HVĚZDNÝ HUDEBNÍK

Emanuel Lešehrad

HVĚZDNÝ HUDEBNÍK
1 Na prahu světla stojím v zvířecí kůži, se zbraní kamennou v ruce, vzývám ve výši hvězdy a slunce velebné, zářící, radostné, jež skýtá chuť plodům a zahání chladno; pozvedám paže, do výše volám: Jasný, dej nám sílu, Jasný, dej nám plody, Jasný, dej nám teplo, vznešené, mocné, božstvo! 2 Z Pralátky Všeho, z Beztvarého, jež počalo z Ničeho v sobě, vznik’ prvopočáteční ruch, božský vzruch. *
41 Z něho povstala hmota, Vesmíru původ, života důvod. 3 Nesčetně světů prostorou krouží, vzdáleny sebe po sobě touží v bezmezném, však konečném víru. Neb hmota stále po sobě touží ve Všeho míru. Až světů hmota v Jediné splyne, dočasný kosmos zhyne. A nově v žáru světy zas zrodí se jiné! 4 Ve Všem se tají, se rodí, Život plodí nadhmotný hudebník sfér, zánik a původ, Vesmíru důvod, řídí směr sil a čas; v něm slunce a měsíce, hvězdy se valí, tma střídá šero a jas, hudebník věčný a nekonečný, 42 souzvuku dbalý: Pohyb stálý. 5 Jsem cílem všeho tvorstva a žití: souzvuk i soulad. Mnou všechno zmírá, rodí se, sytí, slunce i moře, jepice, hora, nejmenší kvítí. 6 V stvoření všechno je si rovno. Člověk i kámen, rostlina, plamen, souhvězdí, muška, nic není větší ni menší. 7 Tvorové všichni jsou bratry v každé podobě, době. Jen různost místa, představ a tváře (žití to přepážky, šláře) vmlouvá jim cizotu k sobě. 43 8 Není smrti, vše je jen přeměna bytí, koloběh stálý, jen podoba jiná: věčné je žití! 9 Když člověk zemře, co se změní? – Stále totéž světla chvění šumí v koších stromů; stále tentýž rytmus žití zpívá ve zdech domů, stále tentýž vzduch kol plaje, stále zima, úsměv máje, stále země, stále moře, slast a hoře. *
Přec’ se ve vše mrtvý mění: ve světelné chvění, v stromů hovoření, v ulic, volna vření, v jara, zimy krásu, ve vzduch, zemi, moře, v slast i v hoře. 44 10 Kdo jednou zde na Zemi byl, v nějaké podobě žil, stýská se věčně mu po ní, stále se navrací zpět v hostinný svět, přeměněn v nerost neb v květ, ve tvora vzhled: září neb zpívá neb voní. 11 Mé tělo nepatří mně, nýbrž celému světu, patří ženě, muži, dítěti i kmetu, je v každém letu, je v každém vznětu, je tu, je tu! 12 Všechny lidské slasti, všechny lidské strasti jsou jen k naplnění času. Všechno naše žití, lidské vlnobití, zmatek ticha, hlasů. 45 Věčnem se valí kolozpěv stálý, soustavy hvězdné nesčetných světů..světů... Jakých as je tu zakletých vzletů, vznětů a retů? V nic Všechno splývá před touto hudbou, jež život vlívá, světům je sudbou, zpívá a schvívá zářivá, divá, opojivá..opojivá... 14 Kdo mne to volá! shora či zdola? – neb není tu výšky ni hloubky – je to snad rostlina, živočich, kámen, voda či plamen, co mne tu volá? Blahoslaven, kdo na mne volá, kdo po mně touží..touží... Je pravda jediné ve mně, a hrdá božstva země 46 jsou matný můj odlesk, neb vše je zde mžiku zdání, jen já jsem skutečnost, stálé plání, vyzařování. 15 Hraji a hraji Vesmíru nápěv o božském řádu, o světů vzletu, o světů pádu, o moci pohybu, neklidu kráse, o žírném jase. Hraji! *
Dcera má, Slunce, jež zrodila se v pravěčna čase, ze mne se sklání, mateřsky chrání své dítě – Zemi. 16 Zelený liste, který by alchemik přeměnil v zlato, můžeš mi říci, z čeho kdys počala Země teď životem hřmící? 47 – Žhavý svět oplodněn hvězdným byl pelem, který se vesmírnou prostorou chvěl, v něm byly možnosti příštího žití, zárodky rostlinstva, těl. 17 Lidé mylně chápou, co je Nekonečno, Věčno – Přec obé v každém stvoření se skrývá a všedností se, změnou přiodívá, Nic tvoří vším zas, všechno ničím tvoří a buduje vždy, když se zdá, že boří, je zákon žití, zákon zanikání: zázrak kolotání! Neb vše je lačný kadlub hmoty věčné, již oživuje všeho míra hudba, hmoty sudba. 