omámit, rozkoší zpít,
do duše, do srdcí nadšení lít,
ve snění tančiti, v tančení snít!..snít!...
31
PÍSEŇ NYMF
Z PRSTENU NIBELUNKOVA
Podmračně venku je, podzimně, sychravě.
Ponuré myšlenky rojí se ve hlavě..hlavě...
Nad knihou zasněný naslouchám do šera,
zpívá kdos ve vile na klavír zvečera:
píseň tak blouznivou, snivou a touživou,
vášnivou, vznícenou, ztichlou zas, truchlivou,
odlesk jak báchorky, šumot jak bájných řek,
bájných řek svůdných nymf, tajných řek pohádek.
*
Vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají,
stříbrný měsíc noc rozžehla nad háji,
podivná píseň se roztéká zdaleka,
neznámá, úchvatná, živelná, odvěká,
sborem a v sólu zas, nahlas a tlumená,
jakoby v člověku, zase jej vzdálená,
jak věčnost vzdálená, blízká již v zrození,
naslouchám ztrnulý v souzvuků zmámení..zmámení...
Nymfy z vod noří se, plovou a zpívají,
vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají,
píseň plá, vznáší se, klesá a heleká,
stromy jí vzdychají, ozvěnou v skalách lká,
svůdná jak milenka, opojná nad mok rév,
v očích žár vzněcuje, rozvíří k varu krev.
32
Z podsvětí hvozdu, slyš! rohu zní zadutí
jako by vylétli vichrové vzedmutí.
Ve skalách polétá, zakvílí v pralese,
ještě kdes v dálavě ozvěnou třese se,
zaniká pozvolna, ztraceně zhasíná
výkřikem znavené touhy, jež usíná.
Nymfy se vzdalují, ve vlnách prchají,
o zrádném prstenu píseň zlou zpívají:
o kletbě, která jej provází od věků,
o kletbě osudu, souzené člověku,
který chce božské, chce silný a skvoucí být,
věčnem a velkostí, krásou se k smrti zpít.
*
Sluneční šípy žhou na vlnách řek,
s vítězným mečem jde čacký snů rek
k splnění osudu, za cílem svým,
za čárné zahrady voláním.
Zpívá tam, svádí tam zázračný pták
líbezně, tichounce, omamně tak –
hýčká jej v přeludnost, v dráždivý sen
o přízni bohyně, o lásce žen,
o křídel rozpětí, síle a všem,
co bylo zrozeno, zakleto v něm..něm...
33
Zdaleka přilétá zpěv strážných víl.
V skalách se rozléhá pláč jejich, kvil
nad marně dávanou výstrahou jich,
která jen sklidila nevděku smích;
o zrádném prstenu zpívají, zlém,
kletbou jenž odvěkou, neměnnou všem,
k prstenu tomu kdo připnuti jsou
vyšší čís’ vůlí a osudu hrou..hrou...
*
Opět je sirá noc, temnota jen..jen...
Vlny se valí jak děsivý sen,
vlny se vzpínají, nymfy, slyš, zpívají,
píseň jak bouřlivák vznáší se nad kraji.
Strmí hrad přeludů ze zlobných vln,
do proudu řítí se plamenů pln,
mrtvý rek na márách spočívá v tmách,
v hlubokých temnotách, v bezedných mhách,
zahlcen, rozdrcen bludným svým snem,
odvěkým osudem, neměnným všem,
připnut jenž k prstenu, připnut, s ním spiat,
toužiti po božském, lidským být jat!
*
34
Tiše v tmě umírá klavíru blouznění..blouznění...
Pomalu vracím se, vzbouzím se ze snění;
zamlkle, ticho a mrtvo je dokola..dokola...
Přede mnou na stole svíce jen plápolá.
35
Jednou za věk procítám v člověku,
zpívám:
Tajemství přeměny bytí,
měsíčné žití..žití...
*
V prostorách vesmíru těkám
od věků do věků
[36]
HUDBA SFÉR
[37]
– V POCITU VRCHOLNÉHO BLAHA –
Viz, bratře můj!
Jsem jako širý libosad,
jenž kvete září odevšad:
mír, souzvuk, lad
[38]
POUTNÍKŮV PŘEDZPĚV
Vznášíš se přede mnou, blankytný panoši
se zlatou maskou.
Prstence světelných kadeří věnčí ti hlavu.
V dlani ti rozkvétá zpěvné mé srdce.
Slyším je zpívat!
Unášíš poklad můj, záře mi v temnu.
Zpěvem byl život můj. Mnoho jsem trpěl.
Rozkošný jinochu, kterýs mi oddán:
neměl jsi matky a neměl jsi otce.
Věčností letíš!
Vzlétl jsi z kolébky hvězdné, již Orion tvoří.
Podej mi ruku.
Srdce mé svítiti bude nám cestou..cestou...
39
Jsem v číši květu,
Jsem v číši květu,
jeho vůně, krása,
jsem pták, jenž písní
úsměv země hlásá.
Jsem vlna vody,
v níž sní nebe záře,
jsem žena, které
láskou září tváře.
Jsem přísný kámen,
z nějž se skály tvoří,
jsem bludný oblak,
jenž je líbán zoří.
Jsem v srdci ohně,
v bouři, sněhu plání,
jsem v nenávisti,
vzdoru, v milování.
Jsem mrtvých soudruh,
živých hymna věčná,
jsem bůh a mikrob,
čtenář Nekonečna.
Jsem ve všem vzniku,
zániku i chtění.
Má touha, síla
v pění, ve tvoření.
40
HVĚZDNÝ HUDEBNÍK
1
Na prahu světla stojím
v zvířecí kůži,
se zbraní kamennou v ruce,
vzývám ve výši hvězdy
a slunce velebné,
zářící, radostné,
jež skýtá chuť plodům
a zahání chladno;
pozvedám paže,
do výše volám:
Jasný, dej nám sílu,
Jasný, dej nám plody,
Jasný, dej nám teplo,
vznešené, mocné,
božstvo!
2
Z Pralátky Všeho,
z Beztvarého,
jež počalo z Ničeho v sobě,
vznik’ prvopočáteční ruch,
božský vzruch.
*
41
Z něho povstala hmota,
Vesmíru původ,
života důvod.
3
Nesčetně světů
prostorou krouží,
vzdáleny sebe po sobě touží
v bezmezném, však konečném víru.
