ZPĚV OSTROVANA PRAVĚKU

ZPĚV OSTROVANA PRAVĚKU
Zřel jsem tě na břehu státi, Ženo, Jež Hnědé Máš Vlasy, když jsem si na prámu vyjel s ostrohu půlnočních větrů. Byla jsi jako laň bílá, vyběhlá z tmavého hvozdu, vlasy tvé byly jak stíny vysokých listnatých stromů. Nechci tě na prsa strhnout, vidím, že’s jako květ slabá, tváře tvé zírají na mne, ale tvé oči mne nezří, po vlnách zmateně spějí, jako by prchnouti chtěly. Snad se ti zalíbil více onen muž rezavých vousů, kterého za jitra zhléd’ jsem na skále křičících ptáků, řekl snad tobě, že smrti nikdy se nemusí báti. Suše se zachechtá brzo moje zbraň na jeho lebce, zkusím, zda bohyně noci před ním se ukryje v strachu, vítr ho odnese jistě v kraje, kde pobude dlouho. Ke mně se navečer uchyl, Ženo, Jež Hnědé Máš Vlasy, silný jsem Medvědů Lovec, mladý a nepřemožený, zahřej mé ustydlé ruce na ústech rudých jak oheň, úsměv tvůj těší jak světlo, sytící živoucích oči. Poraď mi, býku, můj bratře, jehož jsem bez kyje přemoh’, za rohy pevně ho drže, opřen jsa nohama o zem’, není nic platna mi síla, třesu se před slabou ženou, moře tak nebouří lítě, jako krev bouří v mém těle. 61 Kamenem v mamutí kosti ženinu postavu řezám, musím vždy na tebe myslit, ve všem vždy tebe jen hledám, Ženo, Jež Hnědé Máš Vlasy, Aioho hó! 62