18 Všude vládne hmota věčná, přeměna nekonečná; vše oživuje jednotící duch, na zemi, ve vesmíru, v atomu i v šíru, plodná energie, ruch, hmoty bůh! 48 19 Všechny světy znají zákon plození; v něm se objímají bůh a stvoření. 20 Jakou energii vyvinou lidé, když po sobě nyjí! Kdyby změnili v mluno výbušné touhy své zdroje, jistě by uvedli v pohyb celého světa stroje. 21 Proč nutno jísti, proč nutno píti? Aby moh’ člověk zářivě sníti. Neboť je strava topivem těla, aby se plamenným duchem hlava tvá skvěla! 22 Žijeme v duchovém moři, v něž naše hlavy se noří. 49 Zrající myšlenky, jež kol plují, antenou mozků svých přitahují, obraznou schopností hoří, smýšlejí, boří a tvoří. 23 Každé lidské dění je jen snění, krve roznícení. Tím vše tryská výše, slyší, dýše v rozumění. 24 Čti v oku malých dětí, v slovech prostých kmetů, chceš-li rozuměti světu. 25 Mé nejvroucnější písně: Oheň, voda, vzduch! Z těch vzešlo tak mnohé krásné, života vzruch, Vesmíru duch. 50 26 Jak ledovec nad vším tvorstvem čníti, blankyt, v němž se rodí hvězdy; zrcadliti, a účel žití všeho v tom jen zříti: se skvíti! 27 Všechno je účelné, smrtelné, proto i krásné: bozi, jež vymyslil člověk, umělců díla, strojírny, bursy, vědci a analfabeti, děti a kmeti, chudí a miliardáři, letadla radostně plující vzduchem, ponorky, auta, telefon, telegraf, chrámy a nevěstince, zápasy tvorů a dynama blesky, ve všem je důvod, života původ, všechno zde z jednoho vzchází, v jediné splývá, Kosmu sen zpívá. 51 28 Na vrcholu hory, v slunce slavné záři dumá bdící člověk. V jeho tváři zrcadlí se pochopení Všeho, měnného i neměnného, dočasného, odvěkého. Občas probudí se z přemítání, naslouchá pak v šíru Všeho víru: hudbě věčné, dle níž světy krouží bez ustání přesně světlou drahou: hudbě kolotání. 29 V světle věčného jitra sedím zdravý a mužný v rozkvetlém kraji, nakloněn k harfě a hraji plamennou píseň. V písni té vzlétají ptáci, zpívají květy, hovoří moře, 52 rodí se světy, srdce planou hudbou požehnanou síly a lásky, v niž zapadám. 30 Putuji zahradou vzkvetlou za hvězdou světlou..světlou... V dlaň mi slet’ paprsek smavý. Naslouchám – neslyšně praví: „Blaženě toulám se vzduchem, pronikám hmotou a duchem, těším se života ruchem. Cítíš mne na dívčím retu, najdeš mne v kalichu květu, uzříš mne v krystalu vznětu. Klíčím a kvetu a zraji v proměnném stvoření taji. Myšlenkou nad hmotou plaji.“ Z dlaně zář’ uniká v letu..letu... – Paprsku lásky! Pozdrav sděl ode mne celému světu! 53
I Stromy k slunci zbožně hledí v snách. V tiché vile kdosi na strunách roztoužených houslí hraje. Nebe letní výhní plaje. V dáli zřít je město s věží stem na nebi se kreslit hlubokém. Bez oblaku do daleka blankyt svítící. Kolej elektrické dráhy běží ulicí. Ve dvou řadách dřímou domy žluté, šedé, fialové. Do nich praží slunce nové. II Ulicí, zrosenou světlem a stínem, v snění jdu hudebním, slavnostně líném, opojen sluneční září jak vínem. Ulice rozkvétá tvářemi lidí, oči mé do domů, do srdcí vidí, ovoce zármutku, úsměvu klidí. *
Bytost má v nesčetné tvary se množí; z prsou mi vytryskl pramének boží. 55 III Že kdes dlíti musím, bydlím tady. To však je jen zdání – Přítomen jsem všady: V sluneční záři, v bouřlivém vání, v závěji, v dešti, v živlů slastném kolotání. IV Splynul jsem s životem docela, nádhera žití mne prochvěla! Vzlétám s ptákem, jenž jásá, šumím stromem, jenž kvete, jsem ve všech tvorech, v nerostech, v moři, v ledu i v zoři mne naleznete. [56]