Neb hmota stále po sobě touží
ve Všeho míru.
Až světů hmota
v Jediné splyne,
dočasný kosmos zhyne.
A nově v žáru světy zas zrodí se jiné!
4
Ve Všem se tají, se rodí,
Život plodí
nadhmotný hudebník sfér,
zánik a původ,
Vesmíru důvod,
řídí směr sil a čas;
v něm slunce a měsíce, hvězdy se valí,
tma střídá šero a jas,
hudebník věčný a nekonečný,
42
souzvuku dbalý:
Pohyb stálý.
5
Jsem cílem všeho
tvorstva a žití:
souzvuk i soulad.
Mnou všechno zmírá, rodí se, sytí,
slunce i moře,
jepice, hora,
nejmenší kvítí.
6
V stvoření všechno
je si rovno.
Člověk i kámen,
rostlina, plamen,
souhvězdí, muška,
nic není větší
ni menší.
7
Tvorové všichni jsou bratry
v každé podobě, době.
Jen různost místa, představ a tváře
(žití to přepážky, šláře)
vmlouvá jim cizotu k sobě.
43
8
Není smrti,
vše je jen přeměna bytí,
koloběh stálý,
jen podoba jiná:
věčné je žití!
9
Když člověk zemře,
co se změní? –
Stále totéž světla chvění
šumí v koších stromů;
stále tentýž rytmus žití
zpívá ve zdech domů,
stále tentýž vzduch kol plaje,
stále zima, úsměv máje,
stále země, stále moře,
slast a hoře.
*
Přec’ se ve vše mrtvý mění:
ve světelné chvění,
v stromů hovoření,
v ulic, volna vření,
v jara, zimy krásu,
ve vzduch, zemi, moře,
v slast i v hoře.
44
10
Kdo jednou zde na Zemi byl,
v nějaké podobě žil,
stýská se věčně mu po ní,
stále se navrací zpět
v hostinný svět,
přeměněn v nerost neb v květ,
ve tvora vzhled:
září neb zpívá neb voní.
11
Mé tělo nepatří mně,
nýbrž celému světu,
patří ženě, muži,
dítěti i kmetu,
je v každém letu,
je v každém vznětu,
je tu, je tu!
12
Všechny lidské slasti,
všechny lidské strasti
jsou jen k naplnění času.
Všechno naše žití,
lidské vlnobití,
zmatek ticha, hlasů.
45
Věčnem se valí
kolozpěv stálý,
soustavy hvězdné nesčetných světů..světů...
Jakých as je tu
zakletých vzletů,
vznětů a retů?
V nic Všechno splývá
před touto hudbou,
jež život vlívá,
světům je sudbou,
zpívá a schvívá
zářivá, divá,
opojivá..opojivá...
14
Kdo mne to volá!
shora či zdola?
– neb není tu výšky ni hloubky –
je to snad rostlina, živočich, kámen,
voda či plamen,
co mne tu volá?
Blahoslaven,
kdo na mne volá,
kdo po mně touží..touží...
Je pravda jediné ve mně,
a hrdá božstva země
46
jsou matný můj odlesk,
neb vše je zde mžiku zdání,
jen já jsem skutečnost,
stálé plání,
vyzařování.
15
Hraji a hraji
Vesmíru nápěv
o božském řádu,
o světů vzletu, o světů pádu,
o moci pohybu, neklidu kráse,
o žírném jase.
Hraji!
*
Dcera má, Slunce,
jež zrodila se
v pravěčna čase,
ze mne se sklání,
mateřsky chrání
své dítě – Zemi.
16
Zelený liste, který by alchemik přeměnil v zlato,
můžeš mi říci,
z čeho kdys počala Země
teď životem hřmící?
47
– Žhavý svět oplodněn hvězdným byl pelem,
který se vesmírnou prostorou chvěl,
v něm byly možnosti příštího žití,
zárodky rostlinstva, těl.
17
Lidé mylně chápou, co je Nekonečno,
Věčno –
Přec obé v každém stvoření se skrývá
a všedností se, změnou přiodívá,
Nic tvoří vším zas, všechno ničím tvoří
a buduje vždy, když se zdá, že boří,
je zákon žití, zákon zanikání:
zázrak kolotání!
Neb vše je lačný kadlub hmoty věčné,
již oživuje všeho míra hudba,
hmoty sudba.
18
Všude vládne hmota věčná,
přeměna nekonečná;
vše oživuje jednotící duch,
na zemi, ve vesmíru,
v atomu i v šíru,
plodná energie, ruch,
hmoty bůh!
48
19
Všechny světy znají
zákon plození;
v něm se objímají
bůh a stvoření.
20
Jakou energii
vyvinou lidé,
když po sobě nyjí!
Kdyby změnili v mluno
výbušné touhy své zdroje,
jistě by uvedli v pohyb
celého světa stroje.
21
Proč nutno jísti,
proč nutno píti?
Aby moh’ člověk zářivě sníti.
Neboť je strava topivem těla,
aby se plamenným duchem
hlava tvá skvěla!
22
Žijeme v duchovém moři,
v něž naše hlavy se noří.
49
Zrající myšlenky, jež kol plují,
antenou mozků svých přitahují,
obraznou schopností hoří,
smýšlejí, boří
a tvoří.
23
Každé lidské dění
je jen snění,
krve roznícení.
Tím vše tryská výše,
slyší, dýše
v rozumění.
24
Čti v oku malých dětí,
v slovech prostých kmetů,
chceš-li rozuměti světu.
25
Mé nejvroucnější písně:
Oheň, voda, vzduch!
Z těch vzešlo tak mnohé krásné,
života vzruch,
Vesmíru duch.
50
26
Jak ledovec
nad vším tvorstvem čníti,
blankyt, v němž se rodí hvězdy; zrcadliti,
a účel žití všeho
v tom jen zříti:
se skvíti!
27
Všechno je účelné,
smrtelné, proto i krásné:
bozi, jež vymyslil člověk,
umělců díla,
strojírny, bursy,
vědci a analfabeti,
děti a kmeti,
chudí a miliardáři,
letadla radostně plující vzduchem,
ponorky, auta,
telefon, telegraf,
chrámy a nevěstince,
zápasy tvorů a dynama blesky,
ve všem je důvod,
života původ,
všechno zde z jednoho vzchází,
v jediné splývá,
Kosmu sen zpívá.
51
28
Na vrcholu hory, v slunce slavné záři
dumá bdící člověk.
V jeho tváři
zrcadlí se pochopení Všeho,
měnného i neměnného,
dočasného, odvěkého.
Občas probudí se
z přemítání,
naslouchá pak v šíru
Všeho víru:
hudbě věčné,
dle níž světy krouží bez ustání
přesně světlou drahou:
hudbě kolotání.
29
V světle věčného jitra
sedím zdravý a mužný
v rozkvetlém kraji,
nakloněn k harfě
a hraji
plamennou píseň.
V písni té vzlétají ptáci,
zpívají květy,
hovoří moře,
52
rodí se světy,
srdce planou
hudbou požehnanou
síly a lásky, v niž zapadám.
30
Putuji zahradou vzkvetlou
za hvězdou světlou..světlou...
V dlaň mi slet’ paprsek smavý.
Naslouchám –
neslyšně praví:
„Blaženě toulám se vzduchem,
pronikám hmotou a duchem,
těším se života ruchem.
Cítíš mne na dívčím retu,
najdeš mne v kalichu květu,
uzříš mne v krystalu vznětu.
Klíčím a kvetu a zraji
v proměnném stvoření taji.
Myšlenkou nad hmotou plaji.“
Z dlaně zář’ uniká v letu..letu...
– Paprsku lásky!
Pozdrav sděl ode mne celému světu!
53
I
Stromy k slunci zbožně hledí v snách.
V tiché vile kdosi na strunách
roztoužených houslí hraje.
Nebe letní výhní plaje.
V dáli zřít je město s věží stem
na nebi se kreslit hlubokém.
Bez oblaku do daleka blankyt svítící.
Kolej elektrické dráhy běží ulicí.
Ve dvou řadách dřímou domy
žluté, šedé, fialové.
Do nich praží slunce nové.
II
Ulicí, zrosenou světlem a stínem,
v snění jdu hudebním, slavnostně líném,
opojen sluneční září jak vínem.
Ulice rozkvétá tvářemi lidí,
oči mé do domů, do srdcí vidí,
ovoce zármutku, úsměvu klidí.
*
Bytost má v nesčetné tvary se množí;
z prsou mi vytryskl pramének boží.
55
III
Že kdes dlíti musím,
bydlím tady.
To však je jen zdání –
Přítomen jsem všady:
V sluneční záři, v bouřlivém vání,
v závěji, v dešti,
v živlů slastném kolotání.
IV
Splynul jsem s životem docela,
nádhera žití mne prochvěla!
Vzlétám s ptákem, jenž jásá,
šumím stromem, jenž kvete,
jsem ve všech tvorech,
v nerostech, v moři,
v ledu i v zoři
mne naleznete.
[56]
MYTHY
[59]
ZPĚV OSTROVANA PRAVĚKU
Zřel jsem tě na břehu státi, Ženo, Jež Hnědé Máš Vlasy,
když jsem si na prámu vyjel s ostrohu půlnočních větrů.
Byla jsi jako laň bílá, vyběhlá z tmavého hvozdu,
vlasy tvé byly jak stíny vysokých listnatých stromů.
Nechci tě na prsa strhnout, vidím, že’s jako květ slabá,
tváře tvé zírají na mne, ale tvé oči mne nezří,
po vlnách zmateně spějí, jako by prchnouti chtěly.
Snad se ti zalíbil více onen muž rezavých vousů,
kterého za jitra zhléd’ jsem na skále křičících ptáků,
řekl snad tobě, že smrti nikdy se nemusí báti.
Suše se zachechtá brzo moje zbraň na jeho lebce,
zkusím, zda bohyně noci před ním se ukryje v strachu,
vítr ho odnese jistě v kraje, kde pobude dlouho.
Ke mně se navečer uchyl, Ženo, Jež Hnědé Máš Vlasy,
silný jsem Medvědů Lovec, mladý a nepřemožený,
zahřej mé ustydlé ruce na ústech rudých jak oheň,
úsměv tvůj těší jak světlo, sytící živoucích oči.
Poraď mi, býku, můj bratře, jehož jsem bez kyje přemoh’,
za rohy pevně ho drže, opřen jsa nohama o zem’,
není nic platna mi síla, třesu se před slabou ženou,
moře tak nebouří lítě, jako krev bouří v mém těle.
61
Kamenem v mamutí kosti ženinu postavu řezám,
musím vždy na tebe myslit,
ve všem vždy tebe jen hledám,
Ženo, Jež Hnědé Máš Vlasy,
Aioho hó!
62
VEČERNÍ MODLITBA STAROVĚKÉHO HINDA
Bože plavovlasý s lukem bohatýrským,
s klínem hromovým,
jenž vyšel jsi z dělohy slunce,
tobě zažehám srdce zpěv!
Nechť milostivě shlížíš na chatu, v níž žiji,
a nechť z jitra, kdy červení ptáci vzlétají z roucha vod,
laskavě vhlédneš v obydlí mé a zavoláš mne k životu.
Na lovu buď mi štítem a zbraň mou veď
proti nebezpečenství.
Jako zloději vykrádají se hvězdy..hvězdy...
Má žena spí a staví v odiv své poklady jako prodavač;
nech ji rozkvésti v mé náruči a střež jí, když budu loviti
v džungli.
Pokrop zemi mlékem a strdí a vdechni mi sílu v zápasech,
aby se mi dostalo hojné kořisti.
Voď nás k bujným pastvinám, dej blahobyt životu
i pokolení našemu,
smaž provinění naše, vzdaluj nás nepřátelství
a buď přítelem naším.
63
Uděluj nám bohatě z osvícených dlaní,
v kterých vážíš zemi a vodstva
a oblaž naše těla.
Nezahalitelný, ryzí, jako pramen jasný mladoni,
jenž řídíš ohvězděný prostor,
spánek necloní tvého jantarového pohledu
a vláda tvá je žezlem spravedlivého.
Bože, větší nad největší horstva země,
ty, jenž svrchovaným zrakem vesmír prolétáš,
měříš dny poslušnými paprsky svými,
rozprostři záštitu svou k ochraně nám a stádům našim
a potomkům našim.
Dovol nám dobrotivě přiblížiti se na lodi tisícioké
a navštiv mysl naši po tobě prahnoucí,
jako milující muž svou ženu.
64
PROMĚNA ERATÉ
To šerá báje je. Když Prometheus kdys
z Olympu unesl v svět poklad plamene,
by lidem na zemi jej štědře věnoval
a takto prokázal jim službu nezměrnou,
tu bozi ztrestali ho za čin odvážný,
že dali připoutat jej k skále okovy
a orla určili, jenž jitra každého
mu játra užíral, jež přes noc vzrostla zas.
Tak žízní mučený ve slunném požáru
rek božský na skále pněl krutě přikován,
jsa bohy odsouzen, by trpěl po věky.
Však sličná Eraté, již zplodil Aeolos,
v svém nitru cítila žár lásky k rekovi,
jenž visel bezbranný na pospas orlovi,
a vždycky za šera potají stoupala
po srázných stezkách skal a roklí hrůzami,
by vodou zrosila rty jeho vyprahlé
a mohla utěšit jej slovem laskavým.
To Zeus uviděv se hněvem rozlítil.
Neb lásku nabídl kdys luzné bohyni,
jež však ho nechtěla v svém srdci vyslyšet.
A nyní s nebe zřel jak skrytě pospíchá
vždy k skalám za šera, by nebes buřiči
muk peklo mírnila v milostném vznícení.
65
I ztrestat umínil si vinnou Eraté.
Když tedy jedenkrát se opět vydala
na cestu obvyklou, by nápoj podala
rtům Prometheovým, jež díky zářily,
bůh přísný proměnil zjev její spanilý
v keř vinný, který pial se po skal úbočí.
Tak byla vinnice se skalou spoutána.
Však Zeus nevzpomněl na lásky nezdolnost.
Keř vinný rozbujel se v horách divoce,
až dostih’ skaliska, kde Prometheus pněl,
jej cele ovinul a k němu přimkl se,
jak v sladkém nadšení se žena přimyká
ke svému milenci, jej žhavě líbajíc.
A hrozny zardělé se vlídně skláněly
k rtům reka žíznícím, jenž sílu svou z nich ssál
a v mukách, v samotě se blažen usmíval,
neb jeho jasný duch zřel skvoucí budoucnost,
již lidstvu uchystal svým darem plamenným,
zřel, kterak okovy, jež paže spialy mu
se jednou rozlomí a klesnou rezavé
jak lživé předsudky v hrob temný podsvětí,
zřel slunce osvěty, jež ve tmách rozžato,
svět širý ozáří svým světlem pokroku,
jenž směle přemůže i bohy žárlivé,
by cestu uvolnil, jež vede k Vesmíru.
66
FAKÍR A TYGR
Chci vypravovat příběh pravdivý,
jenž přihodil se před mnoha sty lety,
když v Indii jsem jako fakír žil:
Já byl jsem z rodičů, jižjichž statky slynuli,
vše měl jsem v hojnosti, na co jsem pomyslil
a sedm sličných žen jsem svými nazýval.
Však moudrost nevedla mne cestou života,
můj život v neřestech a kalu odplýval
a s ním též bohatství, jež štěstí nedalo.
I ženy nevěrné mne posléz zradily.
A tu jsem poznal klam i všeho nicotnost.
Žel! tehdy teprve jsem touhu pocítil,
bych pravdu nalezl a smysl života.
Zvěst tenkrát zaslech’ jsem o muži nábožném,
šel jsem ho navštívit a prosit o radu.
Muž svatý přijal mne v své moudré vlídnosti
a trestem pokání mi duši očistiv,
mne uved’ na cestu, jež vede k poznání.
Tak jsem se kajícně stal prostým fakírem,
živ byl jsem pokorně a přísně, nábožně,
všem tvorům hlásaje div boží milosti.
67
A tak jsem jednou šel kteréhos’ večera,
jsa vnořen v úvahy o všem i o ničem,
na džungle okraji.
Tu náhle z myšlenek mne šramot vyrušil.
Vzhléd’ jsem a zahlédl, že z travin blíží se
jak přízrak zloduchův zjev tygra lačného.
Svým hadím pohybem se plížil stále blíž,
zrak jeho hněvivý mne měřil zkoumavě
a k skoku chystal se, jímž by mne zadávil.
Klid byl v mé bytosti a v duchu jistota;
zrak svůj jsem zabodl do očí tygrových
a ruce založiv si křížem přes prsa
jsem takto promluvil:
„Ó, džunglí vladaři, proč jsi mne zastavil,
když v božských úvahách jsem denní cestou šel?
Mne rozsápati chceš? mne svět již rozsápal,
mne pohltiti chceš? mne zkoušky ztrávily.
Mé tělo umřelo. Co vidíš, je jen stín.
Jsem božská myšlenka, tu chceš-li pozříti,
nuž tedy pospěš si. Jsem na to připraven.“
A tygr, který byl již k skoku uchystán,
se rázem zastavil a s temným mručením
se v džungli odplížil.
68
ANTICKÉ NEBE
[69]
ANTICKÁ KRAJINA
Stříbrný oblak prchá po obzoru,
slunce jak lovec v zbroji, jež se skvěje,
přes vrchy, pole, lučinami spěje,
metajíc třpytné šípy v stíny boru.
Před slují, kterou růže oplétají,
rozmarný Eros libě odpočívá,
kadeří proud mu na ramena splývá,
obličej modré vážky oblétají.
U jeho nohou moře květin vzkvetlo,
na zemi s nebem objatou se dívá,
radostnou píseň všeho míru zpívá,
z poháru růže loká zlaté světlo.
71
BAKCHOVI
Semelin ztepilý synu, ochránce zbožněné révy,
pohlédni, vinice láká hrozny, v nichž zrála krev slunce,
opojným nektarem kypí přes okraj amfora zlatá,
k slavnosti pospěš!
Na voze věnčeném zjev se, taženém spřežením tygrů,
v průvodu kentaurů, maenad, satyrů rozveselených,
za plesu tamburin, fléten, mávaje vševládným thyrsem,
kvetoucí bohu!
Zářící, panenská těla svádějí k objetím žhavým,
nejhezčí z křepčících dívek vyvol si, Dionysie,
v uznání úrody zemské, děkovnou živoucí oběť,
Evoë evan!
72
PŘÍTELOVA NÁVŠTĚVA
Lysipe, příteli věrný, který mi po boku sedíš,
důvěrně hovoříš se mnou při sdílném kahanu světle,
vzpomínky míjejí myslí podobny večerním stínům,
při víně cyperském, žhoucím rubínu tekutém, sladkém.
V sadě mží sychravý podzim. V krbu se rozepěl oheň.
Nadarmo vzpomínky budit..budit... Lépe je hovět si v křesle,
hledět jak Melixa v tanci sedmero závojů snímá.
73
PINII
Velebná pinie štíhlá, Dryadin příbytku vlídný,
zítra než Helios v zlaté dvojkolce oslňující
vyjede denní svou drahou po modré silnici nebes,
kůzle ti zabiji k poctě.
Za blaho vděčím ti, strome, které mi přátelsky skýtáš
v dusivém srpnovém žáru, stinný kdy útulek hledám,
ovíváš vějířem skráně, na oči spouštějíc spánek,
v kterém mně milenku kouzlíš.
Večer, kdy pod tebou sedám k oddechu po všední práci,
rytmuje milostné verše, v kterých se otvírá srdce,
z šumící koruny, zdá se, ševelí Xanthina ústa
slibný svůj pozdrav.
74
FAUNOVO JITRO
Zde bujní satyři vždy z jitra skotačí
a pějí písničky o lese, o lukách,
v svých rejích chytají sny smavé přírody,
jež vzduchem těkají jak pestří motýli.
Od řeky zaletí sem vánky laškovné,
by vášeň chladily svým vonným polibkem.
Háj vzdychá, vzpomíná a šeptá modlitbu
k oltáři Přírody, jenž rozkvet’ oblaky.
V niv rámci vyrost’ vrch nad světel krajinou.
Pan v trávě hoví si pod strání vřesovou
a hude na flétnu pro radost ozvěnám
a láká najády se líně slunící
na břehu potoka, jenž bloudí lučinou,
kde včely ssají med z kalíšků blatouchů.
75
KARNEOLOVÁ GEMMA
Kozonoh odvážný uchvátil v objetí
Venuši-Královnu, jež se mu vymyká,
aby rtům unikla, hořícím žádostí.
Roucho jí nehalí. Jako by vystoupla z pěn vody zvlněné
s průsvitným závojem kol údů lichotných.
V lesíku, zkropeném soumrakem večerním,
na břehu jezera, skrytého třtinami,
zděšené najády s výkřikem prchají.
Obličej Panův je vítězně rozzářen,
jako by tušil moc, které vše podléhá,
a smích mu pohrává kolem rtů smyslných.
76
ŘÍM
Rozkošný obraze Říma, rostoucí z tajemna,
o velkých dějích tvých, recích, umělcích, césarech sním,
miluji slávu tvou, hrdost..hrdost... Žel, vše již minulo –
ale v tvém jméně dál žije slunného života vzor!
77
SOUMRAK BRATRSTVÍ
[79]
– V KRVI A V PLAMENECH SVĚT
OBČAS SE PŘEROZUJÍCÍ –
[80]
SVĚT HOŘÍ
Válko,
světová válko,
neklnu tobě.
Bolestná obrodo lidstva, nejmladší potopo světa,
vichřice, očekávaná v nějakém otřasném tvaru,
příšero války,
s počátku zatracovaná lidstvem, však chápaná pozděj’,
neboť jsi podobna bouři, na zem’ jež za léta přišla,
aby vše novým a svěžím rozkvětem vzplanulo v žití.
Ozvěno přerodných bojů,
zemí jež tolikrát přešly,
poznovu očisti lidstvo,
poznovu přerozuj, spaluj
vše, co je slabé a chabé,
vše, co je nečinné, choré
myť jen a kácej, živelná bouři!
V spálenišť dýmu a v pachu prolité vznícené krve
hrdinů padlých,
obětí nového věku,
vzrůstá jak v pralesu hustém, kmeny kde zvráceny tlejí,
z kterých vždy nové zas stromy vzrůstají svěže,
zaniklých staletí dorost světlejší, způsobilejší
k chápání míru.
81
Vděčen jsem, že jsem se dožil tebe, ó, světová válko,
současník přerodu lidstva,
významných dějů,
které vždy za jistou dobu
zmítají zemí.
V temno tvých hlubin se dívám, v jasno tvých výšek
se dívám,
světe, můj kvetoucí světe,
má lásko;
stranou tvých zdánlivých zmatků,
které vždy prožíváš znova,
osnuji budoucí mytus budoucích lidí.
Spatřuji duchovým zrakem přílivy příštích svých bratří,
spějících k jednotě světlé, k sbratření národů země,
kteří zří v duchovním žití bez mezí společnou oblast,
v níž je vše láskou i smírem, bez konce, počátku, činem,
kolbištěm nejvznešenějších bojů, jichž metou je věčnost.
Záplava úporných bojů,
překážky, hroby
dělí nás od tebe ještě, vzdálený, jasnější světe,
útvare nový
nového věku i lidstva.
Jako teď badatel pilný nalézá v útrobách země
památky přerodů krutých, jichž byla země kdys’ svědkem
v období záhubných potop,
82
učenec budoucí doby nalezne jedenkrát také
ostatky vražedných bojů, lidstvo jež svádělo spolu,
památky tvrdého věku, člověk kdy železem mluvil,
kulemi, třaskavinami, kterými předstíral moc svou.
Zamyšlen nad těmi zbytky odešlých podivných dějů,
po dlouhém badání sezná, že byly zápasy nutny,
aby se posléze člověk našel v své podstatě ryzí,
poznal, že jediné duchem vítězí tvorstvo, ne hmotou.
Ty, jenž jsi podoben moru, šíleně zuříš,
urputný světový boji, úděsný v škrabošce zkázy
s věžemi krvavých mrtvol, s pouštěmi zničených krajin,
s troskami obydlí lidských,
poučný, pobádající
v sféře však ducha,
který vždy stokrát víc tvoří, nežli snad zhubila hmota –
staniž se úrodnou prstí
vývoje možností příštích lepšího světa.
Uprostřed potopy hrůzné
krve a ohně a pláče,
do dálky zšeřené spouštím sirou svou archu,
v které mám ukrytu víru nezdolnou v lidstvo a v pokrok,
abych moh’ po rudých deštích, které se na zemi snesly,
zoufalstvím, bídou a smutkem
topíce všechno,
při prvním zátřpytu slunce všemocné duchové říše
83
vypustit s větévkou míru operutěného posla,
s pozdravem nadějí nových v nové a jasnější žití.
Z planoucích obětí zmaru,
válčící světe,
z dýmu tvých spálenišť, z trosek,
z výpachů nesčetných mrtvol
vzlétá, jak z popela svého vítězně radostný fénix,
období nové,
duchový Herkules vstává, aby svět objal svou paží
v rozmachu všelidské lásky, zemi jež nahradit musí
bolest a ztráty a hrůzy,
aby svět k hrudi své přimkl jako květ vesmíru čárný,
dones’ jej v nadšení zbožném ke trůnu zářnému bohů,
Vesmíru zákonných strážců!
84
PODMOŘSKÝ ČLUN
Úchvatně, mocně se vlní planina moře,
volnosti odvěký obraz svobody trvalé, ryzí,
východ tam v rubínech tryská na zlatém jevišti nebes,
západ v něm zrcadlí požár krvavých polibků slunce,
blesky jej nemohou spoutat,
bouře jej nemohou zmoci,
stále týž Oceán, stále.
Hrdý jak v počátku světa,
dobroděj životodárný,
obživu člověku skýtá,
plavidla na bedrech nosí
od jedné pevniny k druhé;
mořskými proudy zem’ hřeje od točny k točně,
bouřemi, smrštěmi hubí zárodky zhoubné,
v záhadných hlubinách hlídá poklady podivných věcí,
odvážným norcům jež vydá.
Nemohli hrdosti zmoci,
nemohli volnosti zmoci,
nemohli bratrství zmoci,
kterým lneš k zemi,
nikdy tě nesvedli k piklům, do mrzkých pletich,
nemohli k úskokům svést tě,
ke lsti a zlobě,
kterým vždy podléhá člověk sváděn zla hlasem.
85
Posléze, vítězství doby! vynašli přece
prostředek jistý, jímž tebe působit nutí
při jejich zákeřných rejdech, při jejich zlobách a piklech,
kterými opovrhuješ.
Ponorné čluny teď slídí pod slunnou hladí,
torpeda vystřelujíce do boků lodí,
pustili na hřiště vln tvých záhubné miny,
které jen zkázu kol sejí,
otroctví, násilí, bídu –
Co si tak myslíš, ó, moře, při této frašce?
Pevnina nestačí lidem, aby se hubiti mohli,
nestačí hladina mořská, aby se utkali v boji,
v hloubku tvé velebné říše vnášejí nízké své pudy,
zmatky a neshody, sváry,
chtějí tě spoluvinníkem činiti skrytých svých rejdů.
Moře, ó, nesmírné moře!
Vidím, jak objímáš zemi vlnami svými
s neměnnou mateřskou láskou,
s neměnnou mateřskou péčí
k pozemské hroudě,
vidím tě před skonem světa
stejné a nepozměněné,
hrdé jak v praprvních dobách,
z tebe kdy vznikala země,
první kdy zjevil se živok na pevné zemi.
86
Plemeno lidské až vymře
s krutými zbraněmi, stroji, s uměním, s řemesly, s vědou,
země až bude jak kdysi,
prvně kdy vynořila se z širého, mocného lůna
bezbřehých vodstev,
vím, že přec’ zůstaneš touže velebnou, neporobenou,
nakonec vítěznou nad vším
od věků zrozeným tvorstvem:
volnosti říší!
87
NÁPOJ VOLNOSTI
PRINCIPOVI
Lidstvo!
Širý jak obloha hvězdná, volný jak bouře
vlní se nad tebou vzletně volnosti prapor
dosavad nezřený tebou, zřejmý však budoucím věkům.
Pod oním praporem spějí obrovské davy,
zpívají marsejéz sloky, pronikavější než kdysi,
za kterých ne jeden národ, nýbrž vše národy země
v bratrství, volnosti, míru
řadí se v nezdolné pluky
v příboji lidského moře
vroucího tisíciletí.
Hodina spásy kdys přijde, určena vesmírnou sudbou,
volnosti zákon se zjeví všem, kteří neuvěřili;
v podobě nového Krista,
nového evangelia.
Půda je zmrvena těly proroků, předbojovníků,
kteří již v tušení vyšším káceli omyly věků,
předčasně narodili se,
sklizně však nedočkali se,
úděl všech proroků měli, odměnu předbojovníků,
kterých dav nepochopuje, zatemněn přítomna bídou,
která mu rozumět brání,
88
jeden že za všechny bratry
život svůj na oltář klade.
Jeden rek za všechny bratry!
Úrodná, prostinká věta, z které se budoucnost rodí.
Slova, jež potěší sklizní teprve v pozdější době,
v přítomnu zastřená mlhou.
Sopečná půda je země.
V nitru jí oheň se valí.
Sopečná půda je člověk.
V nitru má oheň a lávu;
nezapře země, své matky,
stejně jak ona chce volnost.
Spoután jsa, bouří a boří,
aby si volnosti dobyl.
Z prabuňky zrodil se člověk.
Prabratr nerostů, rostlin.
Hmota mu v kolébku věnem dala svět širý a plodný;
tušení, že všem zde patří.
Prasvěta první to slovo nezhaslo v člověka duchu,
stále mu připomínajíc, všichni že rovni jsou sobě,
nikdo ni větší, ni menší, kdokoli člověkem zrozen.
Z jediné pralátky vznikl
všechen svět, veškeré tvorstvo,
89
v jediné ohnisko cílí
vše, co je stvořeno tady.
Bratři, mí současní bratři,
zdá se mi krev vaše vřelá,
zpod lisu věčna jež stéká
do kádě úrodné země, aby v ní kvasila bouřně,
nečistou pěnu že metá, úporně pracuje, žhaví,
aby se změnila jednou
ve vzácné perlivé víno, jehož by člověk se napil.
Slavnostní výsostná chvíle!
Všechno až lidstvo se spojí
v nábožný řetěz
souzvuku, bratrství, lásky:
tenkráte v smrtelné křeči poroby poslední oběť
zachytí blankytný pohár, který jí před skonem hodí
radostně zářivý vesmír,
nabere rudého vína
po věky lisovaného,
nabere vykvašeného vzácného, ryzího moku.
V posledním vzepětí ještě ochutná opojný nápoj,
podá jej nejbližším bratrům, ti zase nejbližším bratrům –
kolovat bude tak pohár, Vesmíru blankytný pohár,
dokola tančící země..země...
Tehdy pak zapějí ústa celého zmládlého světa
volnosti hymnu.
90
POLE
Oře sedlák z jara role pod olšemi,
těžce rozorává pluhem spící zemi;
kráčí zadumaně za vlnami rádla,
myslí na semena, v ornici jež padla.
*
Týden zuřily zde kruté boje.
Kupředu se hnaly zápolící voje;
za dunění, hřmění děl a střelby hluku,
za pokřiků „hurá,“„hurá“, divých ořů ržání,
v rachocení pušek, v hrůzném třesku zbraní
padlo zde půl pluku. –
Mrtví, poranění zbyli na bojišti.
Občas ještě vzduchem šrapnel k lesu sviští..sviští...
To tam ukryly se čety útočící.
Po rovině kráčí Ticho konejšící.
*
– Moje drahá ženo s třemi sirotami,
opatruj vás Pán Bůh, útrpnost měj s vámi.
– Buďte sbohem, věrní soudruhové moji,
vzpomeňte mé smrti, hoši, v lítém boji!
91
– Matko má, můj otče, myslím nyní na vás,
modlete se večer za mou duši zdrávas.
– Navrátím se domů, rány se mi zhojí..zhojí...
Ach, jak těším se již na rodnou ves svoji.
– Milenko má něžná, konec jarní báji.
Zdali modré oči pro mne zaplakají?..zaplakají?...
– Tobě, drahá vlasti, vám, mí spolubratří,
poslední můj povzdech, myšlenky mé patří!
*
Nad bojištěm Noc svá smírná křídla sklání;
jako stíny bloudí vzdechy, vzpomínání..vzpomínání...
*
Letní slunce s nebe láskyplně plane..plane...
Pole zlatých klasů, pole požehnané
slibnou sklizní voní.
Chléb náš vezdejší,
ó, dejž nám, Pane!
92
JASON
Americké děti poslaly dětem evropských
válčících států k vánočním svátkům loď
„Jason“ s nákladem dárků..dárků...
Časopisecká zpráva
Na vlnách valného moře, hrdého, nespoutaného,
pod mapou souhvězdí věčných nad světem pootevřenou,
noří se z propasti vodstev slunný a radostný koráb,
nesoucí úsměvy světu starému z Nového světa:
Jason!
Jako kdys v mytické době po Argu v nadšení světlém
Jason plul se zlatým rounem z tajemné Kolchidy říše,
koráb pln kořisti cudné blíží se Evropy břehům,
lačnýma očima čekán, srdéčky rozbolenými.
Evropa v plamenech soptí!
Legie sirotků pláčí pro drahé zabité otce,
které jim Gorgóna války unesla v Morany luhy;
koráb jim úsměvy veze, polibky Nového světa
od dětí dětem..dětem...
*
Ó, štědrý večere srdcí!
kdy děti si od světa k světu v soucitu ruce své tisknou,
zda jasnou jsi předzvěstí doby slavného sbratření lidstva,
kdy v lásce a osvětě, v míru
vzejde nám želané slunce zlatého věku?
93
FAUN A PUŠKA
V hluboké prastaré lesy v divokých vrších,
v kterých dech pohanských božstev dosavad vane,
válečnou liticí uštván dovlek’ se raněný voják;
obličej smrtelně bledý zarostlý zježeným vousem,
oslepen kapkami krve, s čela jež stéká mu zvolna,
v zedraných špinavých šatech na prsou porozhalených,
trudná kde rána se šklebí, život jíž uniká z těla,
který dlaň sevřená křečí zoufale zdržet se snaží.
V pravici dosavad třímá vražednou pušku.
Klopýtá, slepě se belhá k prameni, který v snu slyší
hovořit pod kmeny jedlí, olbřímů zjízvených časem,
upadl, plazí se mechem, v mrákotách posléze cítí
svěží chlad u horké skráně,
upustil vražednou pušku, pravicí k ústům svým blíží
první hlt vody –
dříve však, než zprahlá ústa zrosily krůpěje vody,
zastřely mrákoty temné vojínův pohled.
Posvátné pohanské ticho vládne zas v prastarém hvozdu.
Stromy si sdělují zkazky o jiném světě,
dávno, tak dávno již zašlém,
o bájce v báji.
Soumrak jak černý sníh padá, zvolna se stmívá.
Bledá tvář měsíce kmitá klenutím hvozdu
v studánce čiré,
před kterou na mechu leží raněný voják.
94
Nablízku zapraská mlází, křoviny šustí,
laně to k zdroji jdou píti, pojednou stanou,
zírají na cizí tělo, poblíž jež studánky tmí se –
poté se v houšti zas tratí.
V půlnoci sejdou se víly s rusálkou porozprávěti
u bdící hladiny zdroje. Kloní se nad zjevem divným,
neznámým, nehybným, tmavým,
zvídavě plachými prsty nesměle dotýkají se
vražedné pušky,
která jak upír se tiskne k spícímu tělu,
civějí užaslým zrakem na rudé chuchvalce krve,
na ruku zaťatou v křečích do prsou porozhalených..porozhalených...
Posléze rusálka plavá nabere v květinnou číšku
křišťálné vody,
oblaží zsinalá ústa smutného těla.
Víly se rozprchnou zticha, rusálka noří se v pramen.
Mrak zastřel měsíční světlo,
temno jde hlubokým hvozdem.
Na tisíc líbezných varyt vzduchem se rozezvučelo,
modříny radostně šumí pozdravy vyšlému slunci,
nad nímž se slavnostně sklenul oblohy baldachýn modrý.
Rušno je v procitlém hvozdě, slyšet je praskání větví,
zrychlené cupoty nohou, výkřiky, volání, pískot,
z houštiny u zdroje právě vyběhl kozonoh snědý,
za ním se družina žene satyrů rozdováděných,
kučery zdobí jim kvítí, v rukou jim píšťaly svítí.
95
Stanuli u zdroje. Vidí před sebou vojáka v mdlobě.
Zvědavě kupí se kolem, radí se, šuškají, křičí,
budí ho, lehtají, štípou.
Tělo jak bezduché leží.
Náhle zřel kozonoh pušku. Zvědavě chopil ji, zkoumal,
bázlivě zvedl ji k očím, prohlížel pozorně, moudře,
náhle si poskočil, výskl, utíkal s kořistí v houští.
Pištící družina za ním.
Zmizeli všichni.
*
Procítá raněný voják jakoby zázrakem k žití.
Horečně otvírá oči, pramen zří zářit.
Chvějící dlaní hlt vody nabírá chtivě a pije.
Omývá ránu si v prsou zesláblých ušlou mu krví,
usedá, hlava ho bolí. Pojednou jako by zdáli
jímavou píseň znít slyší,
bujarou, světlou a šťastnou, v mládí jak slýchal ji zpívat,
v létě tam na rodných lánech: žito v ní zraje a voní
chlebem dnů životodárným,
lesy v ní přátelsky šumí,
srdce v ní kvete a jásá:
blíž ho to pudí k té písni;
plouží se houštím a mechem,
zbujelým kapradím zdobným,
píseň jej láká a svádí, před smrtí ještě chce slyšet
zblízkosti blaženou píseň v ztřeštěném běsnění války,
v zkáze a v krveprolití.
96
Za stromy blýskat již vidí mýtinu smavou,
odkud se lahodné zvuky, které ho vzbudily k žití,
hojivě linou;
posledním napětím sil svých dovlék’ se k mýtiny kraji,
s údivem hledí:
Na mýti faunové křepčí v širokém kruhu.
Uprostřed kozonoh sedí, v ruce má podivný nástroj,
zlomenou pušku, již tajně vojínu odňal,
z hlavně si píšťalu zrobil,
s šelmovskou tváří z ní loudí
nejkrasší písničku míru.
97
HYMNA BUDOUCNOSTI
Lide můj!
Jásej na troskách starého světa.
Bouřlivě probuď spící své zvony!
Doba tvá svítá.
Svoboda.
Mocně sdružte se, paže,
v souzvučný řetěz spojte se, dělníci země,
s dělníky ducha!
Odstraňte závory doby!
Promluvte lidskosti práva:
všichni jsme bratry,
všichni zde sobě jsme rovni!
Země je naše.
Lide můj!
Plesej na troskách starého světa.
Bouřlivě udeř na spící zvony!
98
DUHA SMÍRU
Podoben vznešené duze sklenul se nad zemí mír,
nad bědnou zemí a lidstvem, nad vlastí hučících moří.
Minula živelná bouře, která svět zvířila mocně,
zhluboka vydechlo sobě veškeré lidstvo
po hrozných útrapách, hoři, strádání, bídě.
Konec je nesčetným strašným obětem lidským!
Válečná Litice leží shroucena posléz
drtivou tíhou své viny, uštvána běsněním zkázným.
Z ponurých rozvalin budov plazí se kotouče dýmu,
podobné příšerným zjevům horečných nocí.
Půda je prosáklá krví, ovzduší dosud se chvěje
ozvukem vražedné vřavy.
Člověk zas procítá ze sna, který jak hrozivý upír
na jeho prsou si hověl, krví žil jeho se sytě;
vzpomínku na hrůzný přízrak stírá si zmateně s čela,
které se bohatě perlí
prožitým děsem.
Pojednou zmizelo všechno se snem, jenž dusil..dusil...
Člověk se udiven dívá dokola sebe:
Na stromech listoví šeptá, květiny lichotně voní,
skřivánek koupá se v modru,
slunečně blaženě zpívá.
99
Člověk je opětně tvorem, stvořeným k podobě boží,
znova zas cítí se sdružen přátelstvím se všemi lidmi,
nechápe, kterak je možno krutě se vraždit,
země když pro všechny stačí,
všem když je laskavou matkou.
Míre, ty posvátné slovo!
Míre, ty rodičko svatá,
z které se zázračně rodí nebeské dítě,
nesoucí ratolest lásky trpícím lidem.
Míre, ty želaný hoste,
žehnán buď pod střechou lidí,
kteří tě vítají šťastni, solí a krajícem chleba
hledíce uctíti tebe z plného srdce.
Rozevři žehnanou náruč,
obejmi všechny nás v kruhu, dovol, ať slyšíme všichni,
jak se nám ozývá v prsou vzbuzené všelidství srdce..srdce...
Slavnostní chvíle
příchodu míru a lásky!
možno tě oslavit plně prapory, jásotem davů?
možno je vyslovit řečí horoucí díky
za všechno, za všechno lidstvo?
možno tě vyjádřit jedním, jediným obrazem skvělým?
100
Náplni náznaků zářných,
souhrne nejkrasších představ:
lesíku, v jehožto stínu milenci k sobě se tulí,
lučino, na které kvete blaženství na místo květin,
potoku, protékající svěže a radostně nitry,
skřivánku, prozpěvující nad klasy zralými k žatvě,
zářivá kopuli světla, pod níž plá duchový věhlas,
obetkej tichým svým kouzlem
pohledy, slova a činy pozemských tvorů,
nesčetným pažím dej sílu budovat na troskách starých
přežilých dějin
budovu nového věku důstojnou zrození příštích.
V zástupu národů šťastných,
kterým tvým příchodem vzešlo volnosti, svobody slunce,
v jehožto paprscích roste kýžená duchovní setba
osvěty, lásky a krásy,
v zástupu dětí, žen, mužů z všech konců dálného světa,
chvěje se pohnutím, stojím, na zjev tvůj velebný patřím,
kterak se ubíráš klidně vítězně, slavně a smavě
po naší zemi,
nemohu nalézti slova, kterým bych vzkřikl svou radost
v jásotu nesčetných hlasů
v ústrety tobě,
cítím jen radosti slzy, kterak mé svlažují oči,
po tvářích vroucně se řinou,
nadšeně pospíchám, davem razím si cestu,
101
k tobě se blížím,
chápu se lemu tvé řízy ve větru vlající vlídně,
abych jej políbil vděčně za všechny, za všechny bratry
celého světa.
[102]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK V.
Lyrická symfonie
ORFEOVY PROMĚNY
vznikla v letech 1909–1918
a byla
definitivně upravena pro souborné vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele Aloise Srdce
v Praze
v září roku 1931
Některé oddíly tohoto svazku
vyšly dříve knižně:
Píseň modrého paprsku 1910
s připojením rapsodie Hudba sfér
pod názvem Růžový kříž 1920
mezihra Bratrství 1920
Zkamenělé ozvěny jsou fragmentem
nedokončené knihy
z roku 1914
E: jf; 2004
[